Tři Lucie

Fascinující, jak zde Solás dokázal zcela plynule střídat uhlazené historické melodrama s naprosto neuvěřitelnými obrazy šílenství, marastu a zvířecké brutality. Něco podobného jsem viděl snad jenom u Zulawského, ale ten netočil akční scény, pouze akty propukajícího šílenství jedince. Mnohaminutová bojová scéna z první povídky je možná nejsugestivnější v historii a celého vojína Ryana ap. strká do kapsy - kamera poskakuje přímo v centru dění a doslova naráží do zablácených a zkrvavených tváří chlapíků, jejichž zběsilé souboje jsou podány velmi reálně. Výrazné náznaky talentu pro tento druh scén byly patrné už v předchozí středometrážní Manuele, ale to, co zde Solás a kameraman Herrero předvedli, se snad už ani umocnit nedá. I další dvě povídky jsou ale výborné, působí spíše jako menší celovečerní filmy, vzhledem k dostatečnému času, na kterém jsou rozvíjeny. A kupodivu fungují všechny - jak brutální první, tak spíše romanticko-nostalgizující druhá a dokonce i poslední studie nerovného vztahu, balancující na hraně vážně míněného mapování a vtipně podané nadsázky - o tento úspěch se zasluhuje zejména kromobyčejně zábavná herecká dvojice Adela Legrá a Adolfo Llauradó. Všude navíc výtečná a žánrově pestrá hudba Lea Brouwera. (01.03.2014)

Kubánci, to je túžba po revolúcii (boje, násilie, zmeny režimu) a láska (vášeň, romantika, hádky). Samozrejme to platí na celú Latinskú Ameriku. Problém je v tom, že sa to dá ťažko skĺbiť. Pokiaľ chcete bojovať, vaša žena/sestra bude trpieť. Posledná poviedka sa však revolúcie iba dotýka a zaoberá sa rodinným životom a jeho strasťami a slasťami. Odvážne feministické dielo, narábajúce zároveň s avantgardnými prvkami a na prvý pohľad prvoplánovou melodramatickosťou. Ale to sú proste Kubánci. Tri Lucie aj napriek závažnosti svojich myšlienok svojou epickosťou a režijným majstrovstvom utečú ako voda. Do hry nakoniec vstúpia aj komediálne prvky v poslednej poviedke a toto mierne odľahčenie bolo iba ku prospechu veci, po prvých dvoch bola totiž nálada filmu veľmi temná. (25.11.2015)

Lucía, neboli žena zajatkyní vášní doby i vášní srdce. Humberto Solás sice postupně představuje tři různé filmové styly, avšak dělá to po svém, zachází do krajností, do grotesknosti, víří náladou, aby vycenil zuby a spatřil lidskou důstojnost. Kameraman Jorge Herrero předkládá pečlivě uspořádané obrazy, neklidně pulsujícím pohybem kreslí psychedelická zákoutí lidských duší, bolest a bídu toho lidského spolubytí. Vírový pohyb obrazu uvádí do pohybu synchronní tanec těl i citů, jeden tanec je překrýván druhým, tančí se na slunci, tančí se ve křiku zoufalství, tančí se ve vlastním nitru. Hudební podkreslení Lea Browera zvýrazňuje a doplňuje leitmotivy situací. První dílek spojuje osobní intimní zkušenost s nadosobním rámcem, ve druhém subjektivně nalézaný smysl volá po obecné platnosti a třetí díl pak osobní intimní zkušenost představuje jako moment, jehož můžeme využít ke svému vlastnímu uskutečňování. Rok 1895 a nové rozhoření bojů za nezávislost. Aneb náhle zjevící se iluze lásky a lákání lásky jako past, do níž se řítí Lucía (Raquel Revuelta). Víra v lásku se mění ve zmar, běs a věčnou rozervanost. Nesporných úspěchů, jak dokazuje Rafael (Eduardo Moure), lze docílit zajisté netradičními způsoby. Rok 1932 a počátek pádu diktatury Gerarda Machada a následný nenápadný nástup Batistovy diktatury. Aneb láska jako osobní protest a revolta, jež však díky všem okolnostem vnějším nabývá obecnou platnost. Láska opětovaná dodává sílu, jak poznává Lucía (Eslinda Núñez), avšak protest úplný vyžaduje celkové nasazení, jak poznává Aldo (Ramón Brito). Protest jako forma útěku, nakonec nezdařeného. Rok 196.. a manifestace skutečného úspěchu revolučního vítězství. Aneb láska jako možný impuls k překonání předsudků, tj. střet tradičního s tím, co díky emancipaci zdravě nabírá na sebevědomí. Bezelstně vitální Lucía (Adela Legrá), chorobně žárlivý Tomas (Adolfo Llauradó) a jejich manželský svazek. Dokáže však láska překonat vlastní omezení? Lucía, to je vír a osobní účast v centru dění a ženská emancipace volající po naplnění svých vlastních potřeb. Poezie, pohyb, detail, lákání a choreografie proudu, stylová filmová výpověď. (21.05.2024)

Nejistá Kuby cesta za samostatností. Příběhy tří Lucií. Tří žen. Tří epoch. Napříč historií hledají Lucie náhradu za otce, nacházeje ji v mužích, jež se jim stanou osudovými. Každá ze tří uzavřených, přesto nikde nezačínajících a nikdy nekončících kapitol je vyprávěna mírně odlišně, v každé – první tragické, druhé melodramatické třetí, kulminující mezi budovatelskou veselohrou a latinskoamerickou telenovelou – režisér projevuje pochopení pro hrdinku, bojující s větším či menším úspěchem proti své roli ve společnosti, potažmo v dějinách. Filmařsky nejnápaditější, dramaticky nejsevřenější je první část, zasazená do roku 1895 (boj za nezávislost) a vystavěná na ostrých kontrastech světa lepší společnosti a zubožené lůzy. Jejich rituály jsou v zásadě totožné, s tím rozdílem, že první se k nim uchylují z nudy, druzí z nouze. K prolomení třídních bariér dochází v části druhé (rok 1932, svržení diktátora Machady), k jejich definitivnímu odstranění v té závěrečné (196., tzn. po nástupu Fidela), kdy jsou ze všech vzájemně si pomáhající soudruzi. Jakkoli z dnešního a zdejšího hlediska ideologicky nelibá, není nejvíce kubánská (díky hudbě, indiánskému původu hrdinky a vystrnadění kolonizačních vlivů) poslední kapitola režijně odbitá a když ničím jiným, mistrným užitím střihu ke zhuštění vyprávění dokáže zaujmout. Rychlý střih, „akční“ ruční kameru a různorodost (hudby, způsobů vyprávění, prostředí) bych viděl jako hlavní důvody neobyčejného spádu, jež Tři Lucie mají a díky němuž jsou jakékoli obavy vyvěrající z popisu „sto šedesát minut dlouhé kubánské drama z 60. let“ zbytečné. 85% (22.04.2011)

Epic. Možný zahraničný výraz pre toto dielo. A nieje to len pre jeho honosnú dĺžku. Ono je to vlastne snímok, ktorý ponúka všetko, čo kinematografia ponúknuť môže ( okrem sci-fi ). Ale! A to je v tomto prípade podstatné. Nemá to aj napriek režijným kvalitám, silu upútať na celé dve aj pol hodiny. Príde mi to ako niečo megalomanské, čo niekto uchopil za nesprávny koniec. Hold, to sú roky 60te. (12.03.2019)