vypravěč

Film, který mne zasáhl již v raném mládí a měl velký podíl na mém světonázorovém (čili duchovním) vývoji. Výňatek ze života svatého Františka z Assisi vyřčený bohatě rozrůzněným imaginativním jazykem plným symbolů. Patos ušlechtilosti se zde spojuje s humorem pokory. Čirá oslava Života a Lásky. Ne na okraj, ale přímo do středu stránky ještě pár úvodních Františkových veršů z jeho Chvály tvorstva: "Nejvyšší, všemohoucí, dobrotivý Hospodine, / Tobě náleží chvála, sláva, čest a všechno požehnání. / Jedině Tobě, Nejvyšší, náleží, / a nikdo není hoden jmenovati Tebe. // Buď chválen, Hospodine, vším tvorstvem Tvým, / zejména panem bratrem sluncem, / které nám ve dne rozsvěcuješ, / a které jest krásné a zářící velkým leskem, / Tvé vznešenosti nesouc podobu. // Buď chválen, Hospodine, hvězdami a sestrou lunou jasnou, / kterým dal jsi záři vzácnou a krásnou."

Jeden z nejlepších českých filmů. Dokonale komponovaný, obrazově poctivý, citlivě zacházející s hudbou a spojující v sobě různé formy humoru a společenské kritiky. Až překvapivě novátorský, přelomový; postmodernu předznamenává svou žánrovou prostupností, provokativností (dnes sice možná krotce vyznívající, ale ve své době bezesporu intenzivní) a zejména promyšlenou aluzivností (zde bych vyzdvihl především soustavně připomínaný, variovaný a rozvíjený pašijový motiv vyzdvižený již názvem filmu; poměr malých českých človíčků k Ukřižovanému se promítá do jazyka (od bohapustého klení k promluvám k Panně Marii (scéna, kdy babička ukazuje Madoně krucifix patří k nesilnějším scénám české kinematografie) i do tělesné nápodoby: např. obraz polonahého Ludánka oplakávaného matkou).

O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa…

Verši Langstona Hughese: „Křídla andělů jsou bílá jako sníh, / Oh, bílá jak sníh, / bíla / jak / sníh. / Křídla andělů jsou bílá jak sníh, / Ale já jsem vláčel svá křídla / špinavým bahnem. / Oh, vláčel svá křídla / všechna ohněm. / Ale andělů křídla jsou bílá jak sníh, / bílá / jak / sníh.“

V tomto poněkud nepříznačném Sicově filmu není jediného záběru, který by nesvědčil buď o lásce nebo o odcházení, zpravidla však každý jím uchovaný pohled vypovídá o obojím. Julia přichází do letního panství jako do světa iluzí: iluzivní fresky na zdech divadelního sálu jí pootevírají jinou skutečnost, chladná plocha televizní obrazovky mrazí svou lživou mystifikací reality a kruté šalbě svobody toulavého psiska odpovídá představa osudové lásky vysněná v tomto chladném – a definitivním – bezčasí. Můžeme věřit, že ta jemná, upravená dívka skutečně vytočila neznámé telefonní číslo a bezejmenný ctitel neodolal výzvě přimknout se, nepravděpodobně krásnému milostnému vzplanutí se všemi přeryvy, které jej spoluutvářejí, stejně jako trpce vědět, že nic z něho není a sen o něm jen utrácí poslední nenávratné minuty. Ti amo.

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl.