Pí a jeho život

Nesplněná očekávání... Náboženský úvod působil jak z nějakého nepovedeného agitačního videa, až jsem si říkala, že jestli v podobném duchu bude i zbytek filmu, dvě hodiny ho určitě nevydržím sledovat. Naštěstí byl začátek brzy za námi a nastoupila odyssea s tygrem na moři, která byla místy velmi napínavá, vizuálně bezesporu neskutečně zajímavá a líbivá a jako taková by jistě mohla fungovat i sama o sobě. A fungovala by mnohem lépe, než zabalená do rádoby duchovním přemítání a hledání boha. V tomhle balení nevím, co tím chtěl autor vlastně říct. Závěrečné "A bylo to opravdu tak?" také celkovému dojmu nepřidalo a jako celek to na mě celé působilo dojmem krásného vizuálního díla, které vzniklo opravdu jen a pouze pro to, aby bylo krásné (a ve 3D asi ještě krásnější). (11.11.2013)

Opravdové, psychologické drama v obalu okouzlující pohádky. Závěrečné vyprávění chlapce v nemocnici dvěma pojišťovákům japonské lodní společnosti, jejíž plavidlo se potopilo, mi pomohlo pochopit, že varianta číslo dvě byla skutečně pravdivá. Tím na mě padla obrovská tíha poznání, v jak ryze velkém nebezpečí a hrůzy prožívání se musel chlapec ocitnout. Co si budeme povídat, věřit ale variantě první, je mnohem lepší. Takže ... příběh o pohádkové arše Píově mě zasáhl a užila jsem si ho do poslední minuty. Netuším, jestli se dá na otevřeném moři zažít tolika nádherných efektů v tak obrovském měřítku, ale vypadalo to překrásně. Zrcadlení hvězd, kdy si nejste jistí, kde je hranice obzoru, hra se světly v noční tmě ad., vizuálně to byla neskutečná pastva pro oči. Stejně ale přežít dvěstě dvacet sedm dní na otevřeném moři, se rovná zázraku ať je to tak nebo jinak. (29.12.2015)

Lidi rádi hledají v utrpení nějaký ušlechtilý, duchovní rozměr. Já jsem dvě hodiny trpěl jako hyena, ale žádný jsem nenašel (i když "maminka je orangután" mi přineslo alespoň bezbožný smích na rty). Objektivně je to moc hezky barevné, hladké i šikovně odvyprávěné, jenže já před spirituálním Cirkusem Humberto vždycky dám přednost adrenalinu a animálnosti 127i hodin. Snad mě za to jeden z 33 milionů bohů, kteří tenhle film duchovně sponzorují, nepošle na jednu loď se Surajem Sharmou. Páč toho mám momentálně chuť zabít. (05.12.2012)

Možná jsem naivní, nebo ten film shledávám poněkud sofistikovanější než je. Ale - SPOILER - je to v zásadě o tom, že náboženství je sebeklam, který lidé používají k tomu, aby jim život připadal snesitelnější? Pokud ano, tak 95 % filmu/knihy se sice může leckomu líbit, ale na konci se jim autoři vysmějí "haha, podlehli jste new age kýči". Možná je tohle nejhlubším poselství, možná se nám tu nabízejí dvě varianty "fantazijní-idealistická" vs. "realistická-nepříjemná" (a na vás je, abyste si vybrali podle svého založení), nebo jde o čistou pseudo-spriritualitu a la Paolo Coelho. Z filmařského hlediska je film skvost - potopení lodi, které trvá asi 10 minut a je natočeno v několika málo záběrech, dalece předčí hodinové potápění Titaniku. Tygra a orangutanku hrál nejspíš Andy Serkis. (05.12.2012)

Po dlouhé době jsem v nějakém filmu horko těžko hledal záblesk přidané hodnoty, vysvobození z ubíjející myšlenkové fádnosti. Neboť ono vážně nestačí, že je to barevné a 3D. Ani kniha nepředstavuje intelektuální veledílo, ale alespoň ponechává mnohem větší prostor naší představivosti a nabídku alternativního výkladu okamžitě nezazdívá debilním shrnutím, které zvířátko zastupovalo koho. Oproti filmu s jediným vypravěčem je také výrazněji strukturována jako zamyšlení nad spolehlivostí vypravěčství, nad nekonečnou modifikovatelností „našich“ příběhů (3,14…). Jsme v ní vedeni k větší obezřetnosti při posuzování, nedozvídáme-li se od daného člověka pouze informace, které zapadají do jeho verze příběhu. Úvodní část, kdy si Pí připravuje půdu pro to, o čem bude vyprávět posléze, tak dává mnohem větší smysl než ve filmu, kde je využita v zásadě jenom k prezentaci mnohosti cest k vyššímu poznání (včetně obyčejné pozemské lásky, která v knize chybí a která filmu dodává nadbytečný melodramatický aspekt). Zatímco v knize je vypravěčů několik a každý z nich může sledovat svůj cíl, např. „uvěříte v Boha“, film nás tím, že ponechává hlavní slovo Piscinovi, vede k „pobožnému“ čtení, které je ještě podpořeno jednoznačným, magicko-realistickým vizuálem. Během čtení knihy, která nešetří popisy bestialit, jež člověk v zájmu přežití páchá na zvířatech, se mi hlavou tolik barviček rozhodně nepřelévalo. Zdaleka nejvíce sugestivním okamžikem filmu je příznačně ten vizuálně nejčistší, kdy Pí pouze slovy převypravuje druhou verzi a je na nás, jak barvitě si ji představíme. Jiné scény jsou sice svým provedením – dlouhé záběry, rozhoupaná kamera, která se drží v těsné blízkosti protagonisty – dechberoucí (potopení lodi, první konfrontace s Richardem), ale působí nárazově, nedoznívají. Film tak nakonec nabízí hlavně viscerální, nikoli intelektuální nebo emocionální obohacení, což je dost málo a nijak tomu nepomáhá český dabing, bolestně vysoká cena za třetí rozměr. 65% (05.12.2012)