Diktátor

Cekal jsem Chaplinovo masterpiece a srandu k posrani, nedostal jsem ani jedno. Film to neni spatnej, to rozhodne ne, navic Chaplin je v dvojroli perfektni, jako trochu zmatenej holic je to takovej ten klasickej Chaplin, kterej tuhle zakopne, tamhle blbe cumi. Ale teprve kdyz nastoupi jako diktator, zacne si to nalezite uzivat, neustale na nekoho nemecky rve, sice to je ve vysledku furt trochu hovadko, ale prekvapive charismaticky. No a potud by bylo vse v pohode, problem je, ze film neni jen nejaka vymleta groteska, ale normalne mluvenej film, kde se nehraje jen na nejaky jednoduchy forky, ale i na pribeh a tak se casto stava, ze film nejen, ze neni vubec vtipnej, ale zaroven se ani nic moc nedeje. Proste pridat nakej ten for, film zkratit o pul hodky a je to pecka, takle ale jen 4*. (07.10.2010)

O genialitě Charlese Chaplina jsem v podstatě nikdy ani nezapochyboval... Chaplin nebyl vyjimečný jen svou komikou nebo jako tvůrce nového typu postavy - Tuláka, ale též jako dost silný kritik poměrů ve společnosti (které často přesahují až do současnosti). Stačí jen zmínit snímky jako Moderní doba , Kid nebo Světla velkoměsta. Diktátor je v první řadě protiválečný a protifašistický film, svou geniální komikou paroduje nejen Hitlera a Mussoliniho, ale vlastně všechny vůdce s despotickými a diktátorskými choutky. Pozoruhodný je fakt, že Chaplin začal tento snímek natáčet už v roce 1937, tzn. v době, kdy většina lidí na západě o nebezpečnosti nacismu nevěděla takřka nic. Některé skeče aspoň pro mě samotného představují to nejlepší, co kdy bylo v komediálním žánru natočeno. Stačí zmínit scénu holení za doprovodu Brahmsova Uherského tance nebo parodii na ambice všech diktátorů ve scéně s globem... Podivuhodný je ovšem také fakt, že si Chaplin svůj hlas šetřil tak dlouhou dobu. Zatímco zvukový film existoval už více než deset let, Chaplin promluvil až tady. Ale promluvil a navíc v tu nejdůležitější chvíli! Závěrečný projev židovského holiče je tím nejsilnějším protiválečným manifestem, jaký jsem kdy snad ve filmu slyšel. Z úst někoho jiného by to možná vyznělo pateticky, ale Chaplin je přesvědčivý a jeho slova působivá. Diktátor je velice vtipná komedie o velmi smutných věcech. Ovšem proti tuposti násilnických režimů asi jiný recept než parodie neexistuje. I když, jak se jednou sám Chaplin zmínil, kdyby věděl, jaká zvěrstva nacisti páchali, nebyl by schopný si z toho dělat legraci. Jít pod pět hvězdiček by byla svatokrádež. (21.05.2006)

"I thought you were arian" - "I am vegetarian." Diktátor je merítkom geniality filmového diela . . . dielo, ktoré prekoná akékoľvek prekážky a dosiahne absolútno . . . ani čas (ani dlhých 70 rokov) nedokázalo ubrať na kvalite, pochopiteľnosti a sile tohto filmu . . . charles chaplin pre mňa ostáva jedným z najväčších géniov strieborného plátna, tragikomická satira o hynkelovi a holičovi zasa jedným z najväčších historických "smutných gagov" v histórii . . . to, čo je v literatúre Illias a Odysea alebo Božská komédia, v divadle Hamlet či Antigona, v hudbe Mozart či Beatles a v maliarstve VanGogh či Michelangelo, to je vo filme Chaplin so svojim The Great Dictatorom . . . groteska sa miesi s drámou, komédia s tragédiou, pritom však chaplinove gagy nie sú samoúčelné prvoplánové vtipy, sú to premyslené a dramaturgicky postavené scény s ľahko odčítateľným a kritickým podtónom, niečo, čo neskôr využili len v trochu viac dadaistickej forme monty pythoni - tak sa pri skečoch a humorných situáciách počas svetovej vojny 1918 bavíme na bombe, ktorá sa krúti po zemi a kopíruje charlieho kroky alebo supergeniálnej scéne v lietadle, ktoré je "hore nohami", alebo fóru, keď charlie počas hmly zablúdi medzi nepriateľských vojakov a ani on ani nepriatelia si spočiatku neuvedomujú, čo je na tejto situácii "divné" - no zároveň tieto sofistikovane premyslené fóriky a tragižarty až mrazivo presne vystihujú podstatu nezmyselnej vojny - nielen tej prvej svetovej, ale vojnového konfliktu ako takého, presne tak, ako ho chaplin chápal . . . a v podobnom duchu sa nesie celý film - majster chaplin, ktorý si zahral protagonistu i antagonistu vo svojom neprekonanom podaní hynkela zachádza oveľa ďalej ako len k prvoplánovej politickej satire a zosmiešnení hitlera, ako jeden z mála si uvedomuje veštiálnosť tohto diktátora a upozorňuje na neho a znova, skrz viaceré odkazy a scény zovšeobecňuje hrozbu akýchkoľvek diktátorov pre svet . . . film, ktorý zaujme stanovisko, vyjadruje sa jasne, priamo a nebojácne no stále si zachováva svoju vysokú umeleckú kvalitu a integritu a šarm, vlastný v celých dejinách média zvaného film hádam len pre tuláka charlieho . . . (12.12.2007)

Některé bezmála geniální scény střídají ty slabší, naštěstí v silném nepoměru. Každopádně se ale Chaplinovi musí nechat odvaha s uvedením tohoto filmu. Je tu i několik zajímavých filmařských nápadů. Například scéna v letadle, kdy je skvěle využita kamera nebo při projevu, kde je zase vychytaný zvuk. Hlavně je to ale o poselství, které dodnes neztratilo a naopak až později se ukázala Chaplinova předvídavost, kterou mělo mít v jeho době víc lidí. Humor a nadhled, který ale nezlehčuje a nezesměšňuje téma, je velmi vzácný. Objektivně čtyři hvězdy za možná až moc dojemné finále, ale já jich musím dát pět. PS: Už jen za to, jak se Hitler při soukromém promítání musel tvářit, musíme tenhle film milovat... (04.09.2009)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)