Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

"Ichturieli, to je ohromné! Já tomu sice docela nerozuměl, ale koncepci máte, to je fakt! (...) No jistě! Hněte jim (v Dalskabátech) psýchou! Ty budou koukat, co se to v nich vrtí!" Tahle pohádka není herecký koncert, ale herecká symfonie... Jak mám ráda Moučku, tak tady ho ještě přválcovali Větrovec s Bláhou... Nádhera... Pohádka pro všechny generace (jako dítě jsem milovala Matesa Plajznerčinýho, co už nechtěl rohy ani ocas, od puberty si zase užívám tu ironickou linku fráterníků, podvodníků i pekelníků), je to prostě skvost natočený lehce a s nadhledem... Miluju! (24.01.2021)

Pohádka pro dospělé (sexuálních narážek je zde přehršel) o čertech, hříšnících a poctivosti. Jaroslav Moučka je jako čert, kterému voní buchty, ale práce nevoní, výborný, i když občas až moc užvatlaný. Jiřina Bohdalová je rázná ženština, která i čerta polidští. Jen kdyby nebyla pohádka tak dlouhá. "Aspoň ušetříme za sirky." (01.01.2015)

Vydařená čertovská pohádka, ve které peklo odmítlo zastaralé středověké postupy, na smrtelníky jde vědeckými metodami experimentální psychologie a místo síry a čmoudu pracuje s emočními rovinami a žlázami vnitřní sekrece. Je to zábavné, lidské, místy (sice krotce, ale přesto) až nepohádkově erotické, přes svou stopáž svižné a dokonce svým způsobem drze a poťouchle políčkující soudruhy i jejich praktiky. Ať už scénami, kdy jsou trestání ti, kteří odmítají donášet na sousedy, nebo schůzujícími pekelníky, kdy lze snadno zaměnit peklo za sekretariát ÚV KSČ. „Kartoték všude nadělali, že by s tím dalo silážovat, ale když je něco potřeba, tak se to ztratí.“ Ještě zábavnější by to sice z dnešního pohledu bylo, kdyby Lucifera hrál Pláteník alias Moučka, ale člověk nemůže mít všechno. (08.03.2016)

Drda byl génius. Dalskabáty nejsou žádná pohádka, ale prvotřídní pamflet. Peklo, který se může jít klouzat, když se lidi semknou, metoda soustředěného nátlaku, experimentální psychologie a na plné obrátky pracující žlázy vnitřní sekrece, to je, pane, materiál, s jakým nepočítali snad ani soudruzi v Moskvě. Špehovat lidi a donášet, to teda nebudu, prohlásí rezolutně Plajznerka a systém je v háji. Zvlášť potom, co se i takovej lidovej trouba, jakým je Trepifajksl alias Mates, vzbouří mocnostem pekelným a řev a smrad vymění za tvarohový buchty. Jediný, co mi tak nějak neštimuje, je ten kostelník. Profesionální udavač a přihrbenej slouha se ale hodí do každýho počasí, to je fakt. Bohdalka je na svém místě, stejně jako Moučka, ale tím, kdo tohle bravurní dílko doslova povznáší, je vynikající Josef Větrovec, který si svého poťouchlého kněze-ďábla pěkně užívá. Ještě, že měli rohatý v tý kartotéce takovej bordel, jinak by s náma byl ámen. (01.12.2016)

Parádní sociální drámo s teologickou nadstavbou velice umě maskované za agitační pohádku. Můžeme se tu dlouze přít o významu Drdovské symboliky, ale osobně bych v Dalskabátech neviděl ani tak socialistickou nebo antiklerikální tendenci, jako spíš obžalobu jakýhokoli režimu, kterej zotročuje vlastní obyvatele na základě jejich lidských slabostí. Tak, jak to konecokonců báječně uměla slavná Stb. Když pak v roce 76 stará Plajznerka odmítá pokleknout před pekelným mocipánem a upsat se k donášení na vlastní sousedy, tu i ta nejtupější hlava nejspíš pozná, "o co tady kráčí". Dalskabáty jsou chytré, příběh má neskutečnej lidskej rozměr a hlavně obsazení je perfektní. Dokonce bych řekl, že tu Bohdalka odvedla netradiční výkon mimo svou zaběhlou fazónu. Takže pro mě 90%. ... Jenom škoda, že jsme u nás vždycky měli tolik Piškytlů a tak málo Plajznerek... (22.04.2014)