Periféria

o partě lidí, vesměs outsiderech, kteří mají spoustu pochybností, frustrací, kteří si moc neví rady se svým životem a cítí se trochu ztraceni. Prakticky celé se to odehrává na jednom plácku před restaurací. Jednotlivé situace a dialogy mi přijdou velmi poctivé a opravdové, jak asi opravdu mohou probíhat. Člověk se občas docela zasměje, ale i ve vážnějších momentech je film zajímavý. Mám pro podobné snímky slabost, hodně se mi to tedy líbilo. Hvězda navíc by byla, pokud by příběh měl nějakou gradaci a neskončil v podstatě nijak (23.07.2013)

What the fuck are you so fucking upset about, fuckhead? 1) Do uší bijící nesoulad (podmět) mezi hloupě se chovajícími loosery a jejich sofistikovanými dialogy přehluší i klišoidní scénář (předmět) s křečovitými zápletkami a nanicovaté ukončení po dvou hodinách. 2) 22letý Giovanni Ribisi (intelektuální Jeff) se hledal tak dlouho, až se ve své snaze poněkud ztratil. Zato si ho však fanynky a fanoušci mohli prohlédnout zcela nahého ze všech stran v krátkém záběru ke konci filmu. 29letý Stefe Zahn (Buff) přesvědčivě vysekl vesnického burana. 3) No...alespoň jsem se dozvěděl, co dělá večer úspěšným: Smoke; babe; slice; brew. All four bases. (20.11.2012)

Linklater tu jeho oblíbený téma bezprizorní mládeže a nudy na předměstí zpracovává o poznání hlouběji a temněji než v Dazed and Confused, Boyhood nebo Everybody Wants Some. Parta pochlastávající za večerkou čeká na svého kámoše, který prorazil ve světě hudby. Během jejich následné interakce se začne jitřit závist, zahořklost i naděje a skupina se začíná polarizovat na dva tábory - ti, kteří mají víru, že se dokážou z depresivní reality maloměsta bez vyhlídek na valnou budoucnost dostat a ti, kteří podléhají skepsi, cynismu, pesimismu a obviňování okolí. Setkali se tam výrazné a hezky prokreslené charaktery od komediálních přes tragické, od pozitivních přes zraněné/zlomené. Silný příběh, určitě patří mezi pět jeho nejlepších filmů. Soundtrack od Sonic Youth! (19.08.2023)

Na podobné filmy jsme koncem devadesátých jezdívali na Dlabačov. Toto jsem ale viděl k multikině na Hájích, vážně. Seděli jsme v tom sálu 2, já a moje rande. Ten film nebyl její šálek kávy a nikdy z toho nic nebylo. Dlouho jsme se neviděli, ale nedávno jsem jí potkal, poznal jsem jí, i když vypadáme každý jinak. Dali jsme řeč, připomněla mi ten film a že se na něj později podívala znovu a že se jí moc líbil, že byla tehdy prostě mladá. I já se musel podívat znovu. Pořád má své kouzlo, i když jiné než tehdy. Linklater vždycky uměl konverzace, tady jich je hodně a v podstatě na nich ten film stojí, protože jinak se tam v podstatě nic neděje. Výborný Giovanni Ribisi, výborný Nicky Katt. Ten film nestárne a i po 25 letech má pořád skvělou vypovídající schopnost, jak žít a nebo z pohledu některých nežít svůj život, jak umět trávit čas plodně nebo jen zevlováním na rohu. Obojí má něco do sebe, obojí jsem v určití fázi života v přeneseném smyslu provozoval. (31.05.2021)

Trochu zklamání,jistě Linklater je mistr vaření z vody, mistr věčných filosofů ulice vedoucích dlouhosáhlé monology, ale tohle geniality filmu Před úsvitem nedosahuje. Dialogy o ničem životních loserů jsou podány tak věrně, až jsou dost o ničem. Všechny ty dramatické zvraty jsou takové moc umělé, vykonstruované, jeden má životní krizi, pak zas druhej, nedává to moc smysl, čekal jsem víc. Když vidět takový film, tak radši Kevina Smithe, protože na Clerks tohle nemá ani omylem. (03.02.2012)