Dejvuvprofil

Melodramatický časosběrný příběh o dvou lidech, kteří nedokážou žít bez sebe a zároveň nedokážou žít spolu, o jejich vztahu a všech jeho překážkách, které jim klade politický režim, státní hranice, ale i jejich vlastní činy. Film, kde toho oči a výrazy  namluví více než slova a ducha doby vykresluje zejména hudba. Hudba, kterou ústřední dvojice tvoří, hraje, zpívá a tančí, a která ztělesňuje místo, čas a společnost, ať už se jedná o teskné lidovky, propagandistické chorály, jazz nebo šanson. Nikdy nebyla lidová hudba takhle sexy. Nejedná se o útěk ze socialistické vlasti za lepším zítřkem, lepší zítřek se nekoná. Film toho hodně nakousne a nic z toho nedořekne, studená válka, studené emoce, nepochopitelné činy hlavních postav, jejich nesnesitelná lehkost bytí, nemožnost spočinout. Z formálního hlediska to je audiovizuální skvost, černobílá poetika, nečernobílé postavy. Ke konci to na mě bylo možná až příliš odtažité, jakoby zahleděné do sebe sama, ale tyjo… Proč se takové filmy netočí u nás…

Jerusalema je jihoafrický gangsterský opus se vším všudy. Film užívá celkem klasické a nepřekvapivé schéma Scorseseových mafiánských snímků (retrospektivní vyprávění, voiceover, průřez života hlavního "hrdiny" a budování kriminální kariéry), svěží nádech tomu ale dodává neotřepané prostředí Jihoafrické republiky. Je to skvěle napsané a zahrané, navíc oceňuji, že film nijak prvoplánově nemoralizuje - nevidíme zde žádné emoce ždímající záběry na chudé děti (které by se nabízely), není zde ani žádná přímá sebereflexe. Jediný prvek svědomí zde hraje stará věřící matka protagonisty. Citlivých společenských témat jako je rasismus nebo uspořádání společnosti po skončení apartheidu se režisér dotýká pouze velmi jemně a střízlivě, což je dobře. Film se tak může soustředit na ústřední příběh a neslouží jako podvozek pro prvoplánovou společenskou kritiku.  "Don´t pull that race card on me". Po řemeslné stránce v podstatě nemám co vytknout - kamera, střih, herecké výkony i hudba  šlape dobře. I výstavba děje funguje, možná jen škoda, že good guy policajt nemá více prostoru a naivní bílá přítelkyně byla na můj vkus až příliš naivní. Ve srovnání s jihoamerickým "protějškem" Město bohů sice Jerusalema tahá za slabší konec, přeci jenom je to "pouze" jednoduchá gangsterka, ale rozhodně by si zasloužila více pozornosti.  Pro mě se jednalo o nečekaně dobrou zábavu s jedinečnou možností nahlédnout do realistického prostředí jihoafrických street boys s jejich "africkým snem" o cestě ze slumu do vily. Jo a nájemní činžák v Johannesburgu si teda nakonec asi kupovat nebudu.

Ritchie je pro mě takový sinusoidní režisér, občas natočí tuctové akční béčko, občas parádní podívanou. The Covenant je za mě příjemné překvapení a patří do druhé kategorie. Jedná se o velmi jednoduchý příběh o nepsaném morální dluhu, který je potřeba splatit. Pacta sunt servanda, závazky se mají dodržovat. "Mám v těle hák, sice není vidět, ale je tam a potřebuju ho vyndat." Válečné prostředí Afghánistánu tvoří pouze kulisy pro v zásadě niterný příběh, pomalu a stupňovitě vystavěný. Kamera skvělá, obvzlášť  scény s flashbacky, ale i akční scény nejsou špatné, přestože na nich to pochopitelně nestojí. Jasně, má to svoje mouchy, uvěřitelnosti ubírá zejména klasické filmové klišé v podobě neschopnosti desítek Talibánců strefit se do hlavních hrdinů. Skoro až má člověk pocit, že buď střílí slepými nebo jsou slepí sami. Ale přestřelky v tomto filmu vnímám jako vedlejší záležitost, hlavním motivem zůstává nutkavá, ztělesněná potřeba se vyplatit, odplatit. Anti-revenge film, pokud to tak jde říct. Finální jemný, subtilní "bro code" mluví sám za sebe. Zároveň téma filmu není samoúčelné, ale poukazuje na trpké osudy mnoha afghánských tlumočníků a jejich rodin po stáhnutí se USA jednotek z Afghánistánu v roce 2021.