ORIN

Famózní seriál o protikladech, omezenosti, malosti a také limitech sitcomového žánru kopírujících do jisté míry samotný život, kdy se člověk není schopen vymanit ze zaběhlých stereotypů a tupě sedí na jedné, stále stejné židli po celý život. Nejlepší postavy v pořadí Dwight, Michael, Creed.

Rito, melouch, kšeftík, nachcat klouzačku, pohodička, klídeček a prdeníčko. A hlavně nohy v teple. Dvě barevné televize a tři auta jsou pro Standu důležitější než vlastní rodina. Přesně tihle lidi se školou života vzpomínají na minulý režim s láskou, protože po revoluci zůstali zcela osamoceni ve svém mikrosvětě deziluze. Za socíku se přece tak špatně neměli, no ne voe? Silné 4*.

To byla teda síla. Ale, co to vlastně síla je? Je to o síle někoho přemoci fyzicky, intelektuálně, nebo vědět, kdy se do boje pustit a kdy ne a spíše držet hubu a krok, neustále nediskutovat, neobhajovat svůj pohled na věc, podívat se lidem okolo sebe a pravdě do očí a umět naslouchat? On je to vlastně celé hodně relativní pojem. Musím říct, že ve mně málokdy film vyvolal takové množství pocitů a potřebu se k dílu vyjádřit. I možná proto, že jsem jako absolvent filmové vědy v Brně stejně jako Fila obeznámen s tímto prostředím, byť jsem se touto profesí nikdy neživil, s Filou se osobně neznám, nicméně s jeho prací filmového kritika a způsobem virtuální prezentace (neúnavného diskutéra a obhajovatele vlastní pravdy) ano. Bylo by velmi jednoduché Filovy činy zobecnit na rčení/přísloví typu „káže vodu, pije víno“ nebo „pod svícnem největší tma“. Ale minimálně se to nabízí a stejně to udělám. Je fascinující, jak má hlavní protagonista myšlenky srovnané, jakmile jde o audiovizuální dílo a snaží si, jak sám na svém ČSFD profilu uvádí, vypěstovat maximální citlivost vůči jakémukoli filmu, a stejným způsobem přesně naruby bordel v osobním životě. Neustále se omlouvá, vymlouvá, o všem přemýšlí, až to přemyslí a přitom působí jako prachobyčejný, emočně nezralý chcípák-chaot, který neumí dodržet elementární domluvu či termín. Stejně tak fascinující je, že Fila nemá žádný problém s tím, co se ve filmu odehrává, a jak to především bude působit na publikum, resp. reakce na film, které jsem měl možnost číst, se zcela míjí s jeho očekáváními tak, jak je prezentoval v rámci některých svých mediálních výstupů. A nejvíc fascinující na tom je fakt, že podobným "pokryteckým čurákem" jsem v jisté fázi svého života byl rovněž (že by charakterová vlastnost absolventů filmové vědy?), ale přece jen o nějaký ten pátek dříve než Genderman roku 2018 Kamil Fila. Zkrátka Kamile, ztratil jsi soudnost a nikdo tě za tvůj způsob života obdivovat nebude, holt to zase všechno musíš narvat do příspěvků na sociální sítě a svých textů o filmu, které si čas od času nadále rád přečtu.

Nic nového pod sluncem. Zarazilo mě, jak vyprázdněný ten film je. Dokument o hvězdném statusu estrádního baviče posilující hvězdný status. Cokoliv zajímavého a vůči Gottovi kritického se jen letmo naznačí pár větami a jde se od toho. A tak jedinou zajímavou věcí je vyrovnání se člověka tváří tvář s vlastní smrtelností a rychle se blížícím konci. Gott měl svůj mediální obraz téměř vždy pevně pod kontrolou a dokument o něm tento fakt jen posiluje. Ostatně, mohlo to dopadnout jinak?

Theatrical Release a Ultimate Cut. Zdaleka nejlepší komiksový film podle zdaleka nejlepší komiksové předlohy. TOP10

Ačkoli není britský režisér Michael Winterbottom v českém prostředí stále příliš znám, patří mezi přední evropské tvůrce. Debutoval na počátku 90. let a mezi roky 1995-2014 natočil více než dvacítku filmů, což činí průměr více než jeden film ročně. Nebývale plodný režisér se tak počtem filmů může řadit k takovým tvůrcům jako je např. Woody Allen, žánrovým rozsahem a jemnou oscilací mezi uměním a komercí pak k Stevenovi Soderberghovi. Ve Winterbottomově rejstříku je možné nalézt thriller, drama, sportovní či válečný film, krimi, romantický film, western, hudební a životopisný film, road movie, sci-fi či film s prvky erotického filmu. Pojítkem jednotlivých filmů je skutečnost, že nejsou žánrově čistými, jednotlivé přechody však Winterbottom vždy dokázal umně zakomponovat tak, aby se z nich nestaly rušivé elementy. Winterbottom netočí primárně divácké filmy, v jeho filmografii nenajdeme žádný vysloveně komerční hit, ačkoli ty se Stevenem Cooganem (např. Nonstop párty, Tristram Shandy, The Trip) tento potenciál zjevně mají. [==] Jedním z takových filmů, divácky náročnějších, je Kód 46, který byl uveden v roce 2003 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Snímek, který se odehrává se v blízké budoucnosti, poskytne v samém úvodu divákovi tyto informace: „Kód č. 46, Článek 1, Každý člověk vybavený stejnou genovou sadou jako jiný člověk je považován za osobu geneticky totožnou. Kvůli metodám dělení embrya a jeho klonování je třeba přijmout opatření proti jakékoliv náhodné či úmyslné genetické incestní reprodukci. Proto: 1. U všech potencionálních rodičů musí být proveden genetický screening a to ještě před početím. Pokud budou ze 100%, 50% nebo 25% geneticky identičtí, nebude jim dovoleno počít; 2. Bude-li se jednat o neplánované těhotenství, musí být plod skenován. Těhotenství u rodičů, kteří jsou ze 100%, 50% nebo 25% geneticky shodní, musí být okamžitě ukončeno; 3. Pokud rodiče nevěděli o své genetické příbuznosti, je oprávněný jakýkoli lékařský zákrok, který zamezí pozdějšímu porušení kódu č. 46; 4. Pokud rodiče věděli o tom, že jsou geneticky příbuzní, je těhotenství považováno dle kódu č. 46 za trestný čin.“ [==] Z výše uvedeného je lze vyvodit několik závěrů: 1) genové inženýrství se vymklo kontrole a dostalo se do stadia, kdy velká část populace nebyla schopna přirozeně počít, a proto se někteří uchýlili k ne zcela legální činnosti; 2) množství lidí, ačkoli se vůbec neznají, jsou příbuzní; 3) vlády vyvinuly systém regulace a kontroly; 4) tento systém se blíží určitému způsobu totality. [==] Tyto čtyři hypotézy si divák v průběhu filmu zpřesňuje či modifikuje. Zároveň zjišťuje, že situace kolem lidského genomu se stává pouze jakýmsi podhoubím a základem pro hlavní příběhovou linii. Vyprávění není typicky klasické, má spíše prvky umělecké narace. Hlavní postava William, ve které se představil Tim Robbins, má za úkol vyšetřit, kdo se v pojišťovací agentuře dopouští podvodu a vyrábí padělané doklady. Tzv. papelles, určitá forma identifikačního průkazu a víza v jednom, s níž může člověk na určitou dobu vycestovat do jiné země či do velkoměsta, se přiznaně stávají pro vybrané lidi vstupenkou do jiného, lepšího světa/života. William, záměrně nakažen virem empatie, dokáže hravě odhadnout, co si jedinec myslí, pokud mu něco o sobě sdělí. Jednoduše tak zjistí, že za padělky stojí pracovnice agentury Maria. Jelikož Williama k Marii něco nevysvětlitelného přitahuje, svede vinu na jiného vyslýchaného. S Marií stráví noc, která vše změní. [==] Pro Winterbottoma příběh není zvlášť důležitý, vyprávění má mnohdy až meditativní účinek a svými metafyzickými jízdami, filozofickým podtextem či (anti)utopickým vyzněním se blíží takovým filmovým a knižním klasikám sci-fi žánru jako jsou 1984 či Blade Runner. Winterbottom využívá sci-fi kulis, navíc velmi matně načrtnutých, pro předložení něčeho, co by se dalo nazvat jako zakázanou láskou. Kód 46 se tak dost zásadně odlišuje od sci-fi snímků současné produkce. Jednak nevytváří vlastní dystopický svět, kde je nutné uvěřitelně odprezentovat dostatek logicky jevících se pravidel (včetně jednoho hlavního, stěžejního) fungování fikčního světa, aby takový fikční svět byl uvěřitelný. Naopak, využívá současných panoramat Londýna, Šanghaje a Dubaje a umně je doplňuje novými, nekonfliktními, nekontroverzními a základní logice neodporujícími se prvky. [==] A i právě proto, že Winterbottom nevytváří zcela nový fikční svět, ale staví jej na základech stávajícího (proto nelze hovořit o typicky dystopické sci-fi), se v něm postavy pohybují mnohem přirozeněji a uvěřitelněji. Kód 46 navíc nesrážejí kvalitativně dolů logické chyby, kterých filmy podobných námětů bývají plné. Na druhou stranu Kód 46 není divácký film, vyprávění není atraktivní a dramatický oblouk je velmi mlhavý, film spíše volně plyně a divák by měl vnímat především specifickou atmosféru místa a celkovou vizi budoucnosti, která není nikterak neuvěřitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Vždycky půjde v mém případě o extrémně vychýlené subjektivní hodnocení. Takže přehlédnu mimo jiné fakt, že Jordanova účast v projektu byla podmíněna "mít vždy poslední slovo" (pokud chtěl okomentovat tvrzení někoho jiného z vystupujících, mohl - typicky třeba Isiah Thomase, se kterým se upřímně dlouhé roky nemají rádi). Navíc je třeba uvědomit si, že značka Michael Jordan dalece přesahovala a stále přesahuje nejen basketbal, ale celý sport a jde pravděpodobně o největšího a nejslavnějšího sportovce všech dob. Mohl si tedy klást v podstatě jakékoli podmínky. Nikdy v případě takové persony nedostanete autorizaci k projektu, který by měl ukazovat jeho zásadně stinné stránky, nebo jednoduše ty, které by mu nebyly po chuti. Tím pak tvar může dostat nádech onoho "stalo se to vůbec?" [==] Pravděpodobně se už nikdy nebude opakovat obdobná příležitost, jakou dostal filmový štáb u Bulls během sezóny 97-98, kdy mohl sledovat jejich Poslední tanec. A přesto je celá dokumentární série z větší části hlavně o Jordanovi, což je zcela pochopitelné. Žádný jiný sportovec neměl tak unikátní kariéru s tak jedinečnými "highlights", které pro zainteresované během let naprosto zklasičtěly - vítězná střela při finále NCAA 1982, nováčkovská sezóna 84-85 a titul ROY, zlomenina nohy v průběhu sezóny 85-86, postup do playoff na poslední chvíli a bodová exploze (rekord 63 bodů je platný dodnes) v zápase proti Celtics, dominance v sezóně 86-87, "The Shot" proti Cavaliers, první three-peat 91-93, první retirement, baseballové intermezzo během sezóny 93-94 a části 94-95, "I'm back!" a "Double-Nickel Game" proti Knicks v sezóně 94-95, 72-10 run v sezóně 95-96, resp. 87-13 včetně playoff, "Flu Game" (ze které se vyklubala údajná otrava jídlem) a "The Last Shot" a druhý retirement. Ne, to není, film, to byla kariéra Michaela Jordana, jehož dvojsezónní labutí píseň za Wizards už netřeba více zmiňovat. [==] MJ byl mým dětským hrdinou, mým vzorem. Vzbudil ve mně vášeň pro soutěžení, pro sběratelství. A ačkoli jsem o to coby teenager postupně přišel, vše se opět vrátilo a už těžko někdy zmizí. Dojmologie out. Trochu promyšlenější komentář snad někdy později.

Lekce z filmové fikce.

Jordan Peele je jistě velký talent a jeho počiny mají originální námět. U Get Out a vlastně i u novinky Us je survive tématika hlavní devizou. Problém se objevuje v momentě, kdy divák začne přemýšlet nad logikou scénáře. Get Out oproti Us jednoduše drží více pohromadě, je komornější, ne tolik velkohubý a hlavně zjevných nelogičností je v něm mnohem méně. Tady jsem jich napočítal tolik, že by mi nestačily obě ruce ani nohy. Je to velká škoda, potenciál to mělo velký.

V momentě, kdy sledujete film o hře, kterou milujete, a v ruce držíte podepsané karty šesti ze sedmi hráčů, kteří se v památném finále NCAA objevili (Orsten Artis, Nevil Shed, David Lattin, Willie Cager, Harry Flournoy, Willie Worsley), dostává film úplně jiný, osobnější náboj. Navíc casting naprosto brilantní. Delší komentář snad někdy později.