Kristus se zastavil v Eboli

Tak tohle mě naprosto dostalo. Je to takové italské slow cinema s tím faktem, že v Itálii čisté slow cinema už z podstaty věci nikdy vzniknout nemůže, ale zíral jsem, jak se z toho nakonec vyklubal až překvapivě komplexní obraz italské vesnice poloviny 30.let, ve kterém chybí jen to, co mě nenapadá. Dost by mě zajímala "oficiální" čtyřhodinová verze, jestli by vše rozpracovala ještě detailněji nebo v sobě naopak měla něco navíc, ale i tak ta dvě a půl hodiny dlouhá skvěle funguje. Zdánlivě je to film naprosto o ničem s banálním dějem, ale je to založené na vnímání point mezi řádky, drobných nuancí a na důležitost vyprávění obrazem, který je pro pochopení celku důležitý jako veškeré dialogy. Nemá to v sobě žádné těžko dešifrovatelné myšlenky, je to hlavně obraz doby a vesnice v ní, ale nabízí toho tolik, že jsem dokázal vnímat a procítit naprosto vše, co zažíval Carlo Levi. A schopnost procítit to je asi ze všeho nejdůležitější, protože v tom je skryté kouzlo tohohle výjimečného díla, které jde podprahově do hloubky a jako jedno z mála italských politických děl neagituje. Je sice jasné, na čí straně tvůrci stojí (a za mě je to ta správnější, když už bych musel vybírat...), ale vše jen pozorují, nic do toho nevtalčují a prostě jen vykreslují realitu. Jakoby jen zapnuli někde na vesnici kameru a prostě natáčeli. Tak důmyslné to sice není, to by bylo naprosto nedivácké a složité na realizaci, ale snad se chápeme. Mám hodně rád tenhle pomalý poetický styl plný hlubokých detailů, ale mám ho o to radši, když mě dokáže nadchnout i neskutečně pohlcující atmosférou, kterou bych nejvíc přirovnal k Tannerově filmu V bílém městě. Prostě (do jisté míry) osamocené žití v jednom městě, které, stejně jako hlavní postava, jen pozorujeme - akorát interagovat s ním může jen hlavní postava. Krásně se mi to trefilo do vkusu a když už jsem si říkal, že závěru chybí něco silnějšího, po čem bych si řekl "wow", tak to sice úplně nepřišlo, ale poslední scéna mě dojala podobně jako kdysi Každý hledá své místo na slunci a stejně jako u tohohle u nás neznámého argentinského filmu nevím přesně, proč. Prostě se mi to nějak vrylo pod kůži a procítil jsem to víc, než jsem si celou dobu myslel. Takže ten plný počet rád dám. Slabých 5* (22.11.2023)

[3,5*]     Životopisná dráma zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Rozpráva skutočný príbeh politického väzňa Carla Leviho (charizmatický Gian Maria Volonté), poslaného do vyhnanstva do odľahlej dediny s veľmi svojráznymi obyvateľmi. Hoci sa môže zdať, že intelektuál Carlo nemá s jednoduchými sedliakmi nič spoločné a spočiatku iba neveriaco a s potmehúdskym úsmevom pozoruje miestne pomery, postupom času si k domácim vytvára veľmi blízky vzťah (napokon akoby pochopil ich dušu a stal sa jedným z nich). Carlov príbeh podmanivo plynie takmer hypnotickým tempom, divák má množstvo času zoznamovať sa s jednotlivými rozmanitými postavami a vychutnávať si scenérie daného atmosferického miesta (výborná kamera), a to všetko za sprievodu posmutnelej hudby. Niekde na pozadí pritom bujnie fašizmus a besnie vojna, ktorú fašistické Taliansko rozpútalo v Etiópii.     "Without a peasant revolution, Italy will never have a true revolution, and vice versa." (01.03.2023)

Velmi pozvolně vyprávěný příběh o životě v chudé vesničce v předválečné Itálii. S blížící se válkou je krásně vykresleno formování charakterů místních obyvatel a také spisovatele Carla Leviho, který je sem z politických důvodů vyhoštěn - skvělým způsobem ho ztvárnil Gian Maria Volonté! Filmu ovšem velmi ubližuje neskutečně pomalé tempo, které sráží celkově pozitivní dojem z tohoto snímku. [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] (16.04.2015)

Silná adaptace literárního díla, která bez násilných aktualizací přináší obraz neutěšených vztahů v prostředí izolovaného městečka a na lokální mikroúrovni spolehlivě symbolizuje patologii celé společnosti. Minimalistický příběh, u něhož divák žasne, jakými že to skromnými prostředky dokázali tvůrci udržet jeho pozornost. S Volontém to ale šlo s velkým přehledem. Leviho a Rosiho nelichotivé poohlédnutí za dějinami vlastního národa i lidstva. (20.12.2014)

Přibližování starých, údajně zlatých časů není nikdy dost. Rubem těchto nevyvážených tvrzení jsou skutečnost a na ni navázaná fakta. Sonda do mikrokosmu ospalého maloměsta (ve filmu navíc charakterizovaného jako vesnice) je výmluvná. Víc než zdánlivá rozvleklost, kterou se film vyznačuje, se tu uplatňuje schopnost pronikavé mikrosondy do světa, v němž žijí dva lékaři, učitel a sebevědomý, značně omezený starosta v jedné osobě, místo, kde lišky a osli opravdu dávají dobrou noc, a proti tomu intelektuál (historická osobnost) strádající jak pro své názory, tak pro svůj původ. Závěry, které jsou pro ty, jimž není tajemstvím klasická evropská literatura z přelomu minulého a předminulého století, předem jasné. Nejde přitom o klišé: pověrčivost jedněch i druhých naráží na moderní vzdělanost nedobrovolného téměřrekreanta a ústí v praktických věcech, kterými jsou v tomto případě nemocní, neschopní platit vysoké taxy místním lékařům, postupně mění situaci. Když postrk končí a Levi se vrací do světa, vyprovází ho celé městečko; slzy, které se lesknou v očích mnoha jeho obyvatel, jsou výrazem zoufalství nad realitou, která je čeká a údělem, který je nemine. Staré zlaté časy tak přesvědčivě přibližované zdánlivě rozvleklým filmem, ztrácejí lesk. Z filmu o odvrácené straně režimu a možného zlatého věku Vám v paměti zůstanou opět jedinečný Gian Maria Volonte, režisér a scénárista Rossi a jeho blízký spolupracovník Toni Guerra. A s nimi poznání, že staré zlaté časy byly pro většinu z nás opakem toho, co a čím chtěly být. A a s nimi také opravdu nevšední umělecký zážitek. (16.04.2015)