Chlupis

Vzhledem k mé adoraci posledních Scottových snímků až překvapivě líný film. Ve všech ohledech je Exodus průměrný: Zaillianův scénář jen tupě interpretuje už stokrát viděné, herci i přes své nepopiratelné kvality nemají moc co hrát, Wolski má k dispozici úchvatné scenérie, ale komponuje a svítí je často příliš fádně... Sám Scott pak celý příběh vede během 150 minut prazvláštně uspěchaně a nemotivovaně. Takový Princ Egyptský dokázal podobnou narací uhranout během témět polovičního času a například Darren Aronofsky letos ukázal, že biblický příběh se dá adaptovat i mnohem odvážněji a osobněji.

Bylo mi 5 let, psal se rok 1999 a The Phantom Menace byl první hraný film, na který mě vzali rodiče do kina. Tehdy jsem pochopil, že to nadšení z pohyblivých obrázků, úžasné hudby a dechberoucích momentů chci jednou divákům předávat i já sám. Přestože se už v době premiéry jednalo o nenáviděnou epizodu, mou lásku si skrze mé dětské oči v té době získala a i dnes, bezmála po 15 letech od jejího vzniku, na svém kouzlu vůbec nic neztratila. Ba naopak, i přes naprostou, avšak záměrnou infantilnost a dětskost mě udivuje, jak moc Lucas definoval moderní skladbu blockbusterů.

Závěrečný monolog o odhodlání a ambicích, ať už jakkoliv reálných, bych tesal do kamene. Zřejmě nejzásadnější "film, který nebyl" a jako dokument obzvlášť pro filmaře ohromně dojemný milník. Jodorowsky, Seydoux, Moebius, Dalí, H. R. Giger, Pink Floyd, Mick Jagger, Udo Kier, Orson Welles a další.

Ideologicky v kontextu blockbusterů a současných pohádek dost nadějné, bohužel ale utopené v digitálním balastu a neschopnosti jakkoliv vyprávět.

Singer bojuje, snaha nacpat do filmu úplně všechno a všechny ale filmu podkopává nohy až příliš často. Chápu, že vyprávění je správně strukturované, postavy se objevují v jasných intervalech a i zápletka se posouvá dopředu po funkční trajektorii, v rámci vnímání celku jde ale o někdy lépe a někdy hůře natočené fragmenty, ze kterých divák ve výsledku úchvatný komplexní zážitek postrádá. Narozdíl od ostatních jsem ale zcela nadšen z až anti-blockbusterového finále, které skvěle spojuje obě časové roviny jak v akci, tak emoci a vrcholí skvělým epilogem, který tvůrcům umožňuje začít opět s čistým štítem.

Nejlepší dětský film všech dob, který v sobě nese vše, proč jsem se jako malý rozhodl točit filmy.

Milostný dopis kinematografii.

K plnému pochopení a hlavně (d)ocenění Edwardsovi Godzilly je třeba znát, vnímat a akceptovat širší kontext. Jde o film od fanouška a znalce, jen svou nepřiznanou sequelovostí naráží u diváků, kteří od něj čekají něco, co by mělo obstát de facto na producentské bázi rebootu. Edwards mistrně pokračuje v tradici, kterou za posledních 60 let snad doslovně porušil jen Emmerichův příspěvek, na kterém jsem ovšem na druhou stranu nekriticky a trochu polo-dementně vyrůstal, těžko ho proto ze série vyřadím. Nejnovější uchopení není ale fascinující pouze znalostí kinematografické historie a tématu kaiju, ale i výborně strukturovaným, seriálovým stylem narace poznamenaným vyprávěním a režijním uchopením nejen vizuálním, ale především zvukovým. Sound design i Desplatův hudební doprovod dělají subžánru monster movies stejnou službu, jakou mu odvedli před pár lety J.J. Abrams s Mattem Reevesem v pohledu na subjektivní vnímání znázorňované pohromy. Del Toro by se mohl učit.

Obdivuhodné je, že i přes užití mnoha stylů a inspirací od Dostojevského a Kafky, přes Orwella, Gilliama, Gondryho až k Kaurismäkimu, se Ayoademu očividně ve spolupráci s Korinem podařilo vytvořit soběstačný styl a úchvatnou atmosféru. Dotaženost motivů a kompletní pochopení předlohy ale trochu chybí.

Tak ambiciózní téma a námět by snad zvládl ukočírovat v rámci žánru jedině Cronenberg. S podivem ovšem je, že se Pfisterovi mimo příšerného vedení herců a obecné aranže scény bortí i vizuální stránka od kompozic po grading, která působí vyloženě laciným dojmem.