Smrť panien

Film o dospívání, jaký jste patrně ještě neviděli. Značně netuctově zpracovaný podivný příběh, který už ale víckrát vidět nemusím. Je totiž tak těžko stravitelný a depresivní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho někdo označil za nejnudnější film všech dob. To já ale vzhledem k pozoruhodnému režijnímu mistrovství Sofie Coppolové (umí přimět diváka zamyslet se, navodit atmosféru, vést herce, vyjadřovat emoce bez zbytečných keců, včas stříhat i vybírat kvalitní muziku) a nadprůměrným hereckým výkonům Jamese Woodse, Kathleen Turner, Kirsten Dunst a Joshe Hartnetta prostě nemůžu ani za mák udělat. 70 % (05.02.2005)

Na Sofii Coppolové nejvíc obdivuju její talent invenčně pracovat s náznaky a tajemstvím. Jak tady, tak ve Ztraceno v překladu má spoustu krásných scén, ve kterých zůstává pro diváka něco utajeno a díky tomu mám chuť se na oba filmy podívat znovu. Režisérka z herců i na malém prostoru vytáhne maximum, tady je dokonce i Josh Hartnett výborný! Nemůžu se dočkat dalšího jejího filmu... (23.01.2006)

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo. (13.01.2007)

Smrt panen je technicky bravurně zvládnutá, má skvěle napsané postavy, zajímavý námět a cit pro vykreslení prostředí i doby. Sofia vypráví o čtveřici chlapců v sedmdesátých letech, kteří fascinovaně sledují přísným způsobem vychovávanou pětici překrásných dívek, bydlících naproti domu jednoho z nich. Jedna z nich se totiž pokusí o sebevraždu a zanedlouho ji i dovede k „úspěšnému“ konci... A to je jen začátek. Poměrně depresivní příběh vypráví Sofia Coppola skrze objektiv zdánlivě idealizujícího retrostylu sedmdesátých let, všechno je barevné, načančané, plné fajnové muziky, ale člověk cítí tu postupně gradující nenápadnou tragédii, kterou si skuteční viníci vůbec neuvědomí. Příběh je navíc neustále obohacován výpověďmi „očitých svědků“, ukázkami z televizních zpráv a především monologem vypravěče příběhu, který kdysi byl jedním ze čtyř chlapeckých hrdinů, a dnes z pohledu dospělého poutavě komentuje, co se tehdy vlastně stalo. (15.11.2005)

Já se tady asi přidám k některým uživatelům, protože ne všechno jsem asi pochopila úplně správně, je tam opravdu mnoho nezodpovězených otázek, dalo by se říct, že to bylo možná i účelem, ale přesto mě celá rodinka Lisbonových dokázala vtáhnout mezi sebe a to musím v každém případě ocenit. Ta éterická sesterská .....náctková sestava byla něčím těžko identifikovatelným zajímavá a přitažlivá. Poetické, smutné s výborně vybranou hudbou a se sedmnáctiletou Kirsten Dunst, která mezi tou pěticí sester zcela jasně vynikla. (20.01.2013)