Kafe a cigára
Coffee and Cigarettes
Coffee and Cigarettes
Réžia:
Jim JarmuschScenár:
Jim JarmuschHrajú:
Roberto Benigni, Cate Blanchett, Steve Buscemi, Iggy Pop, Alfred Molina, Bill Murray, Tom Waits, Isaach De Bankolé, Jack White, Meg White, Steve Coogan, The GZA (viac)Obsahy(1)
Jim Jarmusch od roku 1986 nakrúcal krátke čiernobiele filmy s jednoduchým dejom: dve či viac postáv v nich popíjajú kávu, fajčia a debatujú na rôzne témy. Hrajú ich známi, zväčša americkí herci a hudobníci, ktorí sa pred kamerou evidentne zabávajú a improvizujú. Najznámejší z filmov s Iggy Popom a Tomom Waitsom dokonca získal Zlatú palmu na MFF Cannes 1993. V roku 2003 sa ich režisér rozhodol doplniť šiestimi novinkami do celovečerného filmu. Len u Jarmuscha môžete vidieť ako sa herec Bill Murray baví s hiphoppermi GZA a RZA, či ako Jack a Meg z kapely White Stripes debatujú o vynálezoch Nikolu Teslu. Hoci je tento film v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, nájdete v ňom niektoré jeho typické témy a režijné postupy. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (510)
Když měl v kinech premiéru Paterson, prožíval jsem právě malý biografický absťák a zoufale jsem se rozhlížel, kterým snímkem svůj "hlad" po kinosále ukojím. Hodnocení, komentáře i odborné recenze měl sice skvělé, ale Jarmusch podle mých zkušeností patří ke skupině tvůrců, kde tenhle způsob získávání informací a obrázku o snímku nefunguje, protože režisérův kult kvalifikovanou debatu deformuje. Jarmuschovu tvorbu osobně dělím na dvě skupiny. Do té první patří Mrtvý muž nebo Noc na Zemi, do druhé Přežijí jen milenci. Ta druhá mě nepokrytě nudí a vyvolává lhostejnost; Kafe a cigára řadím spíše do té druhé skupiny. První dvě povídky naladily má očekávání na bod mrazu. Až jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsem věděl, že přijdou i lepší kousky, jako je dialog sestřenek v půvabné dvojroli Cate Blanchett. Ten je často využívaný jako herecké cvičení na uměleckých školách. Zajímavější povídky jsou nicméně v menšině a nemohou vytáhnout celek do průměru. Jarmusch až příliš často pracuje s banalitou a stereotypem, jenže nijak objevně. Je to spíš únavné, mělké, někdy založené na pouhé přítomnosti celebrity, jindy na jediném fórku, který natažený do několikaminutové stopáže nedokáže prostor zaplnit. Několik povídek, kde lze hovořit o pointě, přináší v podstatě banální sdělení. To, že je Jarmuschův početný fanklub pravděpodobně považuje za objevení Ameriky a podobně je okouzlen i statickou formou založenou na opakování, je už věc jiná. Jarmusch často pracuje s minimalismem, tady už to někdy hraničí s urážkou diváka. Pro mě je na jeho snímku zajímavé snad jen to, že tabákovým kouřem prosycený film natočil v téže době, kdy byl v USA tabák rychle vytlačován z veřejného prostoru. Ať už film Jarmusch zamýšlel jako nostalgické ohlédnutí za minulými časy, nebo umělecký protest nad ztrátou části svobody a určitého prožitku, jeho postoj nesdílím. Celkový dojem: 45 %. ()
Nemůžu se ubránit pocitu, že se z tohohle námětu mohlo vytřískat daleko, daleko víc... Třeba takovému Linklaterovi by tyhle povídky o povídání si o všem možném nad kávou a cigaretou sedli daleko líp než Jarmushovi. Většina povídek je prostě opravdu hodně nezajímavých (taktně řečeno) a pár čestných vyjímek to nezachrání (Iggy a Tom, Bratranci), stejně tak je sice pěkné, že ve filmu hraje tolik skvělých herců a zajímavých osobností, ale vzhledem k minimálnímu prostoru, který dostávají, to na konečný efekt taky nemá valný vliv. Proto všechno jsou pro mě Coffee and cigarets spíše zklamáním. 50% ()
Pri poviedkových filmoch býva často vytýkaná nevyrovnanosť jednotlivých segmentov. Trochu iný prípad nastáva vtedy, keď látku v rukách drží jeden a ten istý režisér, čo vopred sľubuje stabilnejšiu latku zábavnosti (v zmysle diváckej atraktivity) a zároveň láka na víziu popasovania sa jednej a tej istej osoby s variovaním témy, čo možno obrátene aplikovať i na komplexné porovnanie a "odmaskovanie" súvislostí a vzťahov v rámci tvorcovej filmografie. ////////// Pre Jarmuschove filmy je symptomatickým príznakom skúmanie jednoduchého a všedného, no pre ľudské pokolenie tak zásadného prostriedku, akým je komunikácia a pochopenie, respektíve nepochopenie medzi účastníkmi konverzácie. V prípade Coffee and Cigarettes je povýšená na princíp a jediný účel série krátkych filmov. Čiastočne improvizované etudy nasávajúce genia loci skromných barov, kantýn a kaviarní sa voľne pretínajú prostredníctvom odkazov a opakovaných motívov, a neukotvene plynú bez viditeľného východzieho/záverečného bodu podobne, ako je tomu v modernej architektúre 20. storočia (prirodzené prechody medzi industriálnymi a prírodnými elementami v stavbách Le Corbusiera; vo filme môžeme sledovať postupné rozrastanie priestoru, ktoré nadobúda najväčších rozmerov a otvorenosti v poviedke Molinu a Coogana, a záverečnom Champagne) alebo hudbe, ktorá s filmom zdieľa jediné obmedzenie v podobe času. ////////// Konverzáciu nevedú klasické filmové postavy, ale zvolené celebrity filmového a hudobného priemyslu, ktoré predstavujú samé seba a štylizujú sa pri tom do polohy osôb, ktorých stretnutie je dielom buďto náhody, alebo rutiny. Prichádzajú na scénu, vedú dialóg a následne sa opäť vytrácajú bez toho, aby sme vedeli, ako ich stretnutie ovplyvnilo a čo bude s nimi ďalej. Ich prípadný pohyb po miestnosti sa nedá odhadnúť a rovnako ani stočenie rozhovoru, ktorý vedú - dvere sú stále otvorené a ony to dobre vedia. ////////// V skratke a jednoducho, Jarmuschovi ľudia prichádzajú a odchádzajú, zostáva len pevne pripútaná scéna a obmedzený rozhľad diváka, ktorý si tým uvedomuje krehkosť média a diela, a začína uvažovať nad jeho zámerom, prečo mu ukazuje práve toto a nič iné. Je to však nezámernosť (a prakticky absentujúce pásmo rozprávača), ktorá vedie kroky zvučných mien po plátne a slová popri aromatickom nápoji a krabičkách nikotínu, charakterizujúcich modernú spoločnosť. A v tej Jarmusch exceluje. ////////// P.S.: A táto mozaika pozvoľného mestského tokania o čomkoľvek mi svojou zábavnosťou a obsadením neskutočne vyhovuje. Náladovka do pohody i nepohody, najlepšie však sparného leta na verande útulnej kaviarničky s vôňou domácej kávy a jemným jazzíkom ako podmazom. ////////// Strange to Meet You - 75% /// Twins - 85% /// Somewhere in California - 80% /// Those Things'll Kill Ya - 75% /// Renée - 70% /// No Problem - 75% /// Cousins - 80% /// Jack Shows Meg His Tesla Coil - 70% /// Cousins? - 80% /// Delirium - 80% /// Champagne - 85% /// Celkové hodnotenie filmu: 75% ()
Tohle nebylo pěkný..vážně ne. Všechny povídky jakoby měly stejnou osnovu, jen se měnili herci a prostředí. Fakt jsem si uvědomil, že rozhovor v reálném životě nemůže fungovat jako dialog ve filmu. Není co předvádět, přestože je obsazení kvalitní, dívat se na nudící se osoby mě nebaví a ani kamera děj příliš neosvěžila (kompozičně však výborné). Pro mě nejslabší Jarmusch, doufejme, že další "krize" už nenastane. ()
Galéria (16)
Zaujímavosti (15)
Súvisiace novinky
Hvězdně obsazená zombie komedie
Jim Jarmusch rozhodně ví, jak na svůj příští počin přilákat pozornost. Režisér snímků Kafe a cigára nebo Mrtvý muž totiž čerstvě oznámil, že chystá novou zombie komedii, ve které se objeví ty… (viac)
Šachovnice bez figurek. Black and white. Kafe a cigára jsou to jediné, na čem se sejdeme. Povídáme si spolu u jednoho stolu, každý jsme někde jinde. Ale kde? Všichni v jakési nepohodě. V jakémsi nepohodlí. Propasti a bariéry. Tak blízko, vzájemně na dosah. Tak nekonečně daleko. Gravitace a odpor. Shodný náboj odpuzuje. Neslyšíme se. Prozrazením pointy s Nikolou Teslou mě Jarmush naštval. Čím se teď mám chlubit? Tak třeba ty šachy. Po prvé: Výměna identity dvou polomagorů. (Jezdci – skok vždy na jinou barvu.) Po druhé: svářející se černá dvojčata, obtěžující bílý číšník a teorie o Elvisovi. (Černé věže; bílý pěšák uprostřed za nimi není v ohrožení a je tak chráněn i před střelcem; spor o bílého krále.) Po třetí: setkání dvou gigantů; nevědí, o čem mluvit; nevědí, „co tím mylslel“; „silná vůle“. (Králové smějí všemi směry, ale jen o jedno pole a nikdy k sobě.) Po čtvrté: dva staří „fucken“ makaróni ve sporu o kouření a němý junior s japonským hráchem. (Pěšáci: bok po boku, ale každý jen ve své dráze; silní ve vzájemné vazbě, slabí o samotě.) Po páté: „vyrobte si svůj vlastní stojan na motorku“; exkluzivní slečna a přiťáplý pikolík: jak rád by ulíval do jejího šálku; holá nemožnost; „this is not my lunch, ok?“ (Černý pěšák a bílá dáma; nebo je to věž? impozantnost, síla a daleký dosah, ale omezený výhled a záliba ve vyváženosti.) Po šesté: dva frankofonní černí kamarádi: „moc rád tě vidím“; dál není co říci; jestli máš problém, svěř se. (Dva černí střelci: vždy se míjejí, každý může jen po políčkách jedné barvy.) Po sedmé: sestřenice; pravděpodobně má každá tu druhou ráda, ale vzájemně ne; extrémní rozdíl v úrovni a v možnostech je nepřeklenutelný. (Bílá dáma tentokrát s bílým pěšákem; dáma může všemi směry a jakkoli daleko; pěšák jen o políčko dopředu; jeho vysněným cílem je dostat se na políčko poslední; a potom... obě postavy hraje táž žena). Po osmé: tak jo, Jack ukazuje Meg svůj aparát; její očekávání - nepochopena; jeho touha se předvést – nepochopen; nakonec přece jen spojení, výboj, ale po chvíli Jackův aparát zhasíná a on odchází (kuchtík: asi pojistka; Meg: snad byla jiskřiště moc daleko od sebe); uvídíme se zítra na bowlingu. (Bílá věž: pravoúhle; bílý střelec: úhlopříčně; do toho přiskočí a odskočí černý jezdec.) V této scéně s Teslovým transformátorem (který je, zpozorněte, založen na přemněně energie mezi dvěma cívkami) zaznělo (a bylo zdůrazněno) něco velmi důležitého: neuskutečněná idea „Země jako vodič akustické resonance“: to je to médium, které chybí; kafe a cigára jsou jen pokusem o nouzové polovodiče. Po deváté: cože? čaj? tak tedy fanynka bez tváře místo obsluhy; k věci: jasně, mohu tě milovat, neznámý příbuzný, jen ať se s tebou nemusím stýkat; jak v určitých situacích nemáme odvahu k prostému „ano-ano“, „ne-ne“; a jak je těžké říci „ne“, aby to znělo jako „ano“; a jak se může karta obrátit; takže: kdo to nakonec „už musí jít“? (Pěšák, který sotva opustil základní pozici s pěšákem, který dosáhl posledního pole; v průběhu hry se ale ukáže, že teprve stojí před ním, zatímco ten první na něj mezitím dokráčel a odbíhá.) Po desáté: pomalu mi to začíná docházet; čaj versus kafe, bylinky a canabis versus tabák; ono to jde postupně někam; ale kam? delirium; ale čí? přijde ghost? sotva, když tady jako strašidlo obchází krotitel duchů; dáme šachy? jsem velmi zvědav, co přinese poslední scénka. (Dva černí jezdci jako jasný protipól úvodních jezdců bílých, s explicitními odkazy; stojí na svých pozicích, vzájemně kryti před novým bílým jezdcem.) Po jedenácté: Návrat ke kafi (které ovšem za nic nestojí). A je to tady: Země jako vodič akustické resonance; zároveň však zbrojnice, o pauze dvě minuty před smrtí. Číšník byl nedávno nahrazen fanynkou, po níž přišel krotitel duchů; teď už jen uklízečka v pozadí vytírá podlahu. Ani jsme si nestihli nic říct. (Pat – král není v ohrožení, ale nelze nijak táhnout. Partie končí bez vítěze; na obou stranách remízy pachuť porážky. Jdu si dát šluka.) Rozličné poznámky: I. jeden z mála filmů, jehož součástí jsou závěrečné titulky. A ty z něj dělají velmi příjemnou záležitost „pro kámoše“. II. Snad je to tím, že jsem Evropan a ne Američan: ty kavárny mi většinou nijak útulné nepřipadaly a hlavně jsem cítil silný diskomfort z těch bezcharakterních šálků, z nichž se popíjelo. A ťukání kafem? Tak to jsem vůbec nežral... /// Komentáře: Radko, Ony. () (menej) (viac)