jerry12

Soráč, ale tohle je nespravedlivější katarze, kterou Hra o trůny mohla mít.

Jakkoli Wednesday zdánlivě vychází z universa Addamsovy rodiny, svým narativem bohudík stojí tak trochu bokem, takže i pro ty, které zmiňovaná legendární fantasy šílenost v dětství minula, může mít Wednesday plnou hodnotu. A rozhodně ji můžu doporučit všem, kdo mají i nemají obecně rádi fantasy. Wednesday sice v lecčems nezapře burtonovskou specifičnost, na druhé straně ale úspěšně balancuje na hraně normálnosti a Addamsovy rodiny tak, jak ji známe. Stojí na pomezí mezi fantasy hororem a cynickou teenage komedií a z obojího si vypůjčuje a kombinuje mnohé prvky, čímž se stává dílem velmi pestrým a líbivým. Každopádně v obou žánrech exceluje a tuhle nonstop hru s náladou si neskrytě užívá. Kdo ještě exceluje, je Jenna Ortega, která je pro mě osobně největším hereckým objevem od Millie Bobby Brown a pro tuhle roli se doslova narodila, její mimika je naprosto fascinující. Ani další casting ale nezůstává pozadu, což je něco, v čem zkrátka Netflix na poli seriálovém nemá konkurenci a tady to jen potvrzuje. Možná překvapí, že příběh není vycucaný z prstu, vykradený z historie a vlastně ani neparazituje na značce, naopak je originální, poutavý a v kombinaci s geniálním soundtrackem (navíc v dech beroucí interpretaci Ortegy na cello, kterou dlouho nedostanu z hlavy) a dalšími zmiňovanými i nezmíněnými aspekty tvoří celek jednoznačně kandidující na seriálovou novinku roku.

80%. Podstatně chladnější a letargičtější verze Walk the Line. Nejsem si jist, zda to bylo tvůrčím cílem, ale odcházel jsem z kina s chutí uvázat si smyčku kolem krku. Což nutně neznamená, že to bylo špatně, ale na mě zkrátka Elvis zapůsobil tak, že jsem začal jeho žalostných 42 let vnímat jako jeden krátký, ale vlastně zatraceně dlouhý promarněný život v řetězech. Potud to zatím nebyly ani tak objektivní výtky, jako spíš můj pocit. Našly by se však i výhrady věcné: Obsazení hlavního herce se mi nezdá úplně šťastné, osobně jsem si na něj zvykal poměrně dlouhou dobu a myslím - ve vší úctě - že mu schází míra charismatu, kterou disponoval sám král. Nabízí se srovnání s Rami Malekem, jehož volba do role Mercuryho byla vlastně od první chvíle celkem přirozená, pochopitelná a zejména úspěšná. U Butlera jsem ten dojem neměl, spíš naopak. Totéž by se dalo říct o Hanksovi, který je v roli Toma Parkera samozřejmě excelentní, ale na mě jeho maskování působilo zpočátku spíš komicky až parodicky. Možná proto je stopáž natažená na dvě a půl hodiny, protože hodinu si má divák zvykat a pak teprve začíná film... nevím. Každopádně, abych nebyl jenom negativní, hravě životopisná forma je samozřejmě velmi příjemná na koukání, navíc plná nesmrtelné hudby a tvůrčích aspektů, s nimiž si zejména režisér a střihač museli na scéně i ve střižně neuvěřitelně vyhrát. Řemeslně je tak Elvis v podstatě perfektní, kromě toho, o životě Presleyho jsem se dozvěděl řadu nových informací, což by měl - řekněme si na rovinu - být primární účel životopisného filmu. Čert vem, že zejména u jeho druhé poloviny budete mít chuť urvat si hlavu zoufalstvím. Potenciál Elvise - i jako člověka a zpěváka, ale tentokrát myšleno potenciál filmu - byl dle mého větší. O zklamání bych ale taky nemluvil, vidět je to stoprocentně potřeba.