Lima

Má to sice pěknou hudbu a PŘEKRÁSNÉ kulisy, působivostí a velikostí podobné těm, které můžete vídat ve starých Universal hororech, a film se jimi první hodinu patřičně opájí, ale tím pozitiva končí. To, co se děje v posledních zhruba 40 minutách, to jsem snad ve studiovém vysokorozpočtovém snímku, nad kterými se obvykle dramaturgicky dopodrobna přemýšli, ještě nezažil. Ten sled špatných tvůrčích rozhodnutí, kde se pokazilo všechno, co se dalo. Logika a zdravý úsudek všech postav šly do háje, zmateně se tu pobíhá sem a tam, afektovaně tříská svícnem do obrazu jak malé děti, a navzdory již v té době pokročilým CGI možnostem to má mnohem horší triky, než filmy několik desetiletí dozadu. Jasně, chyba už je ve scénáři, v ústřední (špatně zahrané) postavě Lili Taylor a jejím příběhovém pozadí, ale mizerné de Bontovo řemeslo tomu nijak nepřidalo.

Chybí tomu nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli který byste si to s chutí pustili znova. Ale jinak to šlape celkem solidně, a klidně bych si dokázal představit Ritchieho jako novýho režiséra Bonda, ačkoliv on asi po tom ani netouží, jemu je dobře ve společnosti těch podivných lidiček z podsvětí, tam si je jistý v kramflecích. Grant je tady excelentní slizoun, Statham je prostě Statham, furt stejná herecká poloha, kvůli který ho máme tak rádi, Aubrey Plaza je zlatíčko, pokud není zrovna zmalovaná a nesnaží se tvářit sexy (to jí fakt nejde), ale kdo mě moc příjemně překvapil, byl Josh Hartnett. Nechápu, proč a kde se takový zábavný charismatický týpek doteď babral ve svý zpackaný kariéře, snad po tomhle a Oppenheimerovi bude líp.

Premisa se záhadně nebezpečným bazénem je poměrně originální, bohužel v sobě neskýtá tolik materiálu, aby to nějak zajímavě zaplnilo celou stopáž. Má to hodinu a půl a stejně je to dlouhý. Po půlhodině se vyhrocené situace začnou opakovat a jenom se vaří z vody (sic!!), v poslední vypjaté dvacetiminutovce to začne být i směšné, blije a slzí se tu hodně černé tekutiny a bezkrevný mladý Russell se tu marně snaží zahrát nějaké emoce. Po většinu času mě to sice neuráželo svojí blbostí, ale i tak nechápu nasazení do kin, tohle patří pouze na stream. V případě Wyatta, respektive Kurta Russella, stejně jako třeba Clinta Eastwooda, pak platí, že jejich synové moc charisma a hereckého talentu nepobrali.

Pro mě zcela nepochopitelné opomenutí Penélope Cruz v oscarových nominacích. Adam Driver je tu fajn, nesnaží se expresionisticky „po-italsku“ přehrávat, i ve vypjatých scénách je jeho herectví příjemně decentní, dokonce i ten šedivý příčesek na hlavě mu věřím, ovšem hlavní hvězdou je tu pro mě právě Penélope. Ne auta, o kterých ostatně vím kulový, ne závody, ale tato žena zmítaná emocemi, pochybnostmi, která celý film svádí vnitřní boj, aby na konci kapitulovala, protože rodinný byznys je nade vše. A s tím souvisí i Mannův záměr, kde se nesnažil přiblížit Ferrariův život nějakým nudným biografickým popisem a odškrtáváním letopočtů, ale v krátkém časovém úseku přiblížit manželský svár jedné významné famílie. A ty závody tu jsou jenom příjemným doplňkem, ač produkčně pěkně ošéfované a kamerou hezky dramaticky nasnímané. Měl bych snad jenom dvě výtky -  není přece nutné v neanglicky mluveném prostředí přizpůsobovat angličtinu herců do jakéhosi přízvukového šišlavého patvaru, jako se to děje tady, a pak ty CGI auta, létající při bouračce vzduchem, bych v takovém hezky staromódně pojatém filmu vídat nechtěl.

Schizofrenní rozkročení mezi řádně krvavým hororem a něco jako komedií, přičemž netuším, kde se stala chyba, že od tvůrce velmi kriticky ceněného debutu to tady nefunguje ani jako ten horor, a ani ta komedie.  Ano, bavil mě toporný pohyb vesmírného šmejda, přičemž onen pohyb se lišil zrovna podle toho, jakou „vypůjčenou“ (čti uříznutou) hlavu měl zrovna na sobě, rozesmála absurdní scénka s krysou v polévce a scény z prostředí bezdomovců byly stejně dekadentní, jak v kultovním ´Street Trash´, ale jinak je to zmar. Nevtipný a chaotický zmar. Jak jsou jednotlivé scény komponovány (viz. třeba naprosto zoufalé závěrečné vypořádání se s alienem), jaké tupé dialogy tu jsou ke slyšení, to není hodné renomé Johna McNaughtona.

Trajektorie kvality filmů Liama Neesona začala v posledních letech nebezpečně kopírovat něco, co zažíval třeba Nicolas Cage před takovými 10 – 15 lety. Naštěstí tady si Liam vzpomenul na své lepší časy. Genius loci irského pobřeží je tu jedinečný, má to příjemnou, jímavou hudbu, a i když je premisa se zabijákem v důchodu stokrát ohraná, díky přítomnosti IRA to celé získává zajímavý náboj. A i díky dialogům, které nejsou banální, brzo poznáte, že tohle není obyčejná spotřebka na jedno použití. Je to seriózní drama starosvětského střihu, přesně jak to mám rád.  Zařazení na festival v Benátkách se vůbec nedivím. __ PS: Spratek Jack Gleeson aka Joffrey Baratheon ze ´Hry o trůny´ tu byl výborný!

Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu.

Ten, který začal tu megaúspěšnou řadu Universal hororů. Ale nutno podotknout, že Murnau knokautoval Toda Browninga K.O. a jeho expresionistické pojetí v o 9 let starší verzi se mnohem více hodilo k pánovi temnoty a zla. Tady se děj řítí jako splašený a všechny potenciálně zajímavé věci jsou zredukovány na minimum. Scény z Transylvánie a Drákulova hradu jsou odbyty během 10 minut, i když s moc pěknými kulisami (a s pásovci místo krys), plavba na Demeteru na 2 minuty, kde se vystřídají pouze dva záběry – na palubu lodi, přes které se přelévá moře a statický pohled Draculy – no, a drtivá většina stopáže se pohybuje v ulicích Londýna a nudných interiérech, kde je tolik atmosféry, že by se za pouhý nehet vešla. A taky mám problém se samotným Lugosim. Jeho démoničnost tu vytváří osvětlení očí v makrodetailech, jinak když nahodí svůj typický škleb, jenom každou chvíli čekám, že pronese svoje legendární „Beware. Beware of the big, green dragon that sits on your doorstep. He eats little boys, puppy dog tails and big, fat snails.“. Ano, Ed Wood mi prostě démonickou auru Bély zkazil :o)

Moje cesta tímhle filmem – od naprostého znudění a zmatení až k velké spokojenosti. První půlku vůbec nechápete, co vám ten film chce říct, kam směřuje, pouze si všímáte v samém počátku celkem pěkné výpravy, hlasu Iggyho Popa coby dýdžeje v rádiu a Lemmyho Kilminstera, který tu má malou roličku taxikáře a pouští svůj motorheaďáckej hit  ´Ace of Spades´. Zbývá hodina a čtvrt do konce, vy víte, že po zbytek filmu děj neopustí jeden byt a divíte se, čím to ještě chtějí vyplnit, vzhledem k jednoduché premise. A pak, s útokem robota, se spustí gejzír obrazové kreativity, vizuální osobitosti a pěkně čvachtavého gore. Je tu něco z ´Terminátora´, hodně z ´Tetsua´, trocha atmošky z Blade Runnera a vyhřezlé vnitřnosti, za které by se nestyděl ani Fulci. Opravdu velmi, velmi nečekané, jak film radikálně přehodí výhybku a z umorousaného béčka se stane obrazově osobitým dílkem, který originálně míchá žánry.

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali.