jerry12

100%. Jeden z těch seriálů, u kterých od prvního záběru víte, že budou výjimečné, a hltáte je do poslední klapky a bez kompromisů. Dlouhodobá show může divákovi nabídnout něco, co se sebelepšímu filmu nikdy nemůže podařit - nepovrchní emocionální vztah k postavám. Neuvěřitelně pestrá směsice sofistikovaných sociálních archetypů v La Casa De Papel je ale něco zcela mimořádného i na seriálové poměry, scénář fantasticky interaguje s divákovou pozorností a nutí zapojit se do příběhu, což vede k ještě hutnějším emocím vedoucím až k nekontrolovanému vzteku, radosti či pláči. Málokterému seriálu se daří tak bezchybně pracovat s divákem nejen směrem ven, ale i opačně. Věřím, že stejně jako si z loupeží vzalo příklad mnoho skutečných zlodějů, vezme si mnoho scenáristů příklad z La Casa De Papel a na formátu evropského seriálu (!) začnou měnit globální seriálový trh znovu blíž a blíž k ideálu revoluční přímé interakce. A tento seriál je v tom zatím největším mistrem. Často se to nestává, ale Španělé porážejí tradiční hollywoodskou tvorbu a budují novou linii seriálových očekávání, které budu moc rád součástí. Kromě toho, když se k perfekcionisticky vystavěnému i vykreslenému ději přidá třetí rozměr v podobě filozofického rozporu mezi našimi dvěma Já, může se i z "obyčejného" (ba geniálního) seriálu stát médium, které má daleký přesah za hranice audiovizuální stopy (jako třeba V for Vendetta). Zaslouženě jeden z největších fenoménů moderní tvorby a dle mého jeden z nejsilnějších a nejsebevědomějších projektů v historii.

100%. Je úplně jedno, jestli jste žena, muž, mladý, starý, heterosexuál, homosexuál, běloch, černoch... u tohoto seriálu bude všem tuhnout krev v žilách. A to je ta nejúctyhodnější žurnalistika - když tak silné a autentické emoce dokáže dokument vyvolat i v cynikovi jako jsem já. Protože jedině pak se může něco skutečně změnit. Ne povaha vrahů, ale systém a hierarchie, která to všechno umožnila. A představa, jak vysoko to sahá, je snad děsivější, než čin samotný. Nemám k dětem nijak silný ani osobní vztah, ale u Gabriela Fernandeze jsem vysloveně trpěl. Jeden z nejemočnějších a pro mě osobně nejdůležitějších dokumentů vůbec, který mě trvale ovlivnil a výrazně přispěl k mojí chuti věnovat drahocenný čas, energii a finance prospěšné práci pro společnost. Obsah tohoto seriálu je tak strašidelný, že si u mě Netflix (vedle dalších skvělých dokumentárních seriálů) vysloužil nálepku dokumentárního génia. Gabrielovu tvář budu mít před očima ještě hodně bezesných nocí.

90%. Martin Scorsese se po téměř čtvrt století vrátil k žánru, který mu kdysi zajistil nenahraditelné místo v dějinách kinematografie, a vrátil se s chutí a entuziasmem, v něž jsem u něj v jeho věku a vzhledem k jeho tvorbě posledních let už ani nedoufal. Irčan naprosto fantasticky připomíná jeho kultovní éru mafiánských filmů z 90. let, vrací do hry skoro všechny žánrové legendy, ale především exceluje v tom, v čem film podobného ražení musí alespoň obstát – zcela bez povšimnutí vtahuje do příběhu. Více v recenzi.

90%. Le Mans '66 je postaven na emocích spojených s vyprávěním, a v interpretaci těchto emocí exceluje ještě o třídu lépe, než Rivalové, a to zejména proto, že je mnohem méně konfrontační. Příběh střetu dvou velikánů na počátku technologické revoluce lze vyprávět různými způsoby, přičemž tvůrci Le Mans '66 citlivě zvolili ten nejvděčnější; sportovní feel-good nálada zde funguje na jedničku, čemuž napomáhá jednak scénář okleštěný o útrapy sociálně-politického pozadí této story a jednak fascinující výkon Christiana Balea, jehož projev by se snad dal pozorovat hodiny, i kdyby hrál tu nejnezajímavější postavu dějin. Přirozeně, že je to film po hollywoodsku americký až běda; do role antagonisty je tu dle očekávání stavěna celá Itálie v čele s Enzem Ferrarim, zatímco Američané jsou prvotřídní hrdinové jako z encyklopedie. Zda taková byla i realita, o tom by si měl udělat obrázek každý sám; mně ty nacionalistické žabomyší války v kinematografii většinou neruší, a Le Mans '66 je vpravdě natolik silná a dojemná epizoda sportovní historie, že jsem si jej nehodlal pokazit hodnocením paralely mezi filmem a skutečnou událostí. Pokud se to podaří i vám, budete mít slušně nakročeno k tomu sledovat jeden z nejpříjemnějších filmu posledních let, třebaže s hořkým finišem. A nutno říct, že se mi dlouho žádná postava nedostala pod kůži tak, jako Ken Miles. To není zásluha tvůrců, ale především právě Christiana Balea, jehož schopnost ztotožnit se s jakoukoliv postavou se stoprocentní autenticitou je dech beroucí. A dech beroucí je i to, že dokáže odehrát tak výrazné role, jako je Bruce Wayne, Trevor Reznik nebo Patrick Bateman, a přesto si ho vždycky spojíte až s tím, kým je právě teď. To z něj dělá zcela mimořádného herce jeho (nutno říct že kvantitativně i kvalitativně velmi plodné) generace. Přesto, automobilový průmysl a zvuky řvoucích motorů je něco, co mě vždycky spíš míjelo, nicméně Le Mans '66 - ačkoli je auty prolezlý - není o autech ani trochu; je o vůli překonávat hranice možností. Takové příběhy jsou divácky vždycky velmi vděčné... a když jsou tak nádherně natočené, je to příjemný bonus, který si rád zopakuji.

60%. Recenze zde.

100%. Těžko říct, jestli je Joker příslibem chystané revoluce, nebo je jen tvůrčím unikátem, v každém případě nasadil laťku očekávání velmi vysoko, a to zejména proto, že funguje nejen jako komiksová adaptace a součást DC univerza (kterou vlastně není), ale funguje také jako zcela samostatný článek. Ne snad, že by bylo nemožné vidět ostatní komiksové adaptace bez kontextu a zároveň si je užít, ale Joker je průkopníkem, který si i svou strukturou vyprávění troufl přejít hranice komiksového příběhu a podařilo se mu vytvořit jedinečné dílo, které možná změní budoucí rámcový přístup k tvorbě komiksových adaptací, jestliže po vzoru Jokera potlačí povrchní estetično (ale to neznamená, že by tady estetika nefungovala) ve prospěch hlobuky příběhu a intelektuální katarze. Detailní zhodnocení zde.

50%. Už dlouho jsem nezažil tak značný rozpor mezi formou a obsahem. Formálně a stylisticky je Nabarvené ptáče v kontextu moderní české kinematografie zcela unikátním dílem, protože dokáže střídat nálady mimořádně kreativní prací s kompozicí a estetickými aspekty jednotlivých záběrů; je neuvěřitelné, s jakou reflexí tu tvůrci dokázali oživit vizuál nejen perfekcionisticky vystavěnou mizanscénou, ale i pečlivou a systematickou hrou s kontrasty a stíny černobílého obrazu. To je něco, co nemá v dějinách československé umělecké audiovizuální tvorby obdoby, a v tomto ohledu může Nabarvené ptáče konkurovat i Hollywoodu. Co se týče účelné a vědomé hry s obrazem, ptáčeti paradoxně nesahá po kotníky ani řada barevných snímků, které se podobnou snahou vyznačují; v tomto směru dokázal Marhoul dílu vdechnout výjimečně osobitý styl a zcela neopakovatelnou atmosféru. Obsahově je však Nabarvené ptáče průměrný film, třebaže se tváří jinak; paradoxně právě v oné formě, která na první pohled působí relativně komorním dojmem, se skrývá daleko víc emocí, než v příběhu samotném, o němž se mluví jako o silném a zapamatovatelném. Docela dobře si však dovedu představit, že z tohoto období bychom mohli vytáhnout řadu daleko silnějších a filmařsky vděčnějších motivů a témat; Nabarvené ptáče se svým obsahem snaží za každou cenu šokovat, ale daří se mu to jen v prvních několika desítkách minut; v jeho průběhu totiž zjistíte, že je monotónní a předvídatelný, a v epizodních subpříbězích, které snímek ucelují, se jednotlivé prvky relativně často opakují. Kvůli tomu film postrádá dynamiku a schopnost udržet si moment překvapení déle, než zhruba hodinu; to je u snímku, jehož stopáž dosahuje skoro tří hodin, zatraceně málo. Daná monotónnost je zcela jednoznačně, aspoň do jisté míry, uměleckou analogií k monotónnosti utrpení, jež hlavní hrdina zažívá, nicméně z diváckého hlediska je to monotónnost mnohem méně atraktivní a efektní, než by mohla být. Navíc, narace je v zásadě omezena na první a poslední půlhodinu; v tom, co je mezi tím, se neodráží žádný pohyblivý příběh, žádná emoční hloubka, jen čistokrevný archetyp patologického smolaře, jehož vývoj je velmi sofistikovaný na úrovni děje (kdy se na Joskovi a jeho reakcích odráží předchozí zkušenosti, jako např. pověšení kozla v paralele s tím, jak byl Joska pověšen v příběhu dříve), ale nikoli na úrovni emocí, a tak do jeho duše, zvlášť vzhledem k chladné interpretaci zcela bez hudby, není snadné proniknout. Z Nabarveného ptáčete je tak těžké odnést si i jakýsi haló efekt, který by za daných okolností mohl být tím jediným, co z hlediska očekávané katarze nabízí. Pravda, řada dílčích scének si nezadá se Švankmajerovou tvorbou a rozhodně je zajímavé je vidět, už díky formě, o níž byla řeč; jako skládačka několika epizodních historek tak Nabarvené ptáče může obstát. Jako celek je však narativně i emocionálně příliš slabý a plochý, a na to, co chce nabídnout, s tím scenáristicky neumí příliš dobře pracovat. A to je škoda, protože v jednotlivých peripetiích byl rozhodně prostor pro práci s vyprávěním. Marhoul však nechal příběh až příliš plynout, a tak se spíše než na systematické drama díváme na sekvenci strastiplných epizod postavy v ich-formě, které chybí tón a směr. Velmi rád bych od tandemu Marhoul / Smutný viděl nějaký pestřejší a okázalejší snímek, protože mimořádnost jejich úspěchu tkví dle mého ve formě, s kterou dokáží sdělovat. Jen si vybrat to správné téma. I kritice navzdory je však Nabarvené ptáče konkurenceschopné umělecké dílo světové úrovně, a to je něco, co v našich končinách nevidíme často a neviděli jsme od Hořícího keře.

Nejkomplexnější a nejimpozantnější dokumentární epos o nejkomplexnějším a nejimpozantnějším interpretovi historie.

90%. Vychutnejte si toto dílo i přes všechna zdánlivá negativa, která o něm uslyšíte. Je totiž veskrze pozitivní oslavou plnou nadšení a euforie, která prostřednictvím cigaret, starých aut, dobové módy, autentické retro výpravy a převratné hudby z poloviny 20. století dokáže vyšťavit z filmových políček víc, než leckterá snaha filmařů o emocionálně natřískanou a společensky odpovědnou reflexi toužící po Oscarovi. Tenkrát v Hollywoodu přesně ví, čím chce být, jeho cíle jsou všechno možné, jen ne závažné a intelektuální, ale v tom, co umí nejlíp, Tarantino obstál znovu na jedničku. http://bit.ly/2ZqrIZH

100%. Seriál, který redefinoval budoucnost žánru dokudrama. Chernobyl je v rámci globální seriálové tvorby unikátní přinejmenším ve třech dílčích prvcích - (a) Naprosto fantasticky exceluje ve stylizaci událostí nepochopitelných laickým okem a neúnavně zvládá osvětlovat extrémně složité procesy a mechanismy patrně nejkomplikovanějšího oboru lidstva tak, že i absolutní laik v oblasti jaderné energetiky dokáže chápat všechny aspekty, dávat si je do souvislostí a reálně akceptovat důvody, proč k havárii došlo; (b) Ještě žádný jiný seriál ani film v historii - dle mého názoru - nedokázal tak autenticky zachytit nejen genius loci tehdejšího Sovětského svazu, ale ani politické pozadí událostí spojených s černobylskou havárií (a to i navzdory lehce rušivému anglickému znění), a přitom se úspěšně vyhnout veškerým emocionálním klišé, která by scénář narativně narušovala (nebo osvěžovala, záleží na úhlu pohledu; ovšem k dokudramatům dle mého explicitní emoce nepatří); (c) Dokázal ze scénáře k prasknutí narvaného fakty, vědeckými pojmy a technikáliemi vybudovat chladnokrevný příběh, který diváka emocionálně nepřesvědčuje skrze patos, ale mnohem hlubším způsobem, který jej namísto pláče či smíchu nutí spíše zatajovat dech, a to i navzdory tomu, že znalejší divák zpravidla bude pozadí černobylské havárie aspoň okrajově znát, a tak by ho hypoteticky nemělo nic překvapit. To je ale omyl; Chernobyl překvapuje v jednom kuse, a kromě zmiňovaných aspektů k tomu přispívají velmi přesvědčivé herecké výkony, chladná režie excelující v načasování a gradaci jednotlivých scén nebo - a to především - neuvěřitelně silná atmosféra, která těžko hledá v seriálové historii konkurenci, a to i s vědomím relativně intenzivnějšího vnímání seriálu východoevropskou popuací (včetně nás), která má hluboko v DNA zakořeněný nezlomný odpor vůči sovětské metanaraci. Přesně takové seriály jsou potřeba, a zvlášť dnes, kdy mají generace Y a Z tendenci na události 80. let (a dřívější), a zejména na jejich politické pozadí, bez obav zapomínat. Chernobyl dokázal vyvolat zájem jak o tehdejší režim, tak o samotnou havárii u diváků všech generací, dokázal spustit obří vlnu zájmu o exkurze do černobylské oblasti a dokázal přesvědčit davy, že klíčovou chybou mnoha a mnoha historických událostí nebyla (a nebude) technika, ale lidský omyl, lidská arogance a zdánlivá, pro tehdejší režim typická neomylnost. To jsou poselství sahající daleko, daleko za hranice televize. A na závěr - Chernobyl zvládá být nešťastný, smutný, děsivý, strašidelný i chladnokrevný, ale ze všeho nejvíc promítá do mysli (téměř) každého diváka jeden výrazný, nezapomenutelný pozitivní odraz - bohudík, že už je ta doba (doufejme) pryč. Bez špetky sentimentu jeden z nejsilnějších seriálů všech dob, po poslední epizodě možná ten vůbec nejsilnější.