sirrgulo

„Silnější než-li strach ze smrti, je vůle vítězit.“ Motory akcelerují, vozy jednotlivých monopostů se třesou a mé ušní bubínky přímo křičí nechutí. Nelíbí se jim, že je vystavuji takovému hluku. Ignoruji je, koukám do hlediště tisíců fanoušků, kteří stejně jako já přišli na závodní událost desetiletí. Píše se rok 1976 a na startu hned vedle sebe stojí James Hunt a Niki Lauda. Cítím ono chvění a napětí pln očekávání. Nervózní, který z jezdců dnes dojede první. Konečně se vyklízí startovací pole a na dráze zůstávají dvě desítky strojů předurčených k závodu se samotnými blesky. Náhle bouřící fanoušci utichají a já vím, že se start blíží… „Co za člověka dělá práci jako je tahle, každý rok dva z nás zemřou.“ Pak mi najednou dojde, že sedím v kině, když ucítím, jak mi je ruka mačkána mou slečnou, se kterou jsme se přišli podívat na nový, jistě nejen mnou, očekávaný snímek Rona Howarda. Trošku mě udivuje, v první chvíli, že je sál téměř vyprodán, ale během následující dvouhodinové stopáže mé prvotní překvapení vymizí. Popravdě na něj dokonce zapomenu, stejně jako chvilkami ztrácím dech při sledování nervy drásajících závodů. A na konci celého snímku mne napadá jedna věta. Ale o té až později. Od prvních ukázek, plných famózních tonů z pod taktovky Hanse Zimmera, jsem byl pln očekávání, jako kdyby se ve mně náhle probudil fanoušek seriálu Formule 1, kterým v zásadě nejsem. Důvod, přiznávám, se jeví prostý. Chris Hemsworth. Nejstarší z trojice bratrů, se do filmových análů zapsal jako mocný bůh hromu a blesku Thor, ve stejnojmenném snímku z roku 2011 a od té chvíle jeho herecká kariéra nabrala na obrátkách a podobně jako James Hunt, jehož ztvární v Rivalové, rychlostí blesku nabírá na popularitě. Byl jsem vskutku zvědav, jak si poradí s vážnější rolí v životopisném snímku a musím uznat, že tento sympaťák s hlubokým hlasem mě ani trošku nezklamal. Přesto pravdou zůstává, že po herecké stránce na sebe pozornost strhává barcelonský rodák Daniel Bruhl, jenž před natáčením snímku trávil přípravu na roli s Nikim Laudu, který se po premiéře nechal slyšet: „Když jsem viděl Daniela ve filmu zničilo mne to, myslel jsem, že sleduji sám sebe.“ Věřím, že vyššího ocenění se tak představiteli hlavní role mohlo jen stěží dostat. A tak zůstává jen otázkou, jak snímek obstojí při udělování výročních cen akademie Oscar. Osobně věřím, že si minimálně zaslouží nominaci v nejedné kategorii. Ale nyní už zpátky k samotnému režijnímu počinu. Už od prvního záběru na super rychlé stroje a monologu Nikiho Laudy je zřejmé, že se snímek ponese ve strhujícím tempu přeskakujícím z jednoho jezdce na druhého a skutečně se tak děje. Režisér i scénáristé chytře mění nejen mluvený jazyk z angličtiny na němčinu a zpátky na angličtinu, čímž mimo vděk přidávají na autenticitě, ale i skáčou vyrovnaně mezi Laudou a Huntem. Umě pak představují onu odvrácenou stranu úspěchu a egoistickou povahu obou Rivalů, kteří kdesi hluboko uvnitř jsou si podobní jako vejce vejci, i přesto že Hunt žije každý den naplno jako jednu velkou párty a Lauda spořádaným životem skutečného šampióna odevzdává vše sportu, který si vybral a miluje víc než cokoliv na světě. Výsledkem je špičková filmařina, jenž nenudí ani na moment a vše nám představuje v přesně potřebných dávkách, tak aby se neokoukali. „Sledovat tě, jak vítězíš v těch závodech, zatímco jsem bojoval o život, mi pomohlo vrátit se zpátky do závodu.“ Ano, pak je tu ona nechvalně známá nehoda na Nurburgringu, při které Niki Lauda, téměř uhořel a jen o chloupek utekl smrti, která je pochopitelně součástí snímku, a která z něho nedělá pouhý sportovní film, ale zároveň osudové drama dvou mužů, jenž se vzájemně dokázali natolik ovlivnit a motivovat, že změnili životy své ale i tvář celého sportu, jenž celosvětově zpopularizovali. Pravdou pak zůstává, že realističnost a syrovost, se kterou nám režisér Ron Howard servíruje téměř fatální autonehody, která Vás nutí odvracet zrak od velkého plátna, přímo křičí oním uvědoměním, jak nebezpečné závody Formule 1 bývaly. „Čím blíže jste ke smrti, tím více se cítíte na živu.“ Na závěr mi tak zbyla má prostá, kratičká věta, jenž jistě vystihuje naplno mé dojmy z návštěvy kina a kterou jsem jen tak prohodil cestou domů: „Šel bych do kina… Na co?... Na Rivalové…“ Ano, přesně takový pocit ve mně snímek vyvolal a ani na okamžik se mi nechtělo opustit sál. Ne bez druhé projekce. Určitě jsem mohl zmínit jisté nedostatky, které by šli najít a puntičkáři jistě neopomenou upozornit na nepatrné odchylky od skutečnosti, ale popravdě. Skutečně chodíme do kina hledat na snímcích chyby? Odpověď zdá se mi být nasnadě: Samozřejmě, že ne. Rivalové jsou famózní režisérský i herecký počin o neuvěřitelném skutečném příběhu, jenž zaslouží pozornost každého náročného i nenáročného diváka a nejen fanouška motoristického sportu.

Pro mě jediný díl Harryho, který si zaslouží pět hvězdiček. Ač je druhá část je přímo nabitá akcí, je to první díl, který jsem si užil. Ač se v celé poslední části něco děje. Brzy je to jen samá akce a začátek putováního hlavního tria je rozhodně zajímavější. Pro mě, který rozhodně není fanoušek Pottera, je změna prostředí a konečně opuštění Bradavic paráda. A nakonec, začátek poslední části mi nabídl pro mě nejlepší scénu, když Hermiona vymaže paměť rodičům. Ač krátká, cítil jsem husí kůži, která mi přeběhla po zádech.

Rozhodl jsem se, jelikož jsem už mnohokrát netušil, na co se podívat, že není špatný nápad zkusit shlédnout alespoň většinu snímků, které figurují v top300. Samozřejmě mnoho z nich neuniklo mé pozornosti, ale možná i polovina dosud ano. Vzal jsem to hezky ode dna. Moje levá noha a vynikající výkon v hlavní roli mě však zprvu zaskočil. Nečekal jsem, že se bude jednat o umělce postiženého mozkovou obrnou. Přiznám, že prvních deset minut jsem přemýšlel, zda film vůbec dokoukám. Ale jakmile se skočí do dětství, už je vše v pohodě a snímek uteče jako voda. Nakonec jsem velice rád, za své rozhodnutí a nezbývá mi, než oscarový výkon Daniela Day-Lewise doporučit.

Nemůžu si pomoc, ale po opravdu dlouhé době jsem se rozhodl napsat další komentář. Proč? Protože je sice pravda, že podobných sportovních snímků jsme tu měli už hodně. Ale Matt ani Dan si pouhých čtyřicet procent vážně nezaslouží. Alespoň pokud máte rádi trochu box. Což já mám a hlavní hrdinové se o něm dost baví během svých tréninků a tak mě snímek bavil i z tohohle ohledu. Je pravda, že samotné zápasy nejsou bůhví jak zajímavé, ale čert to vem. Já jsem se náhodou bavil, i když mi bylo hodně dlouho dopředu jasné, jak vše dopadne. A jestli je někdo sklamán že Steve Austin nikomu nerozbije hubu tak to ani od bodobného snímku nemohl očekávat. Proto trochu nadhodnotím a o jednu hvězdičku.

Škoda, že ještě před natáčením nevyrazila Maggie Grace a Killer do města zamilovaných, škoda, že se tam někde neztratili a tatínek bývalí agent se je nevydal hledat. Škoda, že jeho letadlo nespadlo někde v atlantiku a jemu záchrana netrvala 96 hodin ve městě ale celý čas strávil dostáváním se z pustého ostrova. Škoda, pak by se třeba dostalo na víc akce, protože takhle po traileru očekáváte něco jiného. Netvrdím, že faster je takový průšvih. Třeba jednotlivé představování postav je celkem působivé, aby pak několik z nich bylo naprosto zbytečných pro celý snímek. Rock se vrátil do akčního snímku, ale místo toho aby někomu pořádně rozbil hubu jen chodí a střílí. Vypadá sice při tom vážně drsně, ale z tohohle se vážně dalo vymáčknout mnohem víc. Škoda

Sly rád pobíhá v jungli, Arnie se prozměnu žene za prezidentským křeslem, Jason je plešoun a Li prcek no a Randy Couture má květákové ucho. To je jen pár připomínek a vtipů na některé akční hvězdy minulosti. Postradatelní prostě nezapomněli na humor, několik správných sebe sama zesměšňujících hlášek a slušnou porci akce, kde všechno lítá do povětří a mrtvoly přibývají rychleji než ve Žhavých výstřelech. Díky přímo zástupu známých tváří a Stalloneho od začátku plánované poctě starým dobrým akčním filmům a všem jejich hrdinům jsou The Expendables vážně skvělým snímkem, který pobaví.

Dvě ženy, se kterými se život nemazlý se sejdou na patře jednoho obyčejného baráku někde v Israeli. Zatím co jedna má manžela zvíře, druhá (Olga) se v životě potýká s mnohem horšími muži. Nakonec mezi nimi vznikne velmi zajímavý vztah a právě o něm se mi zdá být tento snímek. Pokud hledáte akci, tohle vážně není to pravé. Spíše zajímavé drama připomínající jasný fakt. I zraněná liška zahnaná do kouta se do posledního dechu bude bránit dorážejícím loveckým psům, stejěn tak se ani hlavní hrdinka nevzdá a i přes veškeré životní chyby, se nakonec rozhodne udělat něco správného. I když i tady nás tvůrci opět upozorňují na jasný fakt, že jistá rozhodnutí nejsou zadarmo. Ano závěr se dá trošku předvídat. Minulost hlavní hrdinky nám je prozrazena jen v hovorech s nově nalezenou kamarádkou a tak chybý jistá vysvětlení, jenže já jsem se i přesto slušně bavil. A Olga Kurylenko mě opět přesvědčila, že není jen pohlednou bondgirl, která odolala Jamesovu šarmu. V druhém snímku po sobě dokázala, že její role v obou herních adaptacích, ve kterých vyniká díky svému sexapealu, nejsou to jediné na co se zmůže. Kirot rozhodně není špatný snímek a po Centurionovi mě opět přesvědčila, že jí to v podobných rolích sluší, i když tentokrát se jedná o drama.

Před lety jsme měli psa Bena, jednoho dne při procházce na pole se nechal zlákat nedaleko se procházejícími srnkami a jako správný pes se je vydal uštvat. V tu chvíli se v něm probudily jeho lovecké pudy a nedokázal poslechnout a vrátit se. Šel jsem zpět domů a čekal. Dopoledne se změnilo v odpoledne. Den pomalu mizel v čase a člověk začal být nervózní kde se sakra zapomněl. Večer už nás čekat nebavilo a tak jsme s mamkou sedli do auta a vydali se psa hledat. Jeli jsme kolem silnice oddělené pouhou škarpou od pole. Právě zde na podestýlce z vlastní krve ležel. Bezvládný, plyšáka připomínající, bez života. Ještě toho večera v šeru jsme jeho životem opuštěné torzo uložili k poslednímu odpočinku. Proč jsem se rozhodl právě tohle vyprávět? Nejsem rodič, neznám pocit, kdy se bojíte o děcko, které se nevrátilo domů ve chvíli kdy mělo. Znám jen ztrátu huňatého kamaráda, která nebyla vůbec příjemná v několika následujících dnech. Zejména rodiče musí být z Clintova dalšího režijního počinu opravdu napnutí a na mrtvici. Vše je opravdu neuvěřitelné a já si nemohu odpustit kritiku lidí, kteří rozhodují o zlatých soškách. Jen tři nominace? Kolik z nich má doma ratolesti, že snímek tolik opomenuli, tohle přeci musí zasáhnout a šokovat každého.

V posledních letech neúrodná krajina divokého západu nenabídla žádný převratný western. Jako by tento žánr vyplincal všechny skvělé nápady před polovinou století. Pár slušných snímků se sice ukázalo, ale jeden by je spočítal na prstech ruky. Seraphim Falls mě hodně zaujalo už svým obsazením a později i trailerem. Začátek není vůbec špatný. Drsné zasněžené hory, průzračně čistá smrtící řeka a pětice lovců a jediný štvanec. Než se sestoupí do nížin a prérií je všechno v pořádku, ale postupně děj ztrácí dech a závěrečná pointa není nic moc. Ještě scéna s vodou a ženskou má něco do sebe, ale poté už jde všechno opravdu z kopce. Co kopce, přímo ze strmého srázu.

Před časem jsem s jednou kamarádkou (24) rozebíral filmy. Pozastavili jsme se nad některými žánry a pak jasně řekla, že nesnáší fantasmagorie. Když pak přišlo na četbu zmínila se, že před časem zrovna něco četla. Copak to asi bylo? Samozřejmě Twillight. Fantasy. Po shlédnutí prvního dílu nechtěla čekat a tak si přečetla knížky. Je sice fajn, že autorka, možná trošku s pomocí filmu, dostala některé zbloudilce zpátky ke knížkám, ale já si jen říkám. Jakou tohle může mít předlohu? Je to taky tak šíleně zmrvené jako Eragon? Asi ne, když právě na hlavních mužských postavách ujíždí celé zástupy puberťaček i holek u kterých bych to už nečekal (má třiadvacetiletá sestra není výjimkou a taky knížku otevřela). Přitažlivost mužských představitelů rozebírat nehodlám a nechám to na dívkách (Pattinson zajímavě zahrál v Remember Me a jisté charimma má a u Lautnera se to dívčí šílení dá pochopit). Kouknu na zoubek Belle, která mě opravda šíleně vadí. Zatím co první díl ještě ušel ve druhém se její postava chová naprosto příšerně. Střídání hlasitého oddechování (spíš hekání), výrazu s pootevřenou pusou a vykulenýma očima a histerické buzení z nočních můr. To je vážně děs. Jako mužský divák naprosto nedokážu pochopit co na ní ti dva vidí. Dobrá u Edwarda je to možná něco s tím, že jí nedokáže číst myšlenky. Ale co chudák Jacob? Čím ho její šílené chování přitahuje? Jsem zvědav jestli Kristen někdy v budoucnu budu chtít vidět v nějaké jiné roli, protože touhle upírskou sérií, kde hraje příšerně příšernou Bellu jsem jí odepsal. Přesto jsem zvědav na další díl. Důvod je prostý a už jsem ho zmínil v komentáři k prvnímu dílu. Červenooká Dakota, kvůli které jsem překousl už dva díly mě prostě láká i na další. Doufám, že do budoucna nezůstane pořád jen u pěti minut, ve kterých se zatím objevila v tomhle díle.