Cizí holka

Bylo by to citlivá televizní hra, kdyby byla propracovanější. Lucie Matoušková sice dokáže skvěle vyjadřovat emoce, byla to jedna z nejtalentovanějších dětských hereček, jenže zároveň s tím je přirozená až moc. Je tak přirozená, že docela klidně přijímá přesunutí do jiné rodiny a fakt, že se jí matka vzdala. V jednu chvíli říká, že si pro ni maminka jistě přijde, v druhou jako by někdo přepnul ovladačem se se situací smiřuje. Šedesát pět minut je docela krátkých, abych tvůrci postihli všechyn potíže spojené s adopcí. Divák má tak akorát možnost sledovat ukradení prstýnku a sourozenecké pletichy. Zároveň se vcelku klidně ukazuje, jak se děti v domově stávají kusem hadru s nímž se šibuje sem a tam a mluví se o nich, jako by ani nebyli lidskými bytostmi. Jako by na jejich názoru a životě nezáleželo. Alespoň tak na mě působila rozmluva mezi Věrou Galatíkovou a Gabrielou Vránovou. A tak jediné, k čmeu dle mě tato inscenace slouží je uvědomění si, jak moc jsou děti citlivé a že jsou to také lidské bytosti, byť mají dětský rozum, mají ho. Možná právě proto je třeba s nimi pořádně mluvit a vše vysvětlovat. Že zkrátka i oni mají své city, byť to někdy dávají najevo svérázným způsobem. (19.05.2020)

Ludvík Ráža uměl točit rodinné dramata s velkou věrohodností. Patří k nim i televizní hra Cizí holka o dívce, kterou si z děcáku vezme nová rodina. Malou výhradu bych měl k hudbě Jaroslava Uhlíře, ten jeden pořád dokola se opakující emotivní klavírní motiv už byl nudný až vtíravý, chtělo to aspoň s tou melodií více pracovat. Výborné herecké a přirozené výkony podávají Lucie Matoušková jako bezprostřední svérázná Kačka a Jana Preissová jako její nová maminka. (04.02.2018)

I sebelepší herec má-li ztvárnit nehratelný scénář nemůže nic změnit na kýči v hardweru. Ludvík Ráža je nadto velké jméno československé televizní režie plně srovnatelné se zesnulým klasikem Františkem Filipem. Neteř Jany Hlaváčové prokázala v této televizní inscenaci talent srovnatelný výkonem Vladimíra Dlouhého ve filmu UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE. Zdar tohoto díla dotvořily špičkové výkony dospělých herců naší dnes už klasické zlaté éry - Galatíkové, Hadrbolcové, tety Hlaváčové, Štěpničky, Preissové, Medvecké. Na malé ploše vznikl veliký klenot lidství, srdečnosti, hluboké dojímavosti, přesvědčivosti. Život nemusí být a naštěstí často není jenom prohrou. (05.08.2023)

Osmdesátá léta byla plná zajímavých námětů filmů a inscenací pro děti a mládež, zpracování tohoto patří k těm zdařilejším. Těžko říci, jak se na podobné inscenace dívají dnešní děti, ale to se asi jen tak nedozvím. Minimální prostředky, zajímavý příběh a skvělé herecké výkony dělají z tohoto filmu něco, co stojí za zhlédnutí. (24.02.2013)

Filmy Ludvíka Ráži mám rád, dokáže je točit s takovým zvláštním nostalgickým nádechem. Ale tady jsem tak nějak nepochopil, proč film vznikl. Tedy jistě, kvůli závěrečnému proslovu té holky, že ji si rodiče vybrali, na rozdíl od ostatních, které si rodiče vybrat nemohli. Ale děvče mi holt sympatické dvakrát nepřišlo, vlastně kazila, co mohla, někdy snad i schválně, podváděla, a měl jsem problém se v tom, jak to bylo podané, dohrabat nějaké její dobré a otevřené povahy. Navíc holka je furt v klidu - máma ji opustí, ona to neřeší, dostane se do domova, tedy cizího prostředí - je v pohodě, dozví se, že ji matka odvrhla definitivně - pohodička, ředitelka děcáku ji dohodí známým - ona se snaží makat... Moc citů neprojevuje, nebrečí, je předčasně moudrá, všechno stoicky snáší. (18.03.2013)