Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Animovaný
  • Dráma
  • Dobrodružný
  • Akčný

Recenzie (26)

plagát

Falling Into Your Smile (2021) (seriál) 

Komediální a romantický seriál s herními sekvencemi přibližuje laikům prostředí E-sportů a záludná zákoutí kyber fan prostoru. Díky zábavným charakterům a výběru herců se nudnější pasáže ve scénáři vlastně daly dobře zvládnout a plno situací bylo celkem uvěřitelných (zbytečně patetická dramata, nebo zásahy Deus ex machina by dějovou linku jen srážely). Ale trochu té pohádky tam samozřejmě také bylo, žejo. I když mě seriál příjemně pobavil a člověk by si i chtěl přát další prostor pro postavy, tak ono už by více epizod bylo spíš na škodu; tedy za mě, ale chápu, že každý to vnímá jinak. ;-) Kvůli atraktivitě a sledovanosti byl klasicky zvolen podbízivý vizuál majetnějšího prostředí, módních značek, aut, "cute styling" atd. Souhlasím s HMTD, že sympatické bylo zapracování kulturních témat jako například hrdost a čest, úcta k rodině a lídrům. Na jednu stranu to byl oddechový seriál, ale na druhou stranu síhat číst rychlé a dlouhé titulky, bylo pro mě vyčerpávající. Na seriály nemám většinou trpělivost a proklikávám je. Ale tento jsem pro zábavu dokoukala, protože máme v rodině programátory.

plagát

Se yeoja gachoolsodong (2014) (seriál) 

Conspiho obsah je velmi výstižný. Mně tento počin příliš nebavil, ale co mi na něm přišlo zajímavé, byla práce s tématem postavení žen (tři zmíněné prototypy) v této společosti a jejich pohled a prožívání.

plagát

Cry Me a Sad River (2018) 

První větu si vypůjčím z jednoho zahraničního komentáře: Film chce zasáhnout srdce, jako učitele, jako rodiče, jako studenta nebo jako přítele. "Cry me a sad river" je film o šikaně ve školním prostředí a postojích k ní, o rodinných podmínkách a kompolikovaných vztazích v obří společnosti se specifickým řízením. Filmů, které různým způsobem cílovým skupinám uzkazují tyto sociální problémy jakkoli velkých společenství, není nikdy dost. Zde se hodně využívá náznaků a divák musí zapojit abstraktní myšlení i představivost. Zároveň je to i symbolika sledování problémů z venčí - okolí většinou nikdy nevidí (nemůže vidět, nebo nechce vidět atd.) komplexně všechny dílky skládačky celého ledovce. Kontrastem tomuto filmu je například syrový snímek "Better Days", včetně ne/fungování úřadů. Další zpracování spárů a pavučin obdobných problémů je napříklat těžko specifikovatelný film "My Blood & Bones in a Flowing Galaxy". Ony tyto extrémně vyhrocené emoce (kladné i záporné) jsou promítnuty třeba i v asijském showbyznysu. Fanoušci v této oblasti dokáží zbožňovat i nenávidět až s děsivou důsledností.

plagát

Bokura no gohan wa ašita de matteru (2017) 

Melancholicky zamyšlený děj "Our Meal for Tomorrow" nemá cíl prvoplánově pobavit. Střídmý, až statický přednes, dialogy a jemné detaily spíš vyžadují trpělivost i trochu pozornosti. Nechybí charakteristické místní zdvořilostní zvyky a krása obyčejných věcí a žití. Na základě maličkostí a detailů se film intimně zamýšlí nad životními a vztahovými tématy. Zároveň i nad přáním fungujících rodin. Příběh je vyprávěn z pohledu vývoje osobnosti hlavního hrdiny, který teprve hledá sám sebe a v průběhu událostí zraje. Nejprve se dvě rozdílné osobnosti seznamují a sžívají, tato část není příliš záživná, až poté se děj překlene do zajímavější, a i o něco více emotivnější poloviny. Okolní svět je hlavní dvojici jen kulisou, což by měl být záměr. Konkrétně už ale víc neprozradím, ať nezmizí prvky, které utváří zamýšlený efekt. Přání, jak by to bylo ne/obyčejně krásné, kdyby lidé našli svou spřízněnou duši a měli ryze čisté vztahy, mi přišlo v dnešním lidském světě až dojemně utopické. Shlédnuto v rámci mého prozkoumávání asijských žánrů a náhodného výběru těchto filmů. Tenhle je nevýrazný a málokoho zaujme, ale zase taková blbina to není. Teen filmy pro mě moc nejsou.

plagát

Tori Girl (2017) 

Komediální blbinka v japonském stylu, snažící se ne/bořit schémata a nebrat se až zas tak vážně. Kdo chce, najde si vtipné momenty, ne že ne, mě film neurazil. První polovina měla našlápnuto svěže, druhá ale ztratila odlehčené nohy. Zvukový doprovod byl v pohodě, herci rozpoznatelní a interakce mezi nimi fungovaly. Pošťuchování hlavní dvojice, přiblblý úsměv "prezidenta" a popkulturní odkazy (které jsem zvládla pochytit), děj oživují. Na můj evropský vkus to bylo ale místy dost uřvané, přehrávané, ale jim tento styl nejspíš vyhovuje. Odpověď Yukiniy vyšuměla a chyběl mi tam nějaký frk uzavírající téma a konec byl pro mě divně ustřihnutý. Hodnocení mám něco mezi 2 a 3 hvězdami.

plagát

Stará dáma a holubi (1997) 

Krátký geniální groteskní příběh s melancholickou atmosférou a retro prvky by mohla zvládnout sezobnout širší divácká základna. (Autorův pozdější styl bývá spíše pro příznivce umění). Specifický humor, rukopis a precizní práce s klasickou animací s lehkostí ne/skrytě dávkuje různé symboly a kritiku. Karikuje, do jakých extrémů se až dá zajít (nejen v podobě konzumu, různých potřeb a obsesí). Děj má spád a celek protkává zvláštní satirická poetika, chytře promyšlené detaily a scény, francouzské prostředí i hudba. Každý si dle vlastního uvážení a ochoty něco najde, nebo ne/objeví další motivy a spojení. I kdyby neměl mít Chomet žádný jiný zářez, tak jeho animátorská práce je pro mozaiku řemesla významná. Malé mínus cítím, jak spojitost konzumu s Američany zde byla až didakticky přímočaře natlačena, sbedlo by mi více odlehčené symboliky, pokud už to tam autor chtěl mít. (Další krátké zamyšlení k tomuto snímku dám časem na profil do deníčku).

plagát

Ruka (1965) 

Kvalitním uměním se dá říci víc než tisícem slov. Geniálně všeříkající a vystihující krátké podobenství a na danou dobu odvážný snímek. Některé zdejší komentáře stojí za přečtení. /// Moc je natolik lákavý artikl, že se v každé době bude chtít objevit nějaká taková vykutálená Ruka. Kde kdo u moci by chtěl tahat za nitky a dnes ideálně lidi ještě vodit za nos tak, aby si těch nitek ani nevšimli. :(  Skvělá Trnkova "Kybernetická babička" i dokonalá "Ruka" prvně shlédnuty na velkém plátně na jednom ze starších ročníků AniFestu.

plagát

Archanděl Gabriel a paní Husa (1964) 

Takový poetický sarkasmus nezvládne každý - jak shlédnout, tak i natočit. Ochotnému napoví, neochotného od filmové zpovědi požene pryč. ;-) Kvality v autorském zpracování renesanční satiry, nejen o falešné morálce té doby a pokrytectví určitých zákoutí církve i společnosti, ocení asi jen odvážní. Je to animátorský koncert, který dokáže pikantnost předlohy vystihnout i beze slov a oživit o šibalský sarkasmus. Charakteristický vizuál, zvuk a loutky k Trnkovu týmu zkrátka patří, i když jsou děsivě zvláštní. Na tyto filmové hrátky je potřeba soustředění, představivost a trochu znát předlohu, což může být pro někoho větší doušek vína, než snese; v podstatě je to jediným mínusem, který ale nejspíš mnohé diváky odradí. I když na mě všechna Trnkova díla pořád působí děsivým dojmem (i to, co bylo určeno pro děti), patřím k výtvarným obdivovatelům. A ne proto, že by to měla být povinnost z národního hlediska. ;-)

plagát

Kybernetická babička (1962) 

Trnkovo varovné zamyšlení svými charekteristickými prvky nesedne všem. Autor se vyřádil jak řemeslně, tak v ponuré atmosféře vize neosobní budoucnosti. Náznaky i symbolika vyžadují větší pozornost. Příběh porovnává kvality lidských vztahů v přetechnizovaném světě, a nejen to. Pozvolný náběh skládá situace a divák s holčičkou jen frustrovaně pozorují, co z kolotoče bizarností vzejde. Zvukový doprovod a němé loutky neklid také navozují. Pro mě tedy není problém, že tato část nemá klasický dramatický děj (ať záměrně, či nikoli). Drama v pravém slova smyslu, i s prvky hororu, vnese do příběhu až naprogramované hlídací křeslo s babičkovským hlasem a krajkou. Finální pointa je taková, jaká je, protože byl příběh zamýšlen jako varování a ne jako hororová etuda. Autor něco divákovi předkládá, ale hodně může dotvářet i vlastní imaginace a lze číst další poselství. Jsou tam místa, která by kde kdo z dnešního pohledu udělal třeba jinak, ale tehdy to byl počin pozoruhodný. Jeho tvorba mi přijde fascinující, i když na mě působí trochu děsivým dojmem (i ta určená pro děti). Patřím k výtvarným obdivovatelům, a ne proto, že by to měla být národní povinnost. ;-) Skvělá "Kyber babička" i dokonalá "Ruka" prvně shlédnuty na velkém plátně na jednom ze starších ročníků AniFestu.

plagát

The Last Wish (2019) 

Co vykouzlit s tématem smrtelné nemoci mladého člověka v kultuře, kde se o plno věcech běžně otevřeně nemluví a filmařinu ovlivňuje cenzura? Asi proto se dojemný rodinný příběh nese v odlehčeném komediálním duchu, s pestrobarevnými scénami a vyzdvihuje sílu vztahů i přátelství, (a plno motivů raději taktně nerozvádí, jak porovnávají někteří zahraniční diváci se starší korejskou verzí tohoto příběhu). Lze také říct, že symbolizuje nedepresivní přístup k životu a chuť zažít puberťácké lumpárny, i když je čas neúprosný. Některé blbiny byly opravdu vtipné, ne že ne. Film se tváří jako jemný příběh pro mládež o náročném tématu, kde lze pod obalem najít zajímavé motivy k zamyšlení. Zda lehkost a určitá naivita byla myšlena pro mladší publikum, a nebo opatrné našlapování filmařů, kteří nechtěli jít do risku, asi z evropského pohledu moc neodhadnu. /// Tento film se každopádně častěji dostal do hledáčků místních i přespolních, a tím i dostupnější na interneu, teprve až díky úspěchu Darrena Wanga v seriálu "The Wolf".

Ovládací panel
2 body