Moja afganská rodina

Animace dodává příběhu jisté zjednodušení, i tak se ale podařilo napsat nečekaně nečernobílé postavy a silný příběh. Jeho slabinou je ale závěr, který je jako by useknutý a působí dojmem, že autorka nevěděla, jak svoje vyprávění ukončit. Opravdu škoda, hodnocení by mohlo být jasně za 4, takhle váhám mezi 3-4*. Viděno Bio Centrál. (08.11.2021)

Pozoruhodný a hodnotný český počin na poli animované tvorby pro dospělé, kde zrovna nepřekypujeme desítkami či stovkami titulů. Mezinárodní ocenění byla tomuto snímku udělena zaslouženě. Nesmíme navíc zapomínat, že ústřední téma nepatří mezi ta typicky česká. Příběh je v poměrně krátké stopáži vyprávěn velmi svižně a místy je srdcervoucí. Silný filmový zážitek. (18.01.2024)

Přijetí snímku je ovlivněno respektem k autorce knižní předlohy. Příběh o těžkém životě žen v islámských zemích totiž nic objevného nepřináší, ale jde o chytrý kalkul, což potvrzuje i nominace na Golden Globe. Dojímat se nad osobou, která naivně bojuje s kulturními odlišnostmi, chce pořádnou dávku pokrytectví. Jednoduchá animace má svoje kouzlo. (10.07.2022)

Syrový příběh z orientální země dává nahlédnout do afghánské každodennosti. Složitost odlišných civilizačních východisek je demonstrována na mikroúrovni způsobem, který bere dech. Řevu o ženských právech a velkovýrobě rádobypohlaví nemusí taková evokace příliš vyhovovat. Ale i tam žijí lidé, kteří mají stejné právo na život jako my. Za zmínku stojí i ruský vklad do tohoto filmu i režisérka Pavlátová, která z toho dokázala vytvořit celistvé strhující dílo. Afghánistán je jen z více zemí tohoto - neevropského - druhu. Samostatným kontinentem Euroasie je např. Čína, která v porovnání s touto středoasijskou zemí žije také jako my ve 21. století. Dívat se za roh je prospěšné. A moudré. Petře Procházkové držme palce. (02.07.2023)

Obsahuje drobné spoilery... Animované filmy nejsou můj šálek kávy a mou vášní/lákadlem úplně není ani blízko/středovýchodní kultura. Pokud jste jako já nečetli předlohu Petry Procházkové a podle anotace snímku tak trochu naivně čekali, že osudy Evropanky, která se vdává do Afghánistánu, budou tentokrát mnohem šťastnější, že z toho střetu dvou odlišných kultur vyjde oproti jiným snímkům či knihám na tato témata výrazně vítězněji ta "naše", úplně se nedočkáte. Opět tu, ač asi v trochu mírnější podobě, můžeme sledovat, že i pro muže s velkým srdcem, jak je popsán Nazir, je velmi obtížné, ne-li nemožné, odpoutat se ve svém domovském prostředí od všech těch často tak diametrálně odlišných rodinných, náboženských, společenských zvyklostí a zachovat si tvář, kterou poznala jeho žena, když ještě byli v Evropě. Takže v tomto směru snímek za mě nepřináší nic moc nového a za sebe musím přiznat, že ač se snažím být chápavým a tolerantním člověkem, tak pro některé věci se mi pochopení hledá prostě dost obtížně a filmy o nich pojednávající, pokud nepřichází s něčím novým, už kolikrát moc nevyhledávám, protože se u nich pak akorát rozčiluju (nad nespravedlností, nepochopením, někdy i nad tím, jak k té situaci přistupují/mají pro ni pochopení ženské hrdinky-ač chápu, že musí být někdy extrémně těžké a někdy až životu nebezpečné se vzepřít). Příběh v Mém slunci Madovi ale ozvláštňují animace, které, ač jak jsem zmínila, jim obecně moc neholduji, mi připadají velmi zdařilé. Ačkoliv se díváme na kreslené postavičky, dokážou vzbudit emoce, což se někdy nedaří ani "živým hercům", takže to považuji za velké pozitivum. Atmosféru pomáhá budovat a příběh dělat zajímavějším také třeba přítomnost důležité postavy, takové staré moudré duše v dětském těle, Mada, a nebo také působivá hudba. Takže v komplexu jde o zajímavý umělecký zážitek, který stojí za to si dát (i když, pokud jste nastaveni podobně jako já, se u toho zase budete asi i rozčilovat). 70 %. (21.06.2023)