Zlomené kvety

Jim Jarmusch je opravdu mistr, okouzlil mě svou Nocí na Zemi a Mrtvým mužem, ale Zlomenými květinami si mě naprosto získal. Málokdy jsem měl z filmu tak úžasný pocit. Road-movie se zdánlivě pro Jarmusche netypickým, spíše komerčním námětem zvládl troufám si říci lépe, než by to dokázal kdokoliv jiný. A to aniž by musel odsunout stranou svůj báječný osobitý styl. Ten je znát jak z technických složek jako je například skvělá kamera, která se více než kde jinde podílí na vyprávění, a přesto si udržuje stylizovanou kompozici. Díky ní působí snímek ještě více stylově, samostatně a originálně. Je plný okvětních lístků, červeného inkoustu a růžové barvy, což podporuje nostalgický dojem v divákovi. A přitom není tento pocit nijak vymezen, ale přechází od hořkosti až po radost nebo zcela nový prvek, nezapadající mezi nostalgické vzpomínky, ale nově je rozvíjející, úžas ze všech těch změn, které přišly s časem. Též interiéry a obrazové vystižení prostředí filmu obecně je mimořádně podstatné a jak jinak než zdařilé. Když nahlédneme do života kterékoliv z Donnyho bývalých lásek, mnohé se o nich dozvíme a mnohé si můžeme pouze domýšlet stejně tak jako Don. Zdání ovšem může klamat, Jim Jarmusch tu nechává diváka, aby si sám vytvořil svou vlastní, byť možná nepřesnou, představu o povaze věcí na základě jeho vlastních zkušeností. Naprosto neodmyslitelnou součástí Zlomených květin je skvělá hudba. Tu já osobně považuji za jednu z nejpodstatnějších složek filmu, ačkoliv se na vyprávění podílí jen minimálně a často vůbec, dokresluje film, umocňuje ho a je nesmírně důležitou součástí jeho stylizace, což pomáhá ucelení filmu a jeho mocnějšímu vyniknutí. To ovšem platí jen když se podaří příhodnou hudbu najít a vhodně ji použít, o čemž není v případě Zlomených květin nejmenších pochyb. Hudba je zde zkrátka jednou (z mnoha) vydařených součástí filmu a zároveň dalším z podpisů jeho jedinečného režiséra. Moc chválím etiopské motivy a krásnou titulní skladbu od The Greenhornes With Holly Golightly - There is an end. Poněkud jednoduchá a přímočará fabule také není pro Jarmusche ničím novým, ale jen on dokáže z něčeho takového vyčarovat velice silný film, který se vyvíjí a pojímá mnoho pozoruhodných zamyšlení aniž by ztrácel na opravdovosti. Na svět a jeho běh se zde díváme z pohledu Dona Johnstona. Je to skvěle napsaná postava, lidská, prostá a přitom neobyčejná jako každý člověk. Proto se tu nabízí široký prostor, ve kterém se s Donnym může divák ztotožnit a ještě lépe prožívat tento krásný film. Stejně jako Don budete ospalí, budete zvědaví, překvapení i zmatení. Jeho myšlenky jsou i myšlenkami diváka, který jako by tak prožíval celý příběh po svém, totéž, ale přitom pokaždé jinak. Pamatujete na chvíli, kdy si dvě dívky v autobuse povídají o atraktivním klukovi za nimi? Nenapadlo vás třebas na chviličku, že by to mohl být Donnyho syn? Mě ano a Dona jistě také, i když třebas jen na prchavý okamžik. Jestli tomu tak bylo, to je ovšem na vás. Mnohé zde řečeno nebylo a Jarmusch nechává hodně věcí na úsudku diváka, což ovšem pro mě zcela překvapivě nijak neubírá příběhu na kráse, ba naopak. Nesmím zapomenout pochválit Billa Murrayho, který je už dlouho dobrým hercem s výborným komediálním nadáním, ale teprve v poslední době předvádí ve filmech Ztraceno v překladu a Zlomené květiny to nejlepší. Všechny humorné okamžiky jeho života diváci prožívají s ním. Jeho postavu stárnoucího donjuana Donnyho Johnsona, tedy vlastně Johnstona prostě musíte mít rádi. Celkový dojem z filmu je prostě mimořádný, doporučuji ho všem. Jim Jarmusch mi dokázal, že je právem označován za jednoho z nejtalentovanějších filmařů dneška. (16.02.2006) (menej) (viac)