Cejch zabijáka

Suzuki utržený ze řetězu. I s odstupem doby je poměrně těžké říct, zda je Branded to Kill znám spíše pro svoje filmové kvality, nebo protože způsobil, že Seidžun Suzuki byl v podstatě ze dne na den vyhozen z filmového studia Nikkacu a ačkoli vyhrál následný soudní spor, znamenalo to pro něj desetiletou přestávku ve filmování. Je to jeden z těch filmů, u kterého si všímáte všemožných detailů, zkoušíte číst implicitní významy, ale nejste si jisti, jestli je všechny chápete a po nějaké době vlastně ani nevíte, zda nějaký význam mají. Pokud procházíte Suzukiho filmografii, tak jedním si ale můžete být jisti. Tím, že byl Suzuki důsledný ve své rozmanitosti. Každým dalším filmem (zejména po přelomovém roce 1963) se Suzuki po stylové stránce odlišoval od předešlého. Alespoň tak mohl Suzuki naplno rozvinout svůj talent, svoje schopnosti, když většina béčkových scénářů (zejména těch o jakuze) stavěla na stejném/podobném vzorci – vývoj postav minimální nebo nulový, jedinec (stávající či bývalý člen jakuzy, příp. detektiv) bojuje proti přesile/gangu/systému, je silně ovlivněn femme fatale, má relativně silně vyvinutý kodex cti, vše vrcholí závěrečnou přestřelkou, po které hrdina mizí ve tmě. Branded to Kill do předešlé krátké formulky zapadá, ačkoli zpracování je extrémně silně vychýlené od normy. Je to jakási delirická, neurotická, těkající noční můra, kdy je divák neustále znejišťován tím, co vidí a v určité fázi si není jistý absolutně ničím. Svým způsobem si zde Suzuki jakuzácký námět (více než kdy předtím) pouze vypůjčuje pro svoje hrátky se stylem a dekonstruuje (nejen) kriminální žánr. Vyprávění působí rozpojeným dojmem (z hlediska času i prostoru), „hrdinové“ zase rozdvojeným dojmem a celý film silně nejednoznačným dojmem. Přesto jde s jistotou o Suzukiho nejambicióznější počin, který paradoxně téměř ukončil jeho bohatou režisérskou kariéru. Více o filmu k přečtení zde: https://www.criterion.com/current/posts/2096-branded-to-kill-reductio-ad-absurdum a http://www.midnighteye.com/reviews/branded-to-kill/ (18.01.2016)

Krátce po uvedení byl tento film označen šéfem Nikkatsu, tedy filmové společnosti pod jejíž hlavičkou byl natočen, jako příliš nesrozumitelný a režisér Seijun Suzuki byl vyhozen s doporučením změny povolání na prodejce nudlí. Ona slavná "nesrozumitelnost" se s Branded to Kill táhne až dodnes. Stojí za tvrzením hlavy Nikkatsu aspoň trocha pravdy nebo šlo skutečně jen jak se později ukázalo o falešné obvinění a hledání obětního beránka z důvodu finančních problémů? I když Branded to Kill není možná úplně snadno stravitelný, do nesrozumitelnosti má daleko. Dalo by se říct, že Seijun Suzuki vzal všechny ingredience, které dělají film-noir filmem-noir a předtím než je slepil jednu za druhou jak tomu bývá běžné u (nejen) amerických film-noir klasik třeba s Bogartem, tak s těmito ingredienci lehce zatřepal... tu a tam jednu nafoukl, jednu trochu upustil a třetí zlehka prostříhl. Výsledná slepenice není možná tím na co jsme zvyklý, ale základní recept je pořád nezměněn. Vzhledem ke zvolené technice výpravy se však může zdát, že tato kostra se schovává za matným sklem, kdy její konkrétní detaily jsou sice rozmazané ale o podobě jejího celkového obrysu nemůže být pochyb. To kdo vyhrál následující soudní proces a na čí straně stáli filmoví fanoušci nebo kritici (s odstupem času) bohužel nemění nic na tom, že po vyhazovu Suzuki skončil na 10 let na černé listině, což je nesmírná škoda. Branded to Kill je totiž špičkovým a nadčasovým snímkem s neuvěřitelným a těžko popsatelným kouzlem. (27.07.2011)

Dezorzove prirovnanie "Godard japonskej kinematografie" sedi na Suzukiho velmi presne. Jednoduchy pribeh o najomnom vrahovi No. 3 v organizovanej sieti zlocinu, ktory po neuspesnom pokuse o zlikvidovanie urceneho ciela sa sam stava predmetom lovu a nakoniec aj pozornosti tajomneho zabijaka No. 1, svoju silu cerpa v atmosferickom mixe stylistickej hravosti, kde clive hudobne smycky podtrhuju uderne skratky v strihovej montazi a krasne ciernobiele kompozicie postupne zachadzajuce az do psychedelickej sexualnej surrealnosti. 90%. (08.01.2006)

Tohle je jasné - jeden z nejlepších akčních filmů všech dob a nevysychající studna inspirace pro Suzukiho kolegy, kterým nebyl dopřán dostatek vlastní invence (chtělo by se říci - protože už příroda všechnu vyplýtvala na něj), navíc Jo Shishido jako by se pro roli narodil. Množství v budoucnu vykradených scén ani nelze dopočítat (nejen ta s umyvadlem, ale také scéna s autem a provazem, závěrečná scéna ad. ad.). Kdysi jsem sem v prvotním nadšení napsal obsáhlou recenzi, která se mi však patrně neodeslala a znovu tolik slov o jednom filmu chrlit nebudu - prostě si tu představte hromadu superlativů;) (26.05.2010)

Kdybych měl rozdávat "ebertovské palce", směřoval by rozhodně nahoru. Nepřekousl jsem jen tu ( jak píše dezorz ) "japonskou ulítlost" ( chování postav ), jinak zkratkovitost ve vyprávění ( inspirace pro Chan-Wook Parka je evidentní ), kamera, hudební stránka i celkový pocit je kladný. Těžko argumentovat, musí se vidět. A je to určitě film zralý na více skouknutí, ( chystám se ) napodruhé se "nepřekousnutelná jinakost" smývá, člověk ví do čeho jde. Uvidím, co se mnou udělá o něco málo starší Suzukiho Tokyo Drifter, také inspirace pro Parka i Tarantina pro Kill Bill 1. (24.10.2006)