Pekné dediny pekne horia

Upřímně řečeno po přečtení résumé jsem od tohoto filmu očekával víc. Přesněji očekával jsem prostřednictvím dialogů a retrospektivních scén trochu hlubší sondu do podstaty novodobých "jugoslávských" válek, do jejich historických příčin a souvislostí, a zřetelnější vyjádření srbských postojů a stanovisek k těmto tématům. Z tohoto hlediska jsem trochu zklamaný, protože Lepa sela lepo gore je "jen" další z řady podobných lehce šílených, divokých a groteskních balkánských filmů s typickou kombinací humoru, násilí a nadsázky. Takže neočekávejte žádné velké historizování a politikaření, ale "jen" srbský válečný film v klasických kolejích balkánské poetiky. Lze ale předpokládat (a já v to doufám), že diváci tohoto filmu se rekrutují převážně z osob, které se o tuto problematiku aspoň trochu zajímají a mají o ní tím pádem podrobnější informace, než jaké nám nabízí naše zaprodaná a tendenční veřejnoprávní média. (14.04.2013)

Film o nesmyslnosti války, zvláště občanské. Tunel, se slávou vybudovaný v dobách socialismu, se stává posledním útočištěm skupiny srbských vojáků. Mezi těmi, kteří se venku těší na jejich smrt je i nejlepší kamarád jednoho ze Srbů z dětství. A všude kolem hoří vesnice a nikdo nezná ani jejich jména. (13.05.2017)

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Výborný film z bývalej Juhoslávie, ktorý naozaj reálne, i keď s prvkami humoru, podáva obraz o občianskej vojne už od jej prvých dní. Kamaráti z detstva Srb a moslim už ako dospelý popíjajú rakiju a v novinách sa objavujú prvé zmienky o začínajúcej vojne. Vojna ich osudy rozdelí, každého na inú stranu a stretnú sa až v samom závere. Takmer celý film sa odohráva v tunely, do ktorého sú Srbi zahnaní skupinou moslimských vojakov. Humor mi vážne sadol, zvlášť v srbštine, to znie skvele a príležitostí na srandu tu je teda dosť. Humor ich neopúšťa ani po niekoľkých dňoch bez jedla a vody a dokážu si uťahovať aj na tému pitia vlastného moču. Film má rozhodne svoje kvality a najviac asi treba vyzdvihnúť skvelý pomer dávkovania drámy a humoru, čo by sa v rukách menej skúseného režiséra mohlo rýchlo skončiť trápnym divadlom. Srbská kinematografia ma už po niekoľký krát presvedčila, že čas strávený pri ich filmoch, nikdy nepokladám za stratený.... Od dnes si pri starej dobrej piesni "No milk today" vždy spomeniem na tento film. 90%. (16.11.2011)