Albín menom Nói

Severská filmová kuchařka, která pracuje s jednoduchými a oblíbenými ingrediencemi, pokud si na arktickou kuchyni potrpíte. Tentokrát jsou obsažené recepty opravdu jednoduché, zvládne je téměř každý a pracují zejména s kvalitou surovin namísto komplikované a dlouhé přípravy. Nejedná se taky o nic na kdovíjakou výsostnou tabuli, nicméně takhle na večer příjemně zasytí a člověk má alespoň dobrý pocit, že zase v rámci vlastní pohodlnosti se nespokojil s nějakým fast foodem. Jinými slovy bezútešnost a neměnnost věčně zasněžené islandské díry, ze které není úniku se s léty zračí v pohledech všech zúčastněných. Kdo by se Noiovi divil, že chce odtamtud zmizet pokud možno na druhou stranu zeměkoule. Nejzábavnější je právě ona izolovanost městečka, které je z jedné strany obemknuto obrovskou horou a z druhé zurčícím oceánem tříštícím se o černá skaliska. Navzdory provinčnosti a bezvýznamnosti onoho městečka se zde nachází například i obchody s lepším oblečením či banka, aby dovršily věčné zatracení (ne)šťastných obyvatel, kteří tak nemají jakýkoli pragmatický důvod se odtud kamkoli vzdalovat. Na rozdíl od ultimativního ďábelského závěru (korunovaným nepřátelským kečupem) je vrcholem bezútešnosti filmu scéna, kdy se protagonista pokouší vykrást banku, ale nikdo ho nebere vážně, manažer mu sebere pušku a jde si dopít kafe do kanceláře. Noi se vzteká, ale nakonec se vrátí alespoň si vybrat peníze z účtu. (27.11.2015)

Ja by som z výroku Dadela o príbehu mladíka „snažiaceho sa vymaniť zo stereotypného života v islandskom zapadákove“ ešte vyhodila slovo „stereotypného“. Nóiho najväčším snom je skôr úplne vypadnúť preč. Proti stereotypu navonok nebojuje, jeho heslom je pokiaľ možno robiť čo najmenej a v stereotype len zasnene blúdiť. Z môjho pohľadu je to citlivo snímaný príbeh o dospievaní, ktorý však práve svojou „islandskosťou“ dodáva tak bežnej téme nový rozmer. Či už sú to niektoré skvelé čierno-vtipné momenty, alebo hĺbka smútku v iných (niekedy tých istých) momentoch... Nói albinói vyvoláva dojem, že také majstrovské spojenie týchto zdanlivo protichodných pocitov v takom „malom“ príbehu bolo možné natočiť len na Islande a s Islanďanmi. Bravo! (25.02.2005)

Tolik jsem celých 89 minut toužila třeba jen po malinké hřejivé chvilce, která by se jen krátce mihla z tohoto studeného místa na zemi a ze srdce stejně osamělého Noia. Možná tam některé byly a jestli ano, tak jen velmi vzdáleně připomínaly to, co si pod tímto pojmem opravdu představuji. Těch mírně úsměvných momentů tady bylo jak šafránu a vůbec se nedivím Noiově touze něco změnit a ani jeho chvilkám naprostého osamění ve svém pro lidi uzavřeném místě. Noia, o kterém vás nutí celou dobu Dagir Kári přemýšlet, co je to vlastně za osobnost, jestli je vám sympatický nebo ne, jestli je hloupý a nebo naopak, jestli je plný emocí a nebo ne, zahrál Tómas Lemarquis opravdu na výbornou. Takové malé, nenápadné a přitom svojí hloubkou velké snímky mám moc ráda. A není nad radu, kterou tam Noi dostal : "Posaď se a buď šťastný." (24.01.2015)

Chladivý příběh outsidera žijícího na chladivém Islandu, který má docela působivou poetiku a dramatický konec. // Stojí za zhlédnutí, už kvůli hlavnímu představiteli. Tómas Lemarquis má silné charisma, jako tápající a proti běžnému stereotypu bojující Noi zaujme a svým vystupováním podtrhuje podmanivou atmosféru snímku... Jinak je to ale lehce zapomenutelný příběh. (11.05.2008)

Dosud asi nejdepresivnější islandský film, který jsem zatím viděl, a který přesně vystihuje tu skandinávskou ponurou náladu. Islandská vesnička na kraji ostrova, kde mají jak benzínku, tak šarlatána. Jediný, kdo do ní nepatří, je právě Noi, čemuž se nelze divit. Noi žije svůj život osamělosti jen a pouze proto, že plno lidem na islandském okraji společenstva nerozumí a nechce přijmout jejich způsob života. Se spoilerem na závěr dodám, že tak depresivní film, s brutálním obratem na závěr, se jen tak nevidí. Jo a Tómas Lemarquis se svojí rolí Noie je jak z jiného světa. (28.07.2015)