Sarkastic

Něžné vlny jsou značně nevyrovnané. Sem tam k zasmání, to se jim rozhodně upřít nedá, jenže stejně tak každou chvíli přijde na řadu nějaké klišé, které předešlou situaci „zneutralizuje“. A tak to chodí po celý film. Podobně je to s hereckými výkony; na jedné straně solidní Čermák, Pauhofová či Budař a na druhé řada nevýrazných protagonistů, především těch mladých (konkrétně Cejnarův Vojta mě nanejvýš iritoval a přívlastek „sympatický“, který mu přiřknul oficiální text distributora, bych rozhodně nepoužil). A pohodovou atmosféru zas hatí násilné umísťování dějinných událostí (třeba takové našroubování Vojtova zpoždění na střet s VB mě nepobavilo, spíš mi přišlo vyloženě trapné). Jediné, co se nepodařilo kladně vyvážit, byla práce maskérů, kteří zkrátka zklamali, opravdu si mohli dát víc záležet při „stárnutí“ herců. Takže celkově to vidím na čistý průměr.

Attila Marcel nabízí spoustu barev, světla a hudby, hravost, úsměvné i smutný scény a navrch příjemnou atmosféru. Bohužel je ale celý strašně předvídatelný, a to včetně nataženého a nechutně samoúčelného konce (osobně bych dal závěrečný střih hned po pěkné pasáži na hřbitově navíc za doprovodu ukulele). Ve výsledku to je to tak na slabší 4*, nicméně Chomet mě i napodruhé potěšil a asi si tohoto režiséra budu v budoucnu všímat o něco víc.

„…když dál děláme stále totéž.“ Hodně milé překvapení! Vizuální a technická stránka filmu byla parádní, tenhle fakt jsem poznal docela brzy a neustále se mi v průběhu filmu připomínal. Spíš mi před projekcí přišlo na mysl, zda mě Rozkoš nemine příběhem, postavami. A je sice fakt, že některé „umělecké“ a filozofické věci šly mimo mě, ale samotný děj mě chytil a moc bavil. Mnohé scény mi připomněly momenty, které jsem sám zažil či viděl ve svém okolí (nechci použít „jako ze života“, zvlášť, když se to dnes používá pomalu jako nadávka, ale tyto situace se dají takto charakterizovat) a s postavami to bylo stejné. Nejvíc se mi asi líbila scéna s kavárnou, kdy „on“ sedí vevnitř a „ona“ ho pozoruje z venku a píšou si. Ale co se týče konce, na jehož možnou variantu se několikrát upozorňovalo a já doufal, že na ni nedojde, přišlo zklamání; bohužel, bylo to vlastně jediné, co mi nějak víc na Rozkoši vadilo. Takže navzdory zdejšímu nelichotivému hodnocení dávám silné 4* a časem bych se k filmu zase rád vrátil.

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba.

Člověk neví, jestli mu má být víc špatně z nesmyslných rozkazů a následných jatek, nebo směšného vojenského soudu. Jasná obžaloba, divákova lítost a hněv zároveň. Herecky silné, nejcharismatičtější byl samozřejmě přesný Douglas (film bych uvítal jednoznačně ve francouzském znění, ale to by se zase nedalo dohromady takové obsazení). Nespravedlnost, pak trocha trapného sentimentu s německou dívkou (značně křečovitý pokus o falešný humanismus) a zase zpátky do mlýnku na živé maso (i když, opravdu znovu s „naším“ plukovníkem? To asi ne…). Stezky slávy nejsou dokonalé, nicméně silné 4* si bezpochyby zaslouží.

Základní otázkou zřejmě každého diváka je: „Jak moc je/není tento film inspirován realitou?“. Ale sami tvůrci si svým prohlášením: „Nejedná se o autentický životní příběh…“ dělají dostatečné alibi a publikum se musí ptát samo sebe, čemu je ochotno/schopno věřit. A proto i výsledné hodnocení každého jednotlivého diváka se tak může opravdu hodně lišit. Mě příběh bavil (sem tam i trocha humoru) a rychle mi utekl. Bohužel postava policajta Cajthamla byla tak zoufale černobílá, (i když ji pak tvůrci zkoušeli „přibarvit“), nudná až otravná, že jsem měl skoro chuť začít fandit Kmotrovi. To považuju za základní dramaturgické selhání, ať už byla realita jakákoliv. Ale snaha o moderní „cool look“, která jistě nejednomu zdejšímu uživateli zvedla mandle, z mého pohledu v niveč nepřišla, mně se líbila. Za mě to budou slabší, ale přesto 4*.

Absurdní postavy, situace, dialogy…a přece z jistého úhlu pohledu tak normální, obyčejné. Má to něco do sebe, sem tam i humor, škoda jen, že jsou to spíš takové světlejší záchvěvy v průběhu jinak průměrného filmu. A co tak pročítám ostatní komentáře, kterým jsem se před projekcí raději vyhnul, tak trochu lituju, že jsem dřív neviděl často zmiňované Štěstí…nicméně tohle bylo moje první filmové setkání se Solondzem a rozhodně ne poslední, chci mu dát ještě šanci. Tohle dostaveníčko bude každopádně za lepší 3*. „Udělej to, co já. Prožeň si hlavou kulku. Třeba skrz pusu. A napiš dopis: Jsem hrozný člověk, snažila jsem se napravit svět, ale neuspěla jsem. Válka je zlo, ale to, co jsem udělala já, je horší. Nebudu mít klid, dokud neuvidím, jak budeš trpět tak jako já.“ – „Nevím, Allene. Myslím, že je lepší spolykat prášky.“

Celá ta zápletka je samozřejmě strašně naivní, ale divák (nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo) na ni rád přistoupí. Protože když to udělá, čeká ho nanejvýš příjemná a zábavná komedie (Wilder znovu boduje). Nestojí sice na hláškách, ale za to může nabídnout výborné herce, hlavně Ginger Rogers (která je prostě okouzlující, odzbrojující a k popukání zároveň) a spoustu úsměvných situací. A trik na balení se Sedanem je prostě super! Podobně vtipné bylo i vysvětlování „jak to chodí“ se světlem a moly či hrátky na ústředně. A vzhledem k roku vzniku tu je také zřejmě nutný válečný apel (ne že by nějak vadil). Jen mě docela mrzí, že jsem v daném momentě nepobral narážku na herečku Veronicu Lake (což mi jen připomnělo jaké mám ohledně starého Hollywoodu obrovské mezery, které, doufám, někdy alespoň trochu zaplním). Zuzance přiklepávám solidní 4*.

„Někdy jsem byl na vážkách to vzdát. Ale nemohl jsem to udělat. Jediné, co jsem potřeboval, byl případ. Skutečnou záhadu. Pak bych jim všem ukázal…“ Robert je tak trochu jiný detektiv, co se vám převleče do oblečení pohřešovaného muže, začne při večeři nesnesitelně zpívat, hrát s babi prší, vleze do vaší postele, nabízí bonbon, když vás uhodí…má prostě svoji metodu. A mě hlavní hrdina bavil i svými vnitřními „drsnými“ promluvami. A parodující odkazy na staré detektivky v podobě špinavých ulic, zpustlého baru, patřičně vyzdobené detektivní kanceláře, stylového ohozu a jazzové hudby na pozadí zas potěšily. Zároveň film plně využívá společenských předsudků vůči lidem s Downovým syndromem…Robert je všem pro smích, nikdo ho nebere vážně, ale cesta za uznáním a vyřešením případu je trnitá, a to on dobře ví! Detektiv Down je svěží krimi komedie, která má slušný nástup, avšak s přibývajícím časem čím dál víc ztrácí humor i dech. Bohužel až tak moc, že ke konci diváka nudí. Což je škoda, tajně jsem doufal ve víc, takhle je to jen na lepší průměr.

Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru).