Verzeus

Ke zhlédnutí na DAFilms.

Snímek je velice komplexní nejen v rovině animovaných, stylistických technik ale také v rovině vyprávění, které je velmi sebeuvědomělé, plné nadsázky, ironie či anachronismů a odkazů na jiné významné ruské tvůrce, umělce a jejich díla (např. Ejzenštejn a jeho Křižník Potěmkin). Chržanovskij vytváří mnohaúrovňový fikční svět, ve kterém nesledujeme pouze zfilmovanou povídku Gogola či operu Šostakoviče, ale také diváky v divadle na ni reagující.   Sledujeme samotné animátory, tvořící tento film. Sledujeme neustále zesměšňovaného Stalina a jeho nohsledy a jejich reakci na celé představení. Sledujeme jeho groteskní rozhořčení a poté kruté tresty, které postihly nejen Šostakoviče ale mnoho dalších umělců pod Stalinovou vládou. Tímto dokumentárním rozměrem a zesměšňováním Stalina s juxtapozicí s jeho nelítostnými činy se snímek velice podobá sovětskému dokumentu Obyčejný fašismus, paradoxně shodně kritizující nacismus a Hitlera.

Dokumentární tvorba Martina Vadase, dotýkající se především totalitních režimů, se právě rozšířila díky jeho novému snímku, KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský. Dokument pojednává o Rudolfu Slánském, generálním tajemníkovi ÚV KSČ a o inscenovaném soudním procesu, který mu měl udělit trest smrti. Příběh Slánského byl už zpracován například Robertem Sedláčkem v seriálu České století či ve filmu Doznání režiséra Costy-Gavrase, podle předlohy Artura Londona. Jako u těchto snímků, narativní forma je velmi důležitá i pro Vadasův střihový dokument, který je prokládaný mluvícími hlavami historiků. V úvodu je díky nim Slánský představen jako velmi mocný soudruh, kterého se všichni báli a postupně se dostaneme k procesu samotnému. Nově restaurované záběry z procesu dominují naraci, tedy i výpovědím historiků. Díky nim se dozvídáme o životě Slánského, a je možné lépe vypozorovat inscenovanost autentických záběrů. Také si ale uvědomujeme onu velkou zradu a trýzeň, kterou Slánský zažil, což k němu vyvolává jistý soucit, jako u zmíněných snímků. Proti tomuto soucitu se ale dokument na konci ostře vyhrazuje – Slánský si zasluhoval trest, ovšem za své zločiny. Proč tedy dokument soucit vyvolává, ačkoli přiznává, že není na místě? Nejspíš proto, že tento dokument, podobně jako zmíněné filmy, se nesnaží vypovědět o Slánském, ale spíše o obludnosti stalinismu. Díky naší nabyté vědomosti, že Slánský byl jedním z nejmocnějších soudruhů v ČSR a následně je na popud z Moskvy jeho život záhy ukončen, umíme si lépe představit, jak mocní musí být soudruzi v Moskvě, samotný Stalin a celý jeho režim. Soucit ke Slánskému, entymématicky podporovaný tím, že jeho zločiny v podstatě nejsou zmíněny, ještě více pomáhá k znázornění stalinismu jako hrůzného a podvodného režimu, což je na konci snímku symbolizováno juxtapozicí shnilých jablek s Písní o straně Stanislava Neumanna. Ačkoli je škoda, že je Slánský opět v roli prostředku k vyobrazení stalinismu, z hlediska formy je tento dokument vydařený, i přes své lehké a přiznané entymématické tendence.

Režisér Tomáš Polenský a jeho Smečka (2020) do českých kin přináší sportovní film, který díky svým protichůdným tendencím a motivu osamostatnění nastoluje relativně originální myšlenku, která ovšem působí originálně pouze v kontrastu k příběhu, který film vypráví. Ten je o talentovaném hokejovém brankáři Davidovi (Tomáš Dalecký), který se snaží začlenit do nového týmu, přičemž někteří jeho spoluhráči a další postavy mu toto začlenění značně ztěžují. Momenty z hokejového prostředí jsou ze stylistického úhlu pohledu velice líbivé. Montážní sekvence příprav na zápasy přesvědčivě budují tempo a samotné zápasy jsou také velmi dynamické, a to díky skvělé práci kamery či například záběrům, kdy sdílíme hledisko Davida. Předností hokejových zápasů a scén v šatně je také dominující napětí, které je skvěle gradováno jak na lokální úrovni scény, tak i v úrovni globální – v šatně postupně dochází k větším špatnostem a před začátky utkání je jasně ustaveno, co je v sázce, přičemž se ona sázka opět postupně zvětšuje. Na jedné straně tu jsou pozitivní jednotlivosti, na straně druhé snímek obsahuje mnoho neuspokojivých prvků, které jsou ale paradoxně způsobeny jedním z nejatraktivnějších aspektů Smečky – motivem osamostatnění, jenž se postupně dostává do popředí. Snímek využívá mnoho žánrových schémat, přičemž jejich prolínání a množství zdánlivě produkují pocit nesoudržnosti. Tyto schémata jsou spojeny s některými Davidovými problémy, se kterými se musí potýkat, kupříkladu s Carol (Anastasia Chocholatá), spoluhráčem Mikym (Tomáš Mrvík) a celým týmem Vlků. Některé tyto problémy jsou ale velice zkratkovitě vyřešeny, například se zcela nevysvětlí motivace Carol k vytvoření vztahu se zmíněným Mikym i samotná šikana je relativně jednoduše až pochybně řešena stylem „oko za oko“ a psychologická újma je neexistující. Mezi Davidem a Mikym existují paralely, které jsou sice v některých momentech až moc do očí bijící, ale u obou můžeme zpozorovat osamostatnění. Především u Davida je postupné osamostatnění zřetelně vidět, kdy ho nejprve opustí Carol, jeho nová kamarádka a později přítelkyně Leny (Denisa Biskupová) ho v procesu osamostatnění podporuje, a nakonec se také oprostí od vlivu otce (Jiří Vyorálek). Jeho uznání bylo pro Davida a jeho činy klíčovou motivací. Stejně jako David, také Miky se před posledním zápasem poprvé vzepře otci, načež je díky tomu schopen pomoci Davidovi překonat krizový zdravotní stav způsobený cukrovkou. Vývoj motivu osamostatnění vyvrcholí při tomto posledním zápase, kdy nejenže je David jediný, který drží Vlky nad vodou v základní hrací době, ale také samostatně zajistí výhru při nájezdech. Princip osamostatnění také působí v rovině žánrových schémat simultánně s osamostatněním Davida. Společně s odezněním problémů s Carol či se šikanou odezní také schéma teenagerovského filmu a sociálního dramatu o šikaně, načež se dominantním stává konečně samostatné schéma sportovního filmu a tento vývoj žánrových schémat tak v jistém smyslu paradoxně vytváří soudržný celek. Samotný hokej je tak postupně ustaven jako nejdůležitější aspekt filmu, stejně jako se stává nejdůležitější součástí v životě Davida. Dominantní pozice hokeje také vysvětluje, proč jsou přehlíženy jisté nesrovnalosti s psychologií postav, jejich motivacemi či zkratkovité řešení některých problémů. Osamostatnění tedy Davidovi zajistilo začlenění v týmu Vlků a tato protichůdná tendence je aspoň v mých očích atraktivně ozvláštňující. Protichůdný je ale také celý snímek v rámci sportovních filmů, zobrazující týmový sport, kdy Smečka přináší zprávu v podstatě opačnou k velké většině podobných filmů. Tedy že člověk nepotřebuje ostatní, ale vše může dokázat samostatně. Myšlenka může sama o sobě působit jako klišé, ale její implementace v příběhu, kde figuruje týmový sport, je relativně originální. Smečka je díky své odvážné formě, vybízející k originálnímu čtení, i přes své nedostatky vskutku jedinečným dílem.