Lima

Má to sice pěknou hudbu a PŘEKRÁSNÉ kulisy, působivostí a velikostí podobné těm, které můžete vídat ve starých Universal hororech, a film se jimi první hodinu patřičně opájí, ale tím pozitiva končí. To, co se děje v posledních zhruba 40 minutách, to jsem snad ve studiovém vysokorozpočtovém snímku, nad kterými se obvykle dramaturgicky dopodrobna přemýšli, ještě nezažil. Ten sled špatných tvůrčích rozhodnutí, kde se pokazilo všechno, co se dalo. Logika a zdravý úsudek všech postav šly do háje, zmateně se tu pobíhá sem a tam, afektovaně tříská svícnem do obrazu jak malé děti, a navzdory již v té době pokročilým CGI možnostem to má mnohem horší triky, než filmy několik desetiletí dozadu. Jasně, chyba už je ve scénáři, v ústřední (špatně zahrané) postavě Lili Taylor a jejím příběhovém pozadí, ale mizerné de Bontovo řemeslo tomu nijak nepřidalo.

Chybí tomu nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli který byste si to s chutí pustili znova. Ale jinak to šlape celkem solidně, a klidně bych si dokázal představit Ritchieho jako novýho režiséra Bonda, ačkoliv on asi po tom ani netouží, jemu je dobře ve společnosti těch podivných lidiček z podsvětí, tam si je jistý v kramflecích. Grant je tady excelentní slizoun, Statham je prostě Statham, furt stejná herecká poloha, kvůli který ho máme tak rádi, Aubrey Plaza je zlatíčko, pokud není zrovna zmalovaná a nesnaží se tvářit sexy (to jí fakt nejde), ale kdo mě moc příjemně překvapil, byl Josh Hartnett. Nechápu, proč a kde se takový zábavný charismatický týpek doteď babral ve svý zpackaný kariéře, snad po tomhle a Oppenheimerovi bude líp.

Premisa se záhadně nebezpečným bazénem je poměrně originální, bohužel v sobě neskýtá tolik materiálu, aby to nějak zajímavě zaplnilo celou stopáž. Má to hodinu a půl a stejně je to dlouhý. Po půlhodině se vyhrocené situace začnou opakovat a jenom se vaří z vody (sic!!), v poslední vypjaté dvacetiminutovce to začne být i směšné, blije a slzí se tu hodně černé tekutiny a bezkrevný mladý Russell se tu marně snaží zahrát nějaké emoce. Po většinu času mě to sice neuráželo svojí blbostí, ale i tak nechápu nasazení do kin, tohle patří pouze na stream. V případě Wyatta, respektive Kurta Russella, stejně jako třeba Clinta Eastwooda, pak platí, že jejich synové moc charisma a hereckého talentu nepobrali.