Svetloplachosť

Ani mě moc nepřekvapilo, že je Světloplachost oceňovaným dokumentem. Je vlastně jedno, jakým způsobem byl natočen. Samotným tématem byly ceny dané předem. Válka je špatná v každé době a je špatně, že i v 21. století, tisíckrát poučeni z historie se do nich pouštíme znovu a znovu. A vůbec nejhorší je, když ji musí prožívat děti. Samotný dokument nám chvilkově ukáže Ukrajinské ulice. Pak už následují záběry do metra. Krom pronikání různými místy, které postupně objevuje Niki, můžeme zaslechnout i různorodé příběhy lidí. Vzhledem k názvu filmu bych ale čekal pestřejší dokument. Chybí mi třeba informace o tom, jak to v tomto prostoru funguje prakticky. Jak obyvatelé shání jídlo, kde se koupou apod. Filmaři si vystačí s tím, že tu najdeme i improvizovanou lékařskou péči. Celkově snímek rozhodně přenáší tísnivou atmosféru daného prostoru. Vydržet v podzemí metra víc než týden by pro mě samotného bylo nepředstavitelné, kde jsou děti, které potřebují pořád něco dělat, jsou v pohybu, zajímají se. Ale za mě je to málo. Přímé důsledky války vidíme jen na lidech a třeba nápisech u jejich domů, případně uslyšíme, že někdo přišel o všechno, což si snad každý soudný člověk domyslí sám. Dokumentaristé zkrátka klouzali jen po povrchu a jakoby se báli jít pěkně do hloubky. (29.02.2024)

Dlouhý záběr před úvodními titulky mě sice málem od sledování tohoto dokumentu odradil, ale to by byla škoda. Atmosféra úkrytu v charkovském metru je vnímána skrze postavu dvanáctiletého kluka, který se sbližuje s o rok mladší dívkou. Válka je důvodem, proč nesmí ven na světlo, a vzdáleným duněním různě v průběhu filmu. Ale ani postavy jeho rodičů a mladší sestry nejsou opominuty. Malý portrét rodiny vytržené ze svého přirozeného prostředí. (28.02.2024)

Na tomto dokumentu je jasně vidět, že dané téma předurčuje úspěch. Film je totiž nesmírně slabý. Snaži se o artové vyznění, ale působí především nudně. Prostřednictvím diapozitivů, které si prohlíží děti nahléžíme na svět venku, ale tím, že se tvůrci rozhodli pro formát videa, které barevně a kvalitou upravili, to celé vyhlíží jako umělý prefabrikát. Většina záběrů je svou stopáží přestřelená a snaží se jen navodit pomalost času. Téměř chybí subjektivní pohled a pohyb kamery. Ta je tak statická, že jsem měl pocit, že tvůrci zapnuli kameru a dali si svačinu. Osobně bych u tohoto dokumentu zahodil stativ a natáčel z ruky. (01.03.2024)

Ako by povedali náš kolaborantský premiér Robert so svojim prezidentským kandidátom podržtaškom Petrom, je to taký úplne normálny život a len sem-tam bombardovanie. Úplne normálny život v charkovskom metre počas niekoľkých týždňov, pričom sa spí priamo pod turniketmi, jedlo sa pripravuje na nich a oddychuje sa najpohodlnejšie priamo na koľajniciach pred odstavenou súpravou. Film je mixom hraného a dokumentárneho prístupu, ale to nevadí, neuberá mu to na autentickosti. Úvodná scéna akoby do filmu ani nepatrila, tak pozor, nevypnúť, ak sa niekomu nebude páčiť. Celý film nie je ladený tragicky ani pesimisticky, detské hry, bežné rozhovory, jednoducho život žijú tak, ako môžu. Na obveselenie jeden postarší ruský kovboj s gitarou a jeho predstavou o romantike s Rómeom a Júliou. (29.02.2024)

Bohužel, jako už tolikrát, je zajímavý námět zabit nekoukatelným zpracováním. Lidé žijící těžký život v bombardovaném městě by si zasloužili film, který uvidí co nejvíce lidí, ale tady většina nedokouká ani úvodní šestiminutový statický (a ve výsledku úplně zbytečný) záběr na ulici s poničeným kioskem. Pak se to sice zlepší, ale už je pozdě. Navíc je film i poněkud schizofrenní v tom, čím chce být. Na dokument je tu málo hodnotných dokumentárních záběrů, působí dojmem, že štáb v metru někam náhodně postavil kameru, natočil, co se zrovna dělo, a pak ji poponesl o kus dál. A na dětský film je tu naopak dokumentárních záběrů moc (dětem to nepouštějte, utečou, nebo jedině před spaním místo vývaru z makovic). (01.03.2024)