Hezké chvilky bez záruky

Lidská důstojnost, myslím lidská, nikoli mužská či ženská, veškerá žádná. V době, kdy už se spíš starám, aby si mě odnesla blažená smrt a nikoli ta truchlivá, je mi toto téma dosti ukradené. Už i proto, že příznakem blažené smrti je důstojnost. A to ještě nejsem zdaleka tak starý jako režisérka při natáčení tohoto filmu. Samozřejmě důstojnost není žádná konstatnta, ale proměnná v závislosti na času a stavu společnosti, jiná byla u stoiků a jiná u Jednoty bratrské, a jiná bude za sto let, pokud ještě něco, co se dá označit tímto slovem. Babička Chytilová (mám trochu trapný pocit vida čím se zabývá a čím by se měla) se pokusila vykydat z milostných chlévů kupky hnoje a navršit je na jednu velkou hromadu, proti čemuž ovšem nelze nic namítat filosoficky ani empiricky. Nicméně z toho zůstane stále jen kupa hnoje a nikoli nové paradigma. Podstatu (pseudo)problému zde vystihl Tomtomtoma: A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. A to je opět věcí důstojnosti. A podobně i sv. Pavel: ... je lepší žít v manželství než se trápit (1K, 9). Ale ani jeden neříká, že by se mělo žít v podvodu, klamu, přelétavosti, lítosti, násilí a zanedbávání či týrání toho, kdo či co z lásky obvykle vyplyne. (04.01.2023)

V žádném případě se nejedná o průměrný film. Jen si nezaslouží víc hvězdiček. Tento film je hodně divný. Kamerou, příběhem, hereckými výkony, hudbou. Všechny složky jdou proti zažitým konceptům. Což u Chytilové vlastně není tak neobvyklé. Chytilová zachycuje některé současné problémy až příliš intenzivně a pravdivě (nevěra, stáří, citové odcizení, stísněnost velkoměsta). Při sledování mě až mrazilo, kolik věcí z tohoto filmu je smutně pravdivých. Bohužel je člověk kolem sebe normálně nevidí. Na druhé straně ovšem slušně vymodelovaný model současné společností zbytečně bourá přítomnost rádobyvtipných vložek v podobě znásilnění na lodičkách, postava Bolka Polívky (Dub), partnerských hádek (samozřejmě týkajících se naprostých zbytečností a malicherností). Některé postavy působí až moc chladně, odevzdaně a ve filmu se takové karikatury zjevují zcela nenávazně nepochopitelně. Film trpí přemírou postav, kterých se v průběhu děje objeví opravdu spoustu a na většinu z nich si ani nevzpomenu, protože jsem na ně a jejich problémy raději rychle zapomněl. Pro mě osobně měl film zvláštní nádech, protože se zčásti odehrával v mém rodném městě a místní galerii. Před sledováním snímku jsem o tom neměl ani potuchy a tak jsem byl chvilky v šoku, když jsem na filmovém plátně konečně viděl mně tolik známá a milovaná místa. (15.01.2007)

Upraveno v únoru 2024. Hezké chvilky bez záruky, toť satirizující groteska, tragikomedie lidského individualismu, procesu individuace, spojeného s emancipací ega uprostřed kolektivu, tedy druhu. Ta individualizace, jež se však ve spotřební svobodě zaměňuje spíše za rozmanité druhy pobavení, je hlavním principem běhu všech událostí a promítá se do vztahů s naléhavou důležitostí. Chytilová je nekompromisní nejen k mužům, je jízlivá, probírá kruté stereotypy, karikuje, vyostřuje vzájemné konfrontace až na samou mez, vysmívá se a pláče. Láska (a vztah s tělesností), jako potřeba i nejistý určující bod v podobách životů. Člověk tápe nejen kvůli předsudkům, nýbrž také vlivem překotných změn a pokroku, manifestující individuace až s hysterickou umanutostí. Chytilová ukazuje člověka v jeho bídě, ve zvláštní směsi konzervativnosti a liberalismu, z níž se není schopen vymanit. [A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. Samota, pocit samoty je tíživá věc.] Důstojnost člověka je v jeho základních kulturních podmínkách, tedy na rozhraní exhibicionismu a voyerismu a potencionálních perspektivách prodejnosti všeho, již komoditou ke hmotnému zhodnocení. Průvodcem těmi bolestnými podobami lásky je psycholožka Hana (Jana Janěková). A v novodobých podmínkách života je psychologie nejen lékem šrámů duše, ale rovněž náplastí na vlastní nedokonalosti, slabosti, naivnosti a nezodpovědnosti. Z výraznějších postav: jistý, byť také nevyrovnaný, pocit intimního naplnění nalézající galeristka Eva Králová (Jana Krausová), její nespokojený a dosud nesamostatný synek Pavel (David Kraus), iluzi dosti neodbytně nahánějící boháč Dub neboli Polívka (Bolek Polívka), psycholožčin nedůvěřivý a pohodlný manžel Karel (Igor Bareš) a cynický Pavlův bývalý spolužák Petr Kratochvíl (Martin Hofmann). Z dalších rolí: patologicky žárlivý Benda (Jiří Ornest), jeho ruská manželka (spoluscénáristka Kateřina Irmanovová), opuštěná, proto hysterická výtvarnice Sára (Barbora Hrzánová), znepokojený úředníček (poeticky stylový David Vávra), nezodpovědná Jarmila (Anna Polívková), na zbabělý útěk zahnaný "sexuálně příliš vybavený" Drha (Jiří Jelínek), psycholožčin pubertální synáček Honzík (Miroslav Hájek), nebo psycholožčina stále vyčítavá matinka (Věra Uzelacová). Hezké chvilky bez záruky: člověk si vybírá z potencionalit všech možností často s tragickými následky, a do toho ještě vstupuje jak zevšednění, tak spotřeba a emancipace ega. Výsledkem je nekompromisní, hutná matérie, hutná a kritická až k prasknutí. (12.11.2009)

Ač mi nefilmové experimenty sedí, tady to nefungovalo. Člověk - muž - se u Hezkých chvilek vlastně nemá s kým a ani s čím identifikovat. Ano, postav a děje tam je spousta ale ty jen tak vplují do a zase zmizí. No a hlavní postava Válkové - Janěkové... Chápu Chytilovou, a chápu, že ženy to berou zase jinak, ale za mě prostě ne. (05.02.2011)

Vzhledem k tomu, ze jsem se nedavno ozenil tak se mi na nektere useky nedivalo zrovna dobre. Doufam ze takhle nedopadaji po nejake dobe vsechny vztahy mezi lidmi. A jak strucne charakterizovat tenhle film?? Je az zoufale prumerny. Herecke vykony jsou jako na horske draze, pomerne mi nevyhovovala "rucni" kamera, scenar taky zadna slava. z hercu vystupovali z prumeru snad jen Kraus ml. a Jana Janěková .. (04.06.2007)