Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Horor
  • Dokumentárny

Recenzie (303)

plagát

Wednesday (2022) (seriál) 

Jakkoli Wednesday zdánlivě vychází z universa Addamsovy rodiny, svým narativem bohudík stojí tak trochu bokem, takže i pro ty, které zmiňovaná legendární fantasy šílenost v dětství minula, může mít Wednesday plnou hodnotu. A rozhodně ji můžu doporučit všem, kdo mají i nemají obecně rádi fantasy. Wednesday sice v lecčems nezapře burtonovskou specifičnost, na druhé straně ale úspěšně balancuje na hraně normálnosti a Addamsovy rodiny tak, jak ji známe. Stojí na pomezí mezi fantasy hororem a cynickou teenage komedií a z obojího si vypůjčuje a kombinuje mnohé prvky, čímž se stává dílem velmi pestrým a líbivým. Každopádně v obou žánrech exceluje a tuhle nonstop hru s náladou si neskrytě užívá. Kdo ještě exceluje, je Jenna Ortega, která je pro mě osobně největším hereckým objevem od Millie Bobby Brown a pro tuhle roli se doslova narodila, její mimika je naprosto fascinující. Ani další casting ale nezůstává pozadu, což je něco, v čem zkrátka Netflix na poli seriálovém nemá konkurenci a tady to jen potvrzuje. Možná překvapí, že příběh není vycucaný z prstu, vykradený z historie a vlastně ani neparazituje na značce, naopak je originální, poutavý a v kombinaci s geniálním soundtrackem (navíc v dech beroucí interpretaci Ortegy na cello, kterou dlouho nedostanu z hlavy) a dalšími zmiňovanými i nezmíněnými aspekty tvoří celek jednoznačně kandidující na seriálovou novinku roku.

plagát

Elvis (2022) 

80%. Podstatně chladnější a letargičtější verze Walk the Line. Nejsem si jist, zda to bylo tvůrčím cílem, ale odcházel jsem z kina s chutí uvázat si smyčku kolem krku. Což nutně neznamená, že to bylo špatně, ale na mě zkrátka Elvis zapůsobil tak, že jsem začal jeho žalostných 42 let vnímat jako jeden krátký, ale vlastně zatraceně dlouhý promarněný život v řetězech. Potud to zatím nebyly ani tak objektivní výtky, jako spíš můj pocit. Našly by se však i výhrady věcné: Obsazení hlavního herce se mi nezdá úplně šťastné, osobně jsem si na něj zvykal poměrně dlouhou dobu a myslím - ve vší úctě - že mu schází míra charismatu, kterou disponoval sám král. Nabízí se srovnání s Rami Malekem, jehož volba do role Mercuryho byla vlastně od první chvíle celkem přirozená, pochopitelná a zejména úspěšná. U Butlera jsem ten dojem neměl, spíš naopak. Totéž by se dalo říct o Hanksovi, který je v roli Toma Parkera samozřejmě excelentní, ale na mě jeho maskování působilo zpočátku spíš komicky až parodicky. Možná proto je stopáž natažená na dvě a půl hodiny, protože hodinu si má divák zvykat a pak teprve začíná film... nevím. Každopádně, abych nebyl jenom negativní, hravě životopisná forma je samozřejmě velmi příjemná na koukání, navíc plná nesmrtelné hudby a tvůrčích aspektů, s nimiž si zejména režisér a střihač museli na scéně i ve střižně neuvěřitelně vyhrát. Řemeslně je tak Elvis v podstatě perfektní, kromě toho, o životě Presleyho jsem se dozvěděl řadu nových informací, což by měl - řekněme si na rovinu - být primární účel životopisného filmu. Čert vem, že zejména u jeho druhé poloviny budete mít chuť urvat si hlavu zoufalstvím. Potenciál Elvise - i jako člověka a zpěváka, ale tentokrát myšleno potenciál filmu - byl dle mého větší. O zklamání bych ale taky nemluvil, vidět je to stoprocentně potřeba.

plagát

Stranger Things - Kapitola devátá: Hon na Vecnu (2022) (epizóda) 

Čtvrtá série Stranger Things je jedním slovem spektakulární a definitivně zařadila tenhle seriál mezi absolutní legendy, které jednou bezesporu budou hybatelem žánru. Ale... Jediná "vada na kráse" čtvrté řady a zejména toho epického závěrečného dvoudílného čtyřhodinového finále je, že tvůrcům chybí lidově řečeno koule na to nezavděčit se všem ve prospěch narativní přirozenosti a zkrátka a jednoduše sem tam zlikvidovat nějakou postavu. Já vím, Billy, Eddie a tak dále... ale to jsou pořád jen vedlejší účelné postavy, které se objevily na začátku té samé řady a jejich přínos smrtí skončit musel. Odvahu zbavit se některé z hlavních postav (např. Max by se nabízela, třebaže patří k mým nejoblíbenějším) však liberální Netflix prostě nemá. To by tolik nevadilo, kdyby to už po těch čtyřech sériích nezačalo působit tak naivně, že banda dětí dokáže úspěšně a bez (větších) obětí vzdorovat největšímu záporákovi, který kdy žil. Chápal jsem to zhruba do první poloviny třetí řady, kde se ještě dalo mluvit o tom, že je to seriál primárně pro mladé publikum. Cílovka čtvrté série však už je podstatně starší (i díky dlouhému čekání) a vyspělejší, takže by myslím takový krok dokázala akceptovat, nebo dokonce ocenit. Kdyby postavy klíčové pro děj byly dvě tři, asi bych chápal, že se tvůrci nechtějí obírat o potenciál charakterů do dalšího dění, ale tady je těch postav jako máku, takže bychom o jednu dvě klidně přijít mohli (i když třeba neradi). A nebo si to tvůrci šetří na pátou sérii, která by měla být definitivně poslední, takže tam prostoru pro masakr bude dost? Uvidíme. Každopádně i navzdory veskrze negativní úvaze netlumí tenhle "nedostatek" ani v nejmenším moje nadšení z aktuální série a z toho, že Stranger Things už poněkolikáté reprezentují všechno, co mám na filmu a televizi rád - obrovskou kreativitu, emocionální sílu, schopnost empatie, neuvěřitelně autentického vtažení do děje a hlavně bažení po další dávce. Zkrátka droga. A ještě bych se na závěr vrátil k "největšímu záporákovi, který kdy žil" - myšleno smrtelně vážně. Ano, napříč historií. A ano, včetně Dartha Vadera, Jokera i Voldemorta. Ta sofistikovanost a ideová reálnost bere dech. To si musíte dát, i kdybyste nechtěli a i kdyby vás něco jako Stranger Things vůbec nezajímalo. Vecnův vysvětlující monolog je jediná přednáška, kterou v životě musíte slyšet.

plagát

Kaštánek (2021) (seriál) 

75%. Řemeslně perfektní Dexter naruby. Často jsem se však nemohl zbavit dojmu, že se opakuje celá řada známých, otřepaných a často i nudných klišé: Ženská hlavní hrdinka v poloze geniální detektivky s pochybným osobním životem a nezvládnutou rolí matky; mužský hlavní hrdina jako lehce autistický a posedlý vyvrhel s temnou minulostí; šéf, který musí být několikrát obejit, aby ústřední dvojice mohla vůbec něco odhalit; politické motivy na pozadí; symbolika v podobě vrahova podpisu; síla dětského utrpení jako čistě emoční prvek; řada tvůrčích falešných stop k odvedení pozornosti od skutečného vraha; paralela s případem z dávné minulosti; vrah s alternativní identitou, který díky svému postavení dokáže mazat stopy jako na běžícím pásu; neopatrní policisté; špatně svázaní rukojmí; spousta náhod a logicky iracionálního jednání; a tak dále, a tak dále. A jestli něco na kriminálce prostě nechcete, tak je to předvídatelnost. Když vraha předpokládáte od první scény, něco není úplně OK. Naštěstí si mě Kaštánek trochu získal stylovou (i když zase trochu nerealistickou) akcí v posledních dvou dílech, jejichž scenáristická provázanost byla excelentní a i navzdory nulovému překvapení celkem dechberoucí. K tomu tradiční severská ponurá atmoška, fascinující color grading a dusivé hudební podkresy... a to pro nenáročného diváka jako jsem já na čtyřhvězdičkový zážitek stačí. I když nutno říct, že je to na hraně. Zkrátka modernější a audiovizuálně lépe zvládnutá, ale taky scenáristicky otřepanější a emocionálně surovější variace na The Killing. Navíc od stejných tvůrců, ha.

plagát

Vis a vis (Netflix verze) (2015) (seriál) 

90%. Vis a vis je nádhernou ukázkou rozdílů, skrze které chce být televizní tvorba vnímaná oproti filmu: Jejím středobodem jsou postavy a jejich vývoj, kterým se uzpůsobuje vyprávění, a nikoli naopak. Přitom si ale zachovává neutuchající schopnost rozvíjet děj a často i zastínit postavy šokujícími zvraty. Pečlivá a přitom neorganizovaná práce s příběhy se přibližuje faktu, že ani realita na strukturu příliš nehraje, a to nutí diváka hltat každý díl, jako by byl poslední. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dokázal udržet pozornost tak dlouhou dobu; tucet dílů během jediného dne je pravděpodobně můj rekord, a nebyl způsoben tím, že bych měl v plánu sedět od rána do večera u televize, ale tím, že mě každý další díl svojí kreativitou a emočními nárazy nutil prohlubovat zájem o další dění. Navíc je neuvěřitelné, jak se tvůrcům podařilo dynamicky měnit sympatie k různým postavám podle toho, jak se jim to zrovna hodilo. Vězeňské prostředí je poměrně vděčné na scénář, protože umožňuje vytvořit různé archetypy postav, často předvídatelné a tudíž snadno ovladatelné. Na druhé straně je ale limitován monotónním prostředím, což pro tvůrce nebylo překážkou. Vis a vis dokazuje, že i běžné vypravěčské struktury lze narušovat a ohýbat, aniž by seriál ztratil tvář a důstojnost. Funguje navíc i v úseku bez Macareny, což bylo prakticky jediné riziko. Jeden z nejkomplexnějších seriálů úrovně Breaking Bad, který vedle několika jiných ukazuje, že i "malá a chudá" Evropa dokáže plodit díla Americe vzdálená, těžko byste totiž v tomto žánru hledali konkurenci v zámoří. A jestli v něčem může Španělsko s jistotou říct, že nemá srovnání, jsou to herecké výkony. Ne že by Američani, Britové nebo Češi neuměli hrát, ale Vis a vis prakticky nemá jedinou hereckou minelu a co herec, to oskarový výkon. Neznám zemi, jejíž produkce by zaznamenávala takové množství vycházejících hvězd během jediné sezóny. Tento seriál navíc nemá žádná hluchá místa ani ve vyprávění, čímž se stává jedním z několika málo seriálů, jejichž kvalitu dokázali tvůrci udržet po několik řád a vyvolali ve mně tolik nelibosti, když se blížil ke svému konci. K tomu si přidejte nádhernou španělštinu, která je pastvou pro uši, a máte seriál s perfektně napsaným příběhem, uvěřitelnými charaktery a fascinujícími výkony, který v evropském kontextu nemá obdoby. Jeden z nejlepších a encyklopedicky ukázkových mimoamerických dramatických seriálů historie, který ukazuje televizní tvorbu přesně v tom světle, které obvykle zamýšlí - se skoro až nepříjemně autentickými vztahy diváka vůči postavám, které snadno splývají s realitou. Po La Casa de Papel, El Inocente a Vis a vis mám nového favorita na poli národní seriálové produkce, kterého budu bedlivě sledovat.

plagát

Hip Hop a jeho zrod - Série 1 (2016) (séria) 

100%. Jeden z nejkomplexnějších dokumentů, který ukazuje hip-hop jako hudební žánr, ale zejména jako životní styl ve světle jeho historie. Díky původu této subkultury i jeho nejstarším dějinám vlastně nakonec docela dobře pochopíte, jak střípky, které jinak znáte zkresleně a povrchně jen z médií, zapadají do logiky tehdejší i současné (nejen) hudební scény. Vedle hudby, kterou třeba ani nemusíte mít rádi, je totiž Hip-Hop Evolution určitou sondou do druhé poloviny 20.století zejména velkých amerických měst, která umožňuje pochopit nejen hip-hopovou kulturu, ale i současný stav kontroverzní a v mnoha směrech nepochopitelné americké sociální kultury. Geniální záležitost pro fanoušky i nefanoušky hip-hopu jako takového.

plagát

Elita (2018) (seriál) 

90%. Elite je v některých jednotlivostech nejistý, skoro až slabý, ale jako komplex, narativně i charakterově, může konkurovat těm nejlepším (a nejdražším) seriálům současnosti. Španělsko zkrátka boří mýty o nedostižnosti americké hybridní tvorby, a třebaže Elite má řadu hluchých momentů, vyvíjí se pomalu (na vkus mnohých až příliš pomalu) a může mu čas od času chybět dynamika, vyvažuje tyto nedostatky pestrými charaktery, dobovým a velmi inteligentním scénářem a uměním pracovat s emocemi. Díky tomu mu dokážu odpustit i nedostatek odvahy šokovat ve finálních rozuzlení. Zatím dobrá práce.

plagát

One Man Show (2008) (relácia) 

90%. Jeden z nejzajímavějších (a nutno říct, že celosvětově unikátních) konceptů televizní tvorby, který v sobě kombinuje vysokou úroveň zábavy, často fascinující nápady a ještě více fascinující realizace, ale zároveň i jakousi filantropickou hodnotu, která sice není primárním produktem, ale cesta, která k ní vede, je téměř vždy velmi obdivuhodná a odvážná. Druh reality show, který můžu. Kamil Bartošek navíc jako osobnost, která (i navzdory tomu, že už dávno nejde o one man show v jeho původním smyslu) celou show táhne (i ideově), je i přes jeho pózu bohéma Kazmy extrémně zajímavým archetypem.

plagát

Naše planeta (2019) (seriál) 

100%. Něco neuvěřitelného celkem ve třech směrech - a) Fascinující fakta o přírodě a divočině doplněná o nenucené prvky jejího současného stavu a snahy o nápravu; b) Naprosto unikátní 4K záběry, na které bych mohl koukat pořád a pořád dokola a nepřestaly by mě uchvacovat svou donebevolající blízkostí, barevností, autentičností a sofistikovaností; c) David Attenborough jako jediná absolutní jistota audiovizuální tvorby a informační hodnoty. Hokej má Gretzkyho, fyzika Einsteina a příroda Attenborougha. Jeden z nejzajímavějších životů lidských dějin, a to rovnou ve třech úrovních - jako přírodovědec, jako videomaker, ale také - a to především - jako filozof. Neskutečná práce, kterou začneme naplno doceňovat na dvě fáze - v první vlně, až Sir skoná a uvědomíme si, co jsme v něm měli, a ve druhé vlně, až dopady lidského počínání, tak, jak tento vizionář předpověděl, začneme pociťovat sami na sobě.