Bastard

Hundehoveder aneb dvouhodinové poměřování čuráků svéhlavě urputného Madse Sød Gedziny a parádně slizkého jutského Lømikaara. Ač je to sice téměř výhradně o sáhodlouhém čekání, až Madsovi vzklíčí brambory, jedná se o čekání tísnivě dramatické a palčivě bezútěšné, plné feudálního kokotismu, bezpráví, degenerátské svévole a odporně předsudečné diskriminace jednoho nádherného, vzdělaného, kultivovaného a hladce asimilovatelného etnika, požehnání to a přínos pro jakoukoliv společnost již déle než tisíc let, co tak skvěle kope bramborové a jiné brázdy. Jan Sladký měl tenkrát docela kliku, že zrovna kočovali po Dánsku, protože jinak by Psohlavci nepřežili ani týden a notně načesnekovaní by se v okamžiku otáčeli na cigánském rožni při tříChodové večeři. Madsovo mimické herectví je naprosto neuvěřitelné a být v tom kdokoliv jiný, minimálně půlka genia loci celého filmu by vyšuměla někam do prdele. Ten chlap neřekne pomalu ani pět replik, tváří se zdánlivě furt stejně jako pokrčený papundekl, ovšem jen nepatrným hnutím té správné brvy dokáže naprosto věrohodně vyjádřit jakoukoliv emoci a precizně a uvěřitelně by jen držkou nepochybně ztvárnil i traumatizovaný okurkový salát. Opět veliká paráda! Tudíž jedinou mou výtkou budiž, že syrové a surové rurální drama by rozhodně zasloužilo syrový a surový konec, minimálně do rocka a do dne u „božího súdu“, nebo tak… Což ta finální katarze pro otylé chovatelky koček za zenitem rozhodně nesplnila. (07.01.2024)

Bastard je zástupce velmi problematického žánru takřka kompletně fiktivních "filmů podle skutečného příběhu". Po jen malém popátrání po skutečném pozadí zdejšího příběhu zjistíte, že je prakticky celý vycucaný z prstu autorky předlohy Idy Jessen a to ve prospěch klasického robinhoodovského melodramatu. S tím by nemusela být nutně taková potíž, pokud by se tohoto zžánrovatění historického podkladu držel i film. Ten však dodržuje formu typickou pro zfilmovanou skutečnost se všemi berličkami, které jsme jí ochotni odpouštět právě kvůli tomu, že respektujeme její oporu v realitě. Když pak do pomalého důkladného sledování ústrků a strastí bývalého vojáka vlítne komicky záporný amalgám všech zlých aristokratů, které jsme kdy ve filmech viděli, postavy se začnou chovat nevěrohodně inkluzivně a příběh najednou přeskočí v emancipační revenge flick, veškerá poctivě budovaná snaha o vykreslení bezútěšného období dánské historie odchází umřít kamsi do vřesovišť. Míra toho nakolik budete chtít obhajovat klišé jako narativní atributy pak je postavená na vašem vztahu k mlžným vřesům a neúrodné tváři Madse Mikkelsena (21.04.2024)

Emocionálně silný film, který mi nejvíc připomněl Až na krev. Tenhle typ filmů mám asi čím dál radši. I tady je osamocený racionální a drsný chlap, který se vypracoval z úplné nuly a touží dosáhnout víc, jenže doba mu nepřeje. Snaží se vybudovat v historické pustině něco, pro co má málokdo pochopení. On tomu obětuje vše a skoro všichni mu hází klacky pod nohy. A oba filmy jsou obohaceny velice zábavným poměřováním si penisů. I když tady je možná ještě výraznější a zábavnější. Postava Madse Mikkelsena v sobě má asi i větší rejstřík emocí, ačkoliv to dává znát jen minimálně. Výkon Madse Mikkelsena mě hodně bavil, ačkoliv Daniel Day-Lewis je jen jeden. Zážitek si ale odnáším docela podobný a podobně silný z obou filmů. Bastard v sobě přeci jen má více zadostiučinění a pro diváckého přístupu, což se dá brát pozitivně i negativně. Má také výborného záporňáka v podání Simona Bennebjerga, který mi neskutečně připomínal Doctora Who v podání Matta Smithe, takže jsem chvíli hledal modrou telefonní budku. Místo toho jsem ale našel výtečné severské drama, na kterém dělalo tolik Čechů, že by se skoro slušelo uvést Česko mezi země původu. (19.01.2024)

Silný příběh, jak se jednotlivec s nezlomnou vůlí pere s osudem. Bojuje proti vrchnosti, ve jménu ještě vyšší vrchnosti, která ho neváhá při nejbližší příležitosti posrat. Bavilo mě to jako obraz doby. Sledovat jak si bohatá šlechta může dovolit defenestrovat komorný, ale na královského vyslance holt musí rafinovaněji. Hlavně to ale funguje emocionálně, kdy vidíme, jak se umanutý Mikkelsen, co musí mít všechno pintlich stává lidskou bytostí s city. Řemeslně a herecky bez výhrad. (22.03.2024)

Jakože špageťák z dánských neútěšných vřesovišť meets červená knihovna při čekání na Godota (zde v podobě vyklíčení bramborové natě). Charismaticky slizký záporák jako životní pravdy do tváře metající hlavnímu "pro stromy nevidím les" klaďasovi, který zase takový klaďas není. Je to přímočaré, žánrové škatulky bezezbytku naplňující, kolem poloviny poněkud rozvleklé, především v první polovině sympaticky nekompromisní, dobře zahrané a... A to je tak vše. Což však není zase až tak málo. (19.01.2024)