Adramelech

Plakát filmu vypadá jak reklama na homosexualitu, ale film je o něčem jiném, totiž o tom, jak sociální sítě pokřivují vztahy mezi lidmi. Je třeba nezapomínat na to, že na sociální síti nikdy nevíme, s kým se vlastně bavíme. To je ostatně jedním z důvodů, proč nemám žádný účet na FB. Na začátku filmu se uvádí, že je natočený podle skutečné události, a protože jde o film US provenience, tak bych tomu i věřil; myšlení Američanů je prostě jiné. Čekal jsem sračku a dostal jsem – hyraceum, tedy vlastně spíše jenom guáno. To je sice také sračka, ale nikoli bezcenná (viz ceníky na zahraničních webech). Film je poměrně slaboduchý a navíc sentimentální, ale zároveň je poučný a občas i vtipný. Jeden zoufalec prostřednictvím falešné internetové identity vodí za nos jiného zoufalce. Přirozený výsledek by byl ten, že až to praskne, budou oba ještě zoufalejší, neboť lidé neradi přicházejí o své iluze. Budou tvůrci realisté nebo tam naroubují happyend, který se sem bude hodit jak jabloňová větev na borovici? Hodnota filmu spočívá v tom, že vypovídá o šílenosti resp. o totální zblbělosti současného světa, přesněji řečeno lidské populace, a to zvláště na některých místech naší planety. Za zmínku stojí i představitelka hlavní ženské role. Zasloužila by si hrát v něčem lepším, krasavice jedna dlouhonohá.

Působivý film. Navíc jsem ho sledoval v empatickém rozpoložení, protože jsem si jej pustil asi půl hodiny poté, co jsem sám unikl vrahovi. Není to tak dramatická story jako ta ve filmu, ale snad přece jen stojí za zmínku. Začalo to tím, že jsem nakoupil nějaké zboží u Vietnamců. Když jsem vyšel ven, zakopl jsem o vodítko, protože před krámem byl přivázaný pes. Málem jsem upadl a chvíli mi trvalo, že jsem se z vodítka vymotal. Pak vyšel ven majitel psa, který příhodu zřejmě viděl skrz prosklené dveře. Nic jsem mu neřekl. Rozhovor začal on: „Je to malej pes, tak má krátký vodítko.“ Odpověděl jsem přiléhavě, ale slušně. On mě následně slovně napadl. Otipnul jsem ho: víc než o třicet let mladší než já, podle všeho agresivní psychopat, který asi už má něco odsezené za násilnou trestnou činnost. Raději jsem se s ním přestal bavit a měl jsem se k odchodu. Křičel na mě, ať počkám, a když jsem se k tomu neměl, rozběhl se za mnou. Rychle mě dostihl a řekl: „Zabiju tě, chlape! Na tomhle místě chcípneš.“ Zvážil jsem své možnosti obrany, byly nulové. V tašce jsem měl colu v plastu, joguty a perníčky. Kdybych tam měl dlažební kostku, byl bych v o něco lepší pozici. Sem tam kolem sice byli nějací lidé, ale nikdo blízko. Řekl jsem mu, že si pro vraždu důchodce vybral špatné místo. Je to tam snímané kamerou a o padesát metrů dál se nachází služebna městské policie. Chytí ho, odsoudí a zavřou do basy, kde to zřejmě už zná. Znejistěl a já, abych mu usnadnil rozhodování, jsem se zhluboka nadechl a začal jsem křičet: „Pomoc! Policie!“ A on – utekl! Možná byl v podmínce. Já jsem pokračoval ve své pochůzce, koupil jsem si v pizzerii dva kousky pizzy k obědu, doma jsem je snědl, no a pak jsem si pustil tenhle film. Mám připomínat, že za socialismu u nás bylo na ulicích bezpečněji? Mladá generace mi to nebude věřit a pamětníci si nejspíš pomyslí něco o házení hrachu na zeď.

Je chvályhodné sepisovat životopisy známých osobností. Třeba o F. M. Dostojevském nebo o Franzi Kafkovi vyšly celé stohy životopisné literatury. V dobách, kdy neexistoval internet, psali lidé hodně dopisů, které se často dochovaly, takže je z čeho čerpat, nemluvě o tom, že o některých osobnostech sepsali lidé, kteří je znali, i své vzpomínky na ně. V angličtině bude jistě existovat nějaká životopisná kniha o Emily Brontëové, i když její autor dost možná zpracoval životopisy všech literárně činných Brontëovic sester do jednoho svazku. Naproti tomu životopisné romány a životopisné filmy ve mně vzbuzují rozpaky. Jednak pochybuji o jejich historické věrnosti, jednak mám pocit, že jejich tvůrci jaksi parazitují na životech jiných osob, a to osob, které se proti tomu už nemohou bránit, protože jsou mrtvé. Odkud vědí filmoví tvůrci, že Emily v nějaké situaci řekla nebo udělala právě to, co se ukazuje ve filmu? Mám podezření, že si to vymysleli. Kromě toho nejsem ani znalcem díla Brontëovic děvčat. Román Na větrné hůrce si už asi sotva přečtu, protože množství knih, které ještě stihnu přečíst, lze sotva počítat na metrické centy, a odborná literatura má přednost. Tento týden jsem přitánul z antikvariátu knihy Kult und Magie der Indianer Südamerikas (Alfred Métraux, Gifkendorf 2001) a The Sacred Scriptures od the Japanese (Post Wheeler, New York 1952), takže, milá Emily, máš prostě smůlu, tvůj životopis někde na Amazonu nebo na AbeBooks shánět nebudu. Vzal jsem tedy zavděk filmem i s tím vědomím, že kdyby mi tam jeho tvůrci servírovali nějaké báchorky, tak to kvůli svým mezerám ve vzdělání stejně nepoznám. Film nakonec docela ušel. Chválím zejména herecký výkon představitelky hlavní role.

Nepříliš záživný film, který však má i svá pozitiva. Ukazuje, že černoši v USA nejsou žádnými povaleči schopnými leda tak pobírat sociální dávky, nýbrž že pilně pracují, konkrétně v oboru distribuce drog. Přitom bez předsudků spolupracují s bělochy, nikde žádná rasová diskriminace těch oněmi nebo oněch těmi. Sem tam se sice trochu střílí, ale to je v USA takový národní zvyk. Vyzdvihnout je třeba, že se podnikatelé starají, aby jejich živnost co nejlépe prosperovala. V rámci rozšíření klientely se tam řeší třeba otázka, od kolika let si děti zvládnou píchat heroin. Do této sociální selanky výkvětu lidské civilizace (tj. amerického  kapitalismu) je zamontovaná dějová sci-fi linie, jejíž smysl mi unikl. Celkový dojem značně rozpačitý.

Maďarskou kinematografii moc neznám, ale Maďarsko je snad jediná provincie EU, která si nenechá od nikým nezvolených, nýbrž někým dosazených vládců EU vysloveně srát na hlavu. Navíc šikmoočka v traileru vypadala tak půvabně, že by jí chlap pomohl snad s čímkoli. Tak jsem si ten film pustil. Je to film romantický, já moc romanticky založený nejsem, ale co, proč to nezkusit? Děj celkem příjemně plyne (že by odsejpal, se říct nedá) a zdá se, že filmoví tvůrci z toho vytáhli, co se dalo. Tak vám to, Maďaři, spočítám: jednu hvězdičku za námět a zpracování, jednu hvězdičku za pěknou rákosnici, jednu hvězdičku za Orbána.

V roce 1999 byl život v ČR ještě poměrně snesitelný. Kdyby se dnes někdo takový, jako je hlavní hrdina tohoto filmu, vrátil z delší izovace v léčebném zařízení, měl by pocit, že se ocitl v blázinci. Všechno to LGBT, GDPR, Green deal, politická korektnost, inkluze ve školství, multikulturalismus nebo zákaz kouření v restauracích by mu muselo přijít šílené. Vždyť to také dlouho trvalo a stálo to spoustu úsilí, než propaganda aspoň části populace natlačila do hlav, že je to tak správně. A co teprve ceny energií a ceny zboží v obchodech! Svět se zbláznil a prodejci se tuplem zbláznili – myslel by si takový nešťastník. A až by zjistil, že politické strany, které odhlasovaly církevní restituce, zase vládnou a že snížily valorizace důchodů a zrušily část pošt, tak by ho asi kleplo. Kteří magoři je mohli znovu zvolit? Kdyby toto téma v současnosti uchopil odvážný režisér, mohl by natočit skvělou satiru a nastavit tak zrcadlo této době, proti níž byl kapitalismus roku 1999 téměř humánním politickým zřízením oplývajícím řadou občanských svobod.

Na studentský film velmi dobré, chválím i volbu literární předlohy. Škoda, že dosud nebyl zfilmovaný Meyrinkův stěžejní román Anděl západního okna. Pokud filmovému zpracování této knihy bránila scéna s opékáním živých koček, poznamenávám, že v době digitálních efektů tento technický problém odpadá. – Z historie je znám obskurní rituál zvaný taighearm nebo taigheirm. Je velmi jednoduchý a velmi drastický. Magik při něm obětuje padesát černých koček, které jednu po druhé zaživa pomalu opéká na ohni, přičemž v průběhu rituálu nesmí jíst ani pít. Cílem rituálu je vyvolání „pekelných mocností“, které splní operatérovi tři přání; jako „prémii“ obdrží magik některé další dary (např. dar „druhého zraku“). Rituál byl praktikován údajně až do 18. století. Uvádí se, že poslední takovou oběť koček přinesli Allan MacLean a Lachlain Oer kolem roku 1710 na ostrově Mull. Průběh tohoto rituálu působivě vylíčil G. Meyrink ve svém románu Anděl západního okna: „- - - táhl jsem za sebou káru s padesáti černými kočkami, jak mi pastevec poradil. Rozdělal jsem oheň, a když jsem provedl zaklínání měsíčního úplňku, přičemž začal koloval v mých žilách pocit nepopsatelné hrůzy, že mi pěna vyvstala u úst, vzal jsem jednu z koček, nabodl ji a začal taighearm tím, že jsem ji pomalu točil a pekl na ohni. Asi půl hodiny zněl mi v uších její strašlivý křik, ale zdálo se mi, jako by trval celé měsíce, neboť čas počal se mi protahovat do nekonečna. Což teprve, řekl jsem si, jak asi vydržím tuto hrůzu padesátkrát, neboť jsem věděl, že nesmím přestat, dokud neodpravím takto poslední kočku, a musil jsem dávat dobrý pozor, aby křik nebyl přerušen. - Brzy vpadly do nářku i kočky v kleci, takže z toho povstal sbor, že jsem cítil, jak duchové šílenství, kteří spí v mozku každého člověka, se ve mně probudili a rvali mi kusy mé duše. (...) Dvě noci a den trval taighearm a odnaučil jsem se přitom pociťovat, co je čas, a kolem dokola, kam můj zrak dosáhl, uschl vřes strašlivým nářkem. Ale již za první noci počaly se projevovat mé vnitřní smysly; začalo to tím, že jsem z hrůzného sboru koček v kleci mohl přesně rozeznávat každý hlas. Struny mé duše odrážely to jako ozvěnu, až struna po struně popraskala. Tu otevřel se můj sluch pro sférovou hudbu propasti; od té doby vím, co je to „slyšet“ - - - (...) - - - v širé dálce vystupoval ze země černý kouř, plochý jako prkno a stále se šířil, až stál na nebi jako temně černý trojúhelník s hrotem k zemi, praskl, a žhavě červená štěrbina zela shora dolů a v ní točilo se závratnou rychlostí nesmírné vřeteno - - - a spatřil jsem nakonec strašlivou černou matku Isais, jak svými tisíci rukama přede lidské maso na vřetenu.“ (Citováno dle českého vydání z roku 1937.)

Chybí zde anotace, tak ji doplňuji: "Hlavní hrdinka se bude muset vydat do vesmíru, kde v nulové gravitaci bude muset provést složitou operaci kosmonauta, aby mu zachránila život." Jinak jsem si všiml, že k tomuto filmu je tady v tuto chvíli víc zajímavostí (celkem pět) než komentářů (celkem jeden, a sice tento), a ani ten není plnohodnotný, protože mě nějak nenapadá, co bych k tomuto filmovému dílu měl napsat. Nic proti kosmonautům, nic proti Rusům, ale prostě mě to nebavilo. Nezištně navrhuji Američanům, jak Rusy trumfnout. Jak se ve stavu bez tíže operuje, jsme už viděli, ale nešlo by natočit, jak se ve stavu bez tíže souloží?

Akční groteska.

K tomuto filmu mám zvláštní vztah. Nachomýtnul jsem se totiž k jeho natáčení. Začátkem srpna 1968 jsem byl s tatínkem na zájezdu v Bulharsku. Rekreovali jsme se v jistém přímořském letovisku. Jednou jsme obědvali v hotelové restauraci a já jsem si všiml, že tam obědvá také herec Josef Kemr. Jedl rybu, my ostatně také, moc velký výběr jídel v té restauraci neměli a navíc Bulhaři do všeho cpali zeleninu. Po obědě jsem se šel podívat po okolí, jestli tam nejsou nějaké přírodní krásy. Ani jsem nemusel chodit moc daleko a přišel jsme na místo, kde se natáčel film. Tedy momentálně nenatáčel, protože filmaři měli nějakou pauzu. Přírodních krás tam bylo plno, hlavně spousta ženských. Byl jsem ve věku, kdy jsem se o ženy už živě zajímal. Spoléhaje na to, že vypadám starší než jsem, klidně tak na šestnáct, jsem jednu slečnu oslovil a dal jsem s ní řeč. Dozvěděl jsem se, že se tam točí film Ezop v československo-bulharské kooprodukci a ona že v něm hraje jednu z menších rolí. Prostě jsme si chvíli povídali. Snímek jsem viděl až dnes a byl jsem zvědavý, jestli tu herečku poznám. No, nepoznal jsem ji, v tom filmu hrálo těch balkánských krasavic víc. Zanedlouho poté, co jsme se s tátou vrátili ze zájezdu domů, obsadila ČSSR sovětská vojska. – Film je dnes poněkud pozapomenutý, v tuto chvíli má pouhých 232 hodnocení, mě však velmi mile překvapil a líbil se mi. Docela chápu, proč jej bolševik zakázal. Tehdy muselo působit jako zlomyslné podobenství totality skoro všechno a tohle neslo i docela svobodomyslné morální poselství. Také se tam formou vstupů z tehdejší současnosti připomíná, že žádný podělaný režim netrvá věčně a že časy se mění. Budiž nám to útěchou i dnes.