Jalejda

Hodně jsem se naučila, hodně jsem pochopila a v hlavě mi zůstalo spousta otázek... Za mě super. A konečně mám pocit, že chápu, jak teda může někdo změnit genetickou informaci. I když mě děsí/ohromuje/fascinuje, jak daleko jsme ve vědě (i když možná pořád někde na začátku) a co člověk dokáže. Každopádně skoro bych i uvažovala o studiu genetického inženýrství... Pěkně zpracovaný dokument, nejen vysvětlující jak a co je možné, ale zároveň si kladoucí otázky, jestli by se to mělo... A na ty otázky neodpovídá! Jen poskytuje náhled na to, jak se o tom přemýšlí... a rozhodnutí nechá na divákovi. Mám ráda dokumenty, které představí hromadu informací, a fakt a přitom si nehraje na vševědoucí.

Absolutně neobjektivní, v informacích, které bere v potaz selektivní dokument, přehlížející důležité informace, které se do konceptu nehodí. Dokumenty typu: "Napsali jsme tam a tam, ale odmítají s námi komunikovat!" nemám ráda. Přijdou mi jako senzacechtivé, ale přitom velmi málo objektivní. Často dokonce hovoří s lidmi, nebo píšou lidem, kteří nemají kompetenci se k danému tématu vyjadřovat, případně překrucují odpovědi, a hlavně se snaží dostat danou organizaci či člověka přesně do té situace, aby neměl čas se připravit či odpovědět. Tím se nechci zastávat těch velkých organizací, ale spíš je třeba hledat chyby v systému... pokud tam chyby jsou… Bylo by alespoň dobré ukázat tu snahu o komunikaci a způsob komunikace, než jen překvapeně vykřikovat, jak druhá strana nekomunikuje. jenže, autoři bohužel nechtějí hledat pravdu, ale jen obhájit tu svojí. No a co se ostatního týče, už od začátku je naprosto jakékoli maso prostě označováno za zpracované a tak je to celé trochu zkreslené... ale zapomíná se na to, že maso jako takové zdraví škodlivé není, právě naopak (a organizace, na kterou se v některých ohledech odkazuje, jako k velké autoritě znalostí, zas absolutně přehlíží v doporučeních, která se jim nehodí). Takže třeba problém není v kuřecím, nebo hovězím, ale v jeho přípravě a zpracování - to je ale bohužel absolutně přehlíženo. Stejně jako to, že vajíčka mají protein. Nebo, že ty škodlivé látky v rybách nedělají ryby jako takové. Nehledě na to, že zdraví životní styl není jen o jídle... spíš je třeba nějaký holistický přístup, kde je samozřejmě i pohyb, dýchání, spánek nebo třeba stres. Takže jen jíst zdravě nás nezachrání.  Jo, a pak ještě ta genetika...nebo individuální přístup u každého jednotlivce -škoda, že na tohle se jako na faktoru zdraví dost zapomnělo.

Tak jako ty Gilmorky se tam prostě nezapřou... nebo respetive Amy Sherman-Palladino, která vytvořila obojí... Styl, dialogy, charaktery... trošku jak přes kopírák. Ale co, na Gilmorkách jsem taky ulítávala ve svých teen dobách a Mrs. Maisel mě prostě baví, možná trochu ze sentimentu, možná i tím, jak je dokonalá, ale hlavně i proto, že je to vtipné a navíc plné stand-up komiků. A miluju Lennyho.

Hele, ať si každej říká, co chce, když někde člověk zařve "Začíná noc", vždycky se najde několik lidí, co odpoví "Drž hubu"... alespoň v naší generaci. A tak je to i s ostatníma filmovejma hláškama. "Tam fakt měla být díra", "Nedávej pac", "Znáte mojí ženu?... Pěkná, co." I po skoro dvaceti letech je člověk nepřestane slýchat - a tím se právě tenhle bizár stává kulturní záležitostí. Ano, je to jednoduchá komedie plná přehnaných vtipů. Ale vtipů, u kterých se člověk fakt od srdce zasmějě, možná ne nějak zvlášť hlubokých, spíš jde o tu bizardnost situace... ale právě bizardností, které jsme si dost oblíbili a bavíme se jima dodnes. Takže ať všichni, kdo říká, že jde o odpad, přestanou pózovat. O nějakou laťku vkusu tenhle film nikdy neusiloval, což by někomu mohlo dojít už v uvodním představení příběhu, o kterém film vůbec není...   (Mimochodem, film má i spoustu jazykových hříček, které ale v překladu zanikonou...)

Největší kouzlo přátel je v tom, že se zkrátka stali přáteli nás všech. Mozná to byla náhoda, ale tenhle seroš jen tak někdo nepřekoná. A i když už se na něj dívám po druhé (a na některé díly dokonce poněkolikáté), nepřestávám se smát. Navíc, vzdálená vzdušnou čarou skoro 9000 km od domova, ve chvílích, kdy se cítím home-sick, tak jsou to právě přátelé, kdo mi dokáže poskytnout útěchu. Díky za to.

Chalífát je psychologicky velmi dobře zpracovaný seriál, okterý odhaluje sílu a nebezpečí manipulace a extrémních ideologií, i zranitelnost mladých duší rozbouřených teenagerů. Jedním z významných šiřitelů extremismu, stojícím nejen za rekrutováním mladistvých do řad ISIS, ale též za řadou útoků, je mladý, sympatický, přátelský a o to lstivější asistent učitele, na kterém je vidět, že zlouna nejde rozeznat na první pohled a že psychopati nemusí být nutně sociálně nezdatní. Bohužel spousta diváků nejspíš díky nedostatečné šíři znalostí o problematice extremismu, islámu a ISIS nepochopí, že jde o příběh nebezpečného extremismu, který s Islámem jako takovým nemá moc co dočinění, extremismu podobnému německému nacionalismu 2. světové války, který dokázal zmanipulovat masy, ale všichni Evropani, či křesťani se k němu zdaleka nehlásili. Právě před ISIS spousta lidí prchá, s ISIS spousta muslimů bojovalo. Nejde o obraz muslimského světa, ale právě o obraz nebezpečného extremismu. V seriálu je spousta muslimů, kteří k ISIS nepatří, s velkou pravděpodobností i policajtka Fatima, jejíž bosenský původ je v seriálu několikrát naznačen.

Seriál napěchovanej klasickým francouzským humorem, kterej si umí udělat legraci nejen z Kanaďanů, z kolonizace, z vlastní historie, z byrokracie, ale i sám ze sebe. Komedie o agentech tajných služeb, kteří si ale občas plní na svých misích vlastní zájmy, občas všechno zpackaj a občas všechno to zpackaný vlastně nakonec bylo to nejlepší, co mohli udělat a hlavně jim to vždycky projde. O smích je divákovi rozhodně postaráno. Orazítkováno, alias Tamponnee!

Na týhle pohádce jsme vyrůstali, zpívali, milovali její písničky, milovali Yvettu Blanarovičovou v roli čerta a Elišcce a Jindřichovi hrozně přáli, aby byli spolu. Má krásné prostředí, bezva charaktery, spád a nakonec to dopadne tak, jak si všichni od začátku přejou. A to Eliška není žádná princezna, ale holka ze mlejna. Miluju tu pohádku a myslím, že nejsem sama. Ve svém žánru je prostě skvělá a rozhodně by si zasloužila víc hvězdiček, než má. Nejsem žádná fanynka Trošky, ale tahle pohádka se mu sakra povedla!

Asi málo českých diváků se nechá nalákat na Amira Khana a Kareenu Khapoor v hlavních rolích, nicméně na tenhle film se dá dívat i v kontextu evropského myšlení, přitom je to pořád Bollywood, s plačícími muži, zpěvem a tancem a pohádkovým příběhem. Tři idioti zaujmou nejen svým vtipem, ale i chytlavými písničkami, u filmu si citlivé duše popláčou, ale hlavně, je tam ta láska! A kromě toho všeho naráží na důležité otázky o kvalitě a cílech vzdělávání, kde studenti prostě nemají být přehlceni fakty, ale mají se naučit myslet a tvořit. Znovu opakuji, je to Bollywood, takže jo, hlavní hrdina je tak trochu superhrdina intelektuálních schopností, ale je to příjemná podívaná a ani si jeden nevšimne, že než klapne poslední klapka, uběhly tři hodiny.

Z Hollywoodu jsme zasypáni dramaty a akčními kriminálkami, kde se to emocemi jenom hemží. Turecký režisér Nuri Bilge Ceylan se na policejní práci dívá jiným pohledem. Hledání mrtvého těla namísto napětí přináší nudu, která by se dala doslova krájet. Táhlé záběry na vzhledově ne příliš odlišné krajiny přerušované občasně náhodně prohozeným slovem, výměnou pár vět, nevyvolají vzrušující napětí, přesně naopak. Divák se prostě nebaví, ale nebaví se společně s hrdiny filmu, což je přesně důvod, proč je Tenkrát v Anatolii tak dobrým filmem. Vtahuje nás přesně do toho, čím policejní a detektivní práce je, ukazuje nám život ve své surové, nikoli zromantizované podobě. Není to film, na který se člověk podívá dvakrát, ale je to film, který ho pohltí přesně těmi emocemi, které k příběhu patří.