Lima

Nesedl jsem tomu na lep. V samém jádru je totiž Barbie stejně plytká a povrchní, jako to, čemu se celou dobu vysmívá. Úplně vidím ty brainstormové porady pohlavárů Mattelu a Warner Brothers, jak si při kulatých stolech, podobných těm, který měl zde i Will Ferrell, říkají: „Hele, potřebujeme zvednout prodeje těch našich gumových cácorek, co kdybychom natočili nějakou zdánlivě společensky kritickou taškařici, zabalili to do základních pouček o fungování patriarchátu a postavení žen ve společnosti a na okraj si jen tak trochu rýpli i do našeho korporátu, aby to jako vypadalo uvědoměle i pro odpírače našeho sortimentu….“. No a když si korporace dělá prdel z korporátu, co z toho vznikne? Ano, zase jenom korporátní bezzubý humor, vzniklý na zakázku, který se musí zodpovídat těm nahoře, kteří to platí. __ PS: Plácnu sem dvě hvězdy, za úvodní (opravdu vtipnou) reminiscenci na Vesmírnou odysseu a pak za kratičkou scénu, kdy Margot říká přirozeně zestárlé ženě, že „…je krásná“. To by si měly v loopu přehrávat botoxové princezny v čele s Nicole Kidman, aby se jim rozsvítilo v těch jejich barbie kebulích.

S Italama byla v 80.letech docela sranda. Co se týče „autorské originality“, jeli na stejné vlně, jako to dneska dělá poslední dvě desetiletí studio Asylum – zachytili nějaký filmový trend, zevrubně osondovali jeho nejvýznačnějšího zástupce a rychle natočili bezostyšnou kopírku a aby se dobře vyjímala v pultech obchodů (a svýho času v regálech VHS půjčoven), lehce pozměnili název, ale tak, aby pořád byl divákovi povědomý. Takže zatímco dnes borci z Asylum chrlí na nás lahůdky jako ´Transphormers´, ´Atlantic Rim´ atd., jedni z nejvýraznějších osmdesátkových brakových borců – Mattei  a Fragasso – v tandemu spíchli tuhle totální vykrádačku  Predátora. Tady se zcela kopírují jednotlivé postavy (lídr, indián/latino s loveckými instinkty, drsný černoch, intelektuál, borec  s „bezbolestnou“), jednotlivé scény (vymlácení žoldnéřské osady) a jejich řazení za sebou, dokonce i záběry kamery a pohledy herců v přesných úhlech. Pouze tenzí napěchovanou závěrečnou půlhodinu v Mc Tiernově předobrazu, kdy Arnold beze slov strojí  na predátora pasti jak za dob neandrtálců, vynechali a místo toho tam vložili ženský prvek, nablblý motiv domněle zemřelého kamaráda z války,  jeho transformaci v super robota, pozdější „prozření“ a prosbu adresovanou taliánskému Arnoldovi z Wishe o to, aby ho navždy sprovodil ze světa. Tohle klidně můžete brát jako spoiler a ničemu to neublíží, protože nevěřím, že tenhle vyčůraný přístup k dělání filmů může někdo brát vážně a byl coby divák zaujatý děním na plátně. A víc než jinde se zde naplňuje rčení „Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž“. Tohle jsou úplně dva odlišný vesmíry – ten legendární, se špičkovou akcí a plný invence a pak ten taliánský, kde parta nýmandů pobíhá v lesíčku a hraje si na vojáčky, s produkčním zázemím jak ze studia ČT Ostrava. Vlastně ani to ne.

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit.

Mladýho Washingtona už bych nikdy neobsazoval do hlavních rolí, hraje to opět blbě (a za to strhávám jednu hvězdu), jinak mi to přišlo strašně bohatý, jak vizuálem, tak emocionálně. Edwards nás sledem nádherných obrázků provede několika lokacemi, ať bladerunnerovským městem s desítkami svítících reklamních neonů, asijskou krajinou, kde se zajímavě střetává stará buddhistická kultura s moderními sci-fi prvky, nebo super vesmírným plavidlem Nomadu, který jakoby vymysel Kosinski  pro svůj Oblivion. Hlavně ta Asie mě nadchla, jak promyšleně a hladce navazuje moderní architektura na tu starou zástavbu, vytváří tak zajímavý kontrast a ta divácká imerse je neuvěřitelná. Nejsem příznivcem AI, ale stejně mi nevadilo, že Edwards jí relativizuje a staví jí vlastně do pozice kladného elementu, stejně jako před 40 lety Blade Runner, příběh tak dostává náboj, který mě udržel pozornost po celou dobu a těch pár logických lapsů mi to nezkazilo. Bohužel, Edwards je nepochopený tvůrce a to mě mrzí. Jak u Godzilly, která byla tou pravou, chytrou poctou filmům společnosti TOHO, anebo tady, u výživného hardcore scifi, kterých se v současnosti moc nerodí. Může mě jenom uklidňovat, že Blade Runner ve své době byl také kriticky odmítán a divácky odzíván, takže …. třeba to za pár desítek let taky vyjde, Garethe.

Na to, že to je ve svým jádru dlouhá, lehce vtíravá reklama na Sony produkt, je to velmi dobré. Ač to nestálo mnoho, umí to díky šikovnosti Blomkampa zamaskovat a vypadá to jako produkčně výživný kousek. Závodní scény mají drajv, jsou fantasticky ozvučené a zejména střihač při nich předvedl nadlidský výkon a scény, při kterých se zrovna nezávodí, také díky hereckému umu dokážou chytnout za srdíčko. Když pominu Orlanda Blooma, který s tím nemožným účesem a rozšklebeným výrazem vypadá jako čarodějnice z Jeníčka a Mařenky, tak bývalé „spajsce“ Geri Halliwell (velmi nečekaný casting) ty mateřské city věříte, Hounsou je fajn a jeho „slzavé údolí“ při setkání se synem je moc pěkná scéna, dále Harbour je mentor jedna báseň (a jeho oldschool záliba ve walkmany a Black Sabbath mi konvenuje :o) ), ale především překvapil neznámý Archie Madekwe, kluk ušatá to zahrál skvěle. Nečekal bych, že zrovna do příběhu gamera budu tak zainteresovaný, ale stalo se, Blomkamp je prostě Houdini, co za málo peněz dokáže tahat zlatý králíky z klobouku.

V budoucnu, při nějakém repete, dám stejně vždycky přednost Lesterovým mušketýrům, protože mají v sobě tolik šťavnatého popkornu, že by nasytil celou Nigérii, nešetří dobrým humorem (který v této francouzské verzi téměř absentuje) a živelný Michael York je coby D´Artagnan jako to nejlepší víno. Na druhou stranu, líbí se mi tohle francouzské neučesané pojetí. Především ta skvostná výprava! Ulice zablácené, bez dlažby, posypané pískem, chlapi zpocení a špinaví (a se žlutými zuby :o) ), kdy jak známo, se v 17.století hygienou neplýtvalo a to ani ve vysokých kruzích a ta kamera s tlumenými barvami tomu uvěřitelnýmu dojmu taky přidá hodně. A co si budeme povídat, cherchez la femme Eva Green je přeci jenom více sexy mylady, než Faye Dunaway. Takže když to porovnávání vlastně shrnu, vychází mi z toho remíza a to není vůbec špatná známka.

Možná nejmeditativnější Fincher doposud, hudba celou dobu poklidně tepe, jako když Fassbenderův asasín na začátku trpělivě čeká na svůj výstřel, vnímajíc pečlivě svůj srdeční puls a stejně jako téměř celý film se nikam nežene a s až obsedantní pečlivostí si opakuje „Drž se plánu….neimprovizuj.“ A přesně to dělá i Fincher, promyšleně, s precizností švýcarského hodináře na sebe vrší jednu pečlivě komponovanou scénu za druhou a jakoby se, mimoděk, obtiskl i do Fassbenderovy postavy. Na začátku si dotyčný, po zpackané vraždě, řekne „Kurva, tak tohle je poprvý“ a stejně tak bych viděl i Finchera, že mu podobné myšlenky létaly hlavou po rozporuplně přijímaném Mankovi. A jakoby se oba dva honili za dokonalostí, kde se selhání neodpouští. Do plného kvaltu v hodnocení přeci jenom něco chybělo a Fincher za to nemůže. Snad jsem od scénáře Walkera čekal podnětnější myšlenkový přesah (´8mm´ pořád nepřekonáno), snad lepší završení a ne tu mělkou pointu na konci, včetně těch několika idylických záběrů, které jsou fakt plytké. Každopádně precizní Fincher ..… precizní ´Fincher is back!´, tak jak ho máme rádi. Jenom ten Andrew K. Walker si vybral slabší chvilku.

O chlup lepší, než ´jednička´. Krásně to vypadá, výprava je více než slušná, má to pár skvělých nápadů (otáčející se listy magazínů). Bohužel ale Chaves neumí dát hororovým momentům nějakou šťávu, dost to na sebe lepí rutinně a až na vzácné výjimky nefungují ani lekačky. Ale neuráželo mě to svojí blbostí, jako předchozí film, i když vypjatá závěrečná dvacetiminutovka už byla dost na hraně toho, kdy by se to překlopilo do generické hlouposti. Na ségru Very Farmigy mě baví koukat, má v obličeji takovou nevinnou křehkost, to se nedá zahrát, to musíte mít v sobě a navíc umí hrát.

Návrat do časů, kdy jsem obdivoval přirozené herectví Michela Piccoliho a krásu Catherine Denevue. Bohužel v rozporuplném filmu. Rušila mě chaotická střihová skladba, několik teatrálních nesmyslných scén a hudba, nadužívající táhlé smyčce, které tvořily nepěkné disharmonie. Vrcholem je pak dvojice prodejců s prostěradly, jejichž příchod na scénu vypadá jak sebeparodie, a jeden z nich, maximálně otravný, se chová úplně nepochopitelně jak přerostlé dítě. V poslední půlhodině se to zvrhne do úplného bizáru, ve kterém režisérka na sebe chaoticky lepí nelogické scény. Denevue je tu v druhém sledu, její role přikazuje, aby nemluvila a dorozumívala se pouze psaním na tabulku, bez dějového opodstatnění, což je divné. Ve výsledku shrnuto – dokáže to překvapovat, a pořád je mi tahle tvorba bližší, než současné banality, ale i tak bych neváhal to označit za artovou honírnu. Agnés Varda asi nebude moje krevní skupina.

Evropský trash v nejryzejší podobě. Na začátku na vás vyvalí neskrývanou nahotu, aby pak zombie náckové pravidelně vylézali z jezera, klátivým pohybem sondovali okolí a mordovali ženský tím, že jim sajou krev. Chvilku se Rollin flashbacky zpět do 2.světové pokouší o nějaké vážné rozvíjení mytologie, aby pak zas na vás vyvalil tři kýble nahoty a kopu zombíků, kteří si vřískající ženský unášej do jezera. Dokonce nechybí ani nějaké citečky, to když táta zombík pokaždé, když vyleze z vody, navštíví dcerku, hladí ji a dává jí dárečky. Té holčičky mi bylo normálně líto. Hrála totiž jako jediná strašně svědomitě, a vůbec do toho světa dospěláckých úchyláků nezapadala. V její postavě se Rollin pokoušel dokonce i o nějaký přesah a celkově mám dojem, že všechno kamerou bral na první dobrou a úplně rezignoval, co z toho vyleze. Na konci dojde i na slzičky, no sám jsem se neubránil dojetí, fňuk.