MrHlad

Jean Kayak uvízl v severoamerické divočině a musí se naučit postarat se o sebe. A i když se časem promění v odvážného zálesáka, ulovit stovky bobrů, aby mohl koupit prstýnek své milované, nebude jen tak. Zběsilá černobílá groteska kombinuje klasické němé filmy Charlieho Chaplina a dalších legend s poetikou animáků Looney Tunes, vizuálním stylem Karla Zemana a intenzivní akcí Wallace a Gromita. Něco jako Stovky bobrů jste nejspíš ještě nikdy neviděli. A rozhodně byste měli.

Na filmové nebo seriálové zpracování Fallout jsem čekal přes dvacet let. Stojí dost za prd.

Svět je v ohrožení, protože se na scénu vrací dávný duch, který chce všechno proměnit v led. A musí ho zastavit Krotitelé duchů, ti mladí, i ti staří. Nebo spíš hlavně ti staří. Pokračování úspěšně restartované série se totiž odmítá posouvat dál a všechno sází na nostalgickou kartu, což ovšem přestane fungovat někdy po půl hodině. A pak to začne být zlé. Tvůrci totiž neřeší děj, nové postavy nebo nápady, ale jen hledají způsoby, jak se odkazovat na něco z původních filmů a zapomínají na to, že film by měl nějak gradovat, k něčemu vést a o hrdiny byste se měli zajímat nejen proto, že jste část z nich viděli před pětatřiceti lety. Zbytečný film, který dost možná celou sérii pohřbí.

Tohle si původní Mzda strachu vážně nezasloužila. Julien Leclercq příběh doslova vykastroval a z komplikovaných nečernobílých postav zbyly pouhé prázdné skořápky. Vztahy, složitá minulost a nejednoznačnost tu prakticky neexistují. Pořád by z toho ale mohl být fajn thriller o dvou náklaďácích naplněných nitroglycerinem, jenže Leclercq je v akci naprosto neschopný, mizerně stříhá, nudně akci snímá a občas to proloží fakt ošklivým CGI. Jako akční béčko je to nudné a otravné. Jako nová adaptace pokoušející se navázat na dva slavné filmy vyloženě trapné.

Dobré to bylo, i když trošku jiné, než jsem čekal. Dev Patel se ukázal být dobrým akčním hrdinou, ale především se mu povedlo ukázat věci jako režisérovi. Umí si hrát s vizuálem a přestylizovanými barvami, krásně navodit dojem dvou světů v indické metropoli a v akci si je naprosto suverénní a jistý. Nápaditě využívá kameru i střih, ale i cover verze osmdesátkových písniček a navíc se ani v nejmenším nebojí krve. Opičí muž je hodně drsná podívaná a v akčních scénách připomene svou špinavostí a nekompromisností Raid nebo Ong-bak a Tom yum goong s Tonym Jaa. Dost tedy zamrzí, že celá tahle vizuální a akční lahoda stojí na tom nejbanálnějším žánrovém příběhu o pomstě, prakticky tu nejsou vedlejší postavy a indický mysticismus má na můj vkus možná až moc prostoru. Pořádně se to navíc rozjede až někdy v polovině, takže jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem možná nedostal úplně to, v co jsem doufal. Jako debut je však Opičí muž vyzrálý, nápaditý a evidentně s chutí odehraný i natočený. Dev Patel mě jako tvůrce akčňáků rozhodně bude zajímat.

Kong v Duté Zemi objevuje civilizaci, kterou terorizuje obří monstrum. A protože na něj sám nemá, musí spojit síly s Godzillou. No a celou dobu se to všechno strašlivě řeže. Nový příspěvek do Monsterverse je totální pitomost, jenže režisér Adam Wingard ji zaplnil spoustou fajn bitek, hezky barevným světem a zbytečně se s ničím nezdržoval. Ty dvě hodiny jsou fajn hlasitý akční výplach. Nic víc. Ale v nic víc snad ani nikdo nedoufal.

Osmdesátková klasika, Gyllenhaal ve formě a ve stoprocentním nasazení, Doug Liman za kamerou, Prime Video jako streamovací služba, která jde těmhle chlapským výplachům naproti… výsledek? No řekněme, že zůstal za očekáváním. Nový Road House je film, jehož tvůrci jakoby nepochopili, v čem tkví kouzlo přímočarých akčňáků z osmdesátých let a sami si podrážejí nohy. Přepálenou délkou, nefunkčním hrdinou, jenž se celou dobu usmívá a tváří jako nejhodnější člověk minimálně na Floridě, ale my víme, že tam někde to trauma je… jenže když to víme, není nutné čekat sto minut, než se to vyřeší. A mezi tím trávit čas s nudnými vedlejšími postavami, které jsou stejně pitomé jako v originálu, jen tu bůhvíproč dostávají mnohem víc prostoru a vypráví o svých životních bolístkách. A hraje k tomu sakra moc muziky a zasněně se čumí do blba.    Zdržuje to od bitek. I když to možná není zase až tak velký problém. Gyllenhaal se namakal, McGregor si svého šílence užívá a zbytek chlapského osazenstva je tu jen proto, aby dostal přes držku a Daniela Melchior kvůli tomu, aby hlavního bouchače nepokrytě balila. To je v pořádku. Ale to, jak Liman akční scény pojímá, co za kraviny vymýšlí s kamerou a jak moc vehementně se pokouší být jiný a novátorský, jen aby mu to obvykle vybouchlo do ksichtu (fakt se na to nekouká moc hezky), je poslední hřebík do rakve zklamání. Nový Road House vlastně nedělá vyloženě dobře prakticky nic. Něco dělá průměrně, něco málo lehce nadprůměrně, ovšem většinu času je prostě úplně mimo. A u toho nudí.

Tři kámoši si kdysi vymysleli falešného kamaráda Rickyho, na kterého i jako dospělí svádí všechny svoje průšvihy. Teď ho ale jejich rodiny chtějí konečně potkat, takže si najmou zkrachovalého herce, aby se za Rickyho vydával. A trošku se jim to vymkne z rukou. Bláznivou komedii táhne dopředu skvělý John Cena, pár fórů se povede, pár ne a výraznější dojem film nezanechá. Na dvě hodiny ale docela příjemně pobaví.

Po zjišťuje, že jeho dny plné rvaček končí, protože se bude muset stát duchovním mistrem. Spolu s mladou zlodějkou se tedy rozhodne vydat na poslední dobrodružství, ale netuší, že proti němu bude stát protivnice, která by mohla být nad jeho síly. Kung Fu Panda 4 je neurážející animovaná akce, sérii však nikam neposouvá. Na jednu stranu dostaneme fajn bitky i hláškujícího hlavního hrdinu, vedle toho ale také minimum nových nápadů a povážlivě chybí spousta starých známých. Na lehce nadprůměrný animák to stačí, ale jestli může tahle série nabídnout i něco víc, tím už si úplně jistý nejsem.

S první Dunou jsem měl zásadní problém v tom, že jsem v ní jen těžko hledal byť jen jednu jedinou postavu, jejíž osud by mě zajímal. Byl to krásný, ale chladný a prázdný film. Dvojka však zvládne sérii v tomhle smyslu napravit reputaci poměrně rychle. Hrdinové konečně něco zajímavého dělají, povídají si spolu, ty debaty mají pointu a Villeneuve to navíc celé balí do ještě o kousek hezčího vizuálu. Druhá Duna je krásnější, ale taky akčnější, svižnější a diváčtější. Dokud najednou není. Villeneuve jakoby si po nějakých sto minutách uvědomil, že má před sebou ještě opravdu hodně věcí, které musí vyprávět a že to do té zbylé hodiny prostě nenacpe. Takže šlápne na plyn a film je najednou zbytečně uspěchaný, utíká od zajímavých témat, protože musí ještě doříct to či ono. A i když závěrečná bitva vypadá skutečně pompézně, opět jsem měl se závěrečnými titulky pocit, že za tím krásným filmem je dost možná i skvělý příběh, který se ani tentokrát nepovedlo odvyprávět takovým způsobem, jaký by si zasloužil. Na rozdíl od prvního dílu jsem se tentokrát nenudil, ale jestli někdy dvojku uvidím znovu, tak až před premiérou případného třetího dílu. I přes všechny kvality tu totiž jistá pachuť nedodělku pořád zůstává.