Thorn

Po několika samostatných filmech se klíčoví hrdinové marvelovského vesmíru konečně setkali v unikátním projektu s názvem Avengers. Jak už název napovídá, jedná se o filmovou adaptaci slavné komiksové řady pojednávající o dobrodružstvích jednoho mocného superhrdinského týmu. Ve své podstatě tu vlastně máme věc zcela nevídanou, jelikož dochází ke sloučení hned čtyř rozdílných komiksových světů. Každý z těchto čtyř světů je přitom reprezentován jedním z dříve představených hrdinů. Konkrétně to tedy jsou Captain America – Chris Evans, Iron Man – Robert Downey Jr., Thor – Chris Hemsworth a Hulk – nově Mark Ruffalo. K této čtveřici hrdinů se pak ještě přidávají Black Widow – Scarlett Johansson a Hawkeye – Jeremy Renner. Celý tým pak do určité míry zastřešuje Nick Fury v podání Samuela L. Jacksona. Pestrá skupina hrdinů musí ve svém prvním společném dobrodružství čelit zlému Asgarďanovi Lokimu, jenž chce otevřít magický portál do cizího nepřátelského světa. Hrdinové však také zároveň musí překonat své vlastní rozdílné povahy a vzájemné antipatie. Pokud by totiž ve svém poslání selhali, mohlo by to mít nedozírné následky. Osud celého světa se tak ocitá v rukou našich šesti hrdinů – Avengers. Myslím, že v první řadě by vás asi zajímalo, jestli se mi tento film líbil či nikoliv. No, moje odpověď v tomto případě nemůže být úplně jednoznačná. Jsou věci, které se mi na tomto filmu zdály zcela v pořádku a pak tu byly zase jiné věci, se kterými jsem byl značně nespokojený. V první řadě musím uznat, že první díl Avengers je poměrně věrnou adaptací původních komiksových dobrodružství. Vlastně když vezmu v potaz, jak brutálně se pozdější marvelovské filmy odchýlily od své předlohy, je skoro až překvapivé, jak důsledně se jí první Avengers drželi. Podobně jako v komiksu, je i zde hlavní hybnou silou Loki, jehož zlovolné akce nakonec svedou všechny hrdiny dohromady. Později se pak Loki pokusí zmanipulovat Hulka a poštve ho proti jeho spolubojovníkům. V tomto případě se rovněž jedná o zvrat převzatý z prvního komiksového sešitu. K výraznějšímu odchýlení tak nakonec dojde až v posledním dějství, které už je vlastně jen jednou velkou nepřetržitou řežbou s armádou jakýchsi podivných mimozemských netvorů. Po většinu času se však film celkem důsledně drží komiksu a zároveň si také zachovává patřičnou serióznost. Tedy přinejmenším děj alespoň nesklouzává k nějakým vyloženě absurdním či skoro až bizarním situacím. Něco takového totiž bylo pro další marvelovské filmy zcela typické. Kromě věrnosti předloze a serióznosti bych pak jako další klad uvedl také celkem hladké spojení několika naprosto rozdílných hrdinů a jejich světů. Tohle se tvůrcům určitě povedlo. Nic tu nedrhne a vše je krásně přirozené a uvěřitelné. Závěrečná bitva je pak taky celkem pěkně natočená, byť bych k ní měl určité výhrady. K tomu se ale ještě dostaneme. Nyní nás totiž čekají zápory a těch bude o poznání víc. První Avengers staví na základech předchozích pěti samostatných filmů. Bohužel jsou to však základy velmi chatrné. Iron Man měl celkem solidní první díl, ovšem ve druhém dílu šlo všechno úplně do háje. Ten film byl mimořádně špatný a na jeho konci pak ještě navíc bylo Tonymu Starkovi odepřeno členství v Avengers. Tím podivněji pak působí, když je najednou do týmu přijat s otevřenou náručí. Nic si nenalhávejme, toto je jednoznačný vypravěčský faul. Dále tu pak máme Hulka. Ten byl bohužel kompletně zrestartován a jeho role obsazena novým hercem. Tím pádem tu tak není ani jediná zmínka o Betty Rossové či jejím otci. Mark Ruffalo navíc hraje Bruce Bannera diametrálně odlišným způsobem než Edward Norton. Předchozí film Neuvěřitelný Hulk tak působí, jako by byl v Avengers zcela ignorován a postava zeleného hromotluka začíná opět úplně od nuly. Jako další je na řadě Thor. Ten sem zaskočí jen na vybojování velké bitvy a poté se zase odporoučí. Vývoj jeho postavy v tomto filmu je nulový. A nakonec nám ještě zbývá Captain America. V jeho případě udělali tvůrci jednu fatální chybu. Capův první film skončil tím, že se Steve Rogers probudí v nemocnici nějakých sedmdesát let poté, co spadl na dno ledového moře. Samozřejmě je z toho zpočátku naprosto v šoku. V Avengers už je ale na novou dobu a prostředí zcela adaptovaný. Tvůrci tak úplně vynechali tu nejpodstatnější část Capova příběhu a tou je jeho obtížné přivykání si na novou éru a její pozitivní i negativní stránky. Pokud vynecháte právě toto, pak už ani nemá cenu postavu Captaina Ameriky nějak dál řešit. Ve výsledku tu tak máme Iron Mana, který po otřesné dvojce už ani nemá moc na co navazovat, kompletně zresetovaného Hulka, nevyvíjejícího se Thora a Capa, který postrádá svou základní podstatu. To nejsou zrovna dobře rozdané karty, co říkáte? K tomu tu pak máme ještě Black Widow – průkopnici Disneyho nechvalně známých „silných ženských postav“ a Hawkeye, který se vrací po svém šedesátivteřinovém štěku v prvním Thorovi. Tomu se říká sestava par excellence. Jak jsem již zmiňoval, hlavním padouchem je tu Loki. Tom Hiddleston dokázal tuto postavu v minulosti zahrát celkem slušně. V Avengers se však jasně ukazují jeho limity. Uznávám, že je to do značné míry i kvůli nepovedenému scénáři, který mu tvrdě podráží nohy. Ať tak či onak, Loki v tomto filmu vůbec ale vůbec nepůsobí jako nějaká vážná hrozba. A už určitě ne jako hrozba, kvůli které by se muselo spojit hned šest udatných hrdinů. Vzhledem k tomu, že jediní další nepřátelé jsou tu již zmínění mimozemští netvoři, je to docela bída. K tomu si pak ještě přičtěte, že ani jeden z ústředních hrdinů se během tohoto filmu charakterově nikam dál neposune. Místo toho jsme naopak svědky naprosto stupidních a dětinských rozmíšek mezi Tonym Starkem a Stevem Rogersem, které mají jakoby vyvolat nějaké zdání závažného vnitřního konfliktu. Super, takže světu hrozí zkáza a dva dospělí muži si místo hledání nějakého řešení raději poměřují svá ega. A teď ještě k té velké závěrečné bitvě. To je v podstatě jen jedna velká nepřetržitá akční sekvence, během které se nic zásadního neodehraje. Hrdinové zlikvidují obrovské zástupy anonymních mimozemských netvorů a poté se vše vrátí zase do normálu. Žádná změna statutu quo, žádný posun, žádné dramatické rozuzlení. Sám Loki je navíc během velkého finále degradován na pouhého komického tajtrlíka, kterého od jeho „souboje“ s Hulkem není možno brát ani trochu vážně. Ano, ta scéna možná působí legračně, ale zamysleme se prosím nad tím, jestli se skutečně hodí do seriózně pojatého akčního filmu a ne třeba někam do kresleného Asterixe. Ze všeho nejvíc mi však na prvních Avengers vadí jakási dějová a charakterová vyprázdněnost. Vidím tu zoufalý nedostatek jakéhokoliv relevantního obsahu. Ano, někdo by sice mohl namítnout, že je to teprve první společné dobrodružství a tudíž je to vlastně jen takový rozjezd. Problém je však v tom, že už tu máme šestý film v řadě a pořád to celé působí jen jako nějaký rozjezd. Kdy už se teda konečně začne dít něco podstatného? Na závěr se však pokusím být smířlivý. I přes všechny své výhrady uznávám, že mají první Avengers i spoustu kladů. Děj solidně odsýpá, akční scény jsou natočeny opravdu působivě a herci hrají ve většině případů na výbornou. Film má navíc skvělou hudbu a v nějakém základním rámci v podstatě i plní svůj primární úkol, tedy spojit všechny jednotlivé hrdiny dohromady. Příště už však bude zapotřebí předvést mnohem více, protože v dalším díle už se nikdo nebude moct vymlouvat na to, že se vše teprve rozjíždí. Tentokrát tedy po zralé úvaze dávám čtyři hvězdy avšak s důrazným varováním do budoucna.

Již potřetí vyráží policista John McClane do akce, aby zachránil životy nevinných lidí. Tentokrát musí čelit šílenému fanatikovi, který po celém New Yorku rozmístil smrtící nálože. Zločinec hrozí, že pokud McClane nesplní sérii jeho bizarních úkolů, začne své bomby odpalovat. Celá věc je navíc o to složitější, že muži, který za vším stojí, nejde o nic menšího než o krutou osobní mstu. McClaneovi tak nezbývá nic jiného než hrát se svým protivníkem jeho vyšinout hru a doufat, že se mu během toho podaří najít nějaké vodítko k jeho dopadení. Na svůj úkol však tentokrát nebude sám. Společníka mu bude dělat černošský obchodník Zeus Carver. Oba muži pak musejí čelit celé řadě nebezpečných a smrtících nástrah. Hned v úvodu bych chtěl nastolit dvě otázky. Ta první zní: „Je Smrtonosná past 3 dobrým filmem?“ A ta druhá je následující: „Je Smrtonosná past 3 dobrým pokračováním?“ Odpověď na první otázku by mohla znít „Ano“. Smrtonosná past 3 je veskrze dobrým filmem. Anebo přinejmenším alespoň není špatným filmem. Odpověď na druhou otázku však zní jednoznačně „Ne“. Smrtonosná past 3 není dobrým pokračováním. Právě naopak, Smrtonosná past 3 je naprosto příšerným pokračováním. Jen zřídkakdy jsem viděl film, který by tak brutálně a neuctivě pošlapal veškeré základní atributy své vlastní série. A je to tím větší průser, že právě série Smrtonosná past měla již od počátku velmi jasně nastavená pravidla a charakteristické znaky, které pro ni byly alfou omegou. Základní premisou této série byl totiž vždycky nerovný boj jednoho obyčejného, avšak nadmíru schopného policisty se značnou přesilou všehoschopných zločinců. Přestože však byli McClaneovi protivníci v přesile, jejich počet byl vždy jasně daný a konečný. Hrdina tak mohl doufat v to, že když se mu je díky promyšlené taktice a momentu překvapení podaří jednoho po druhém vyřídit, může nad nimi tímto způsobem zvítězit. Toto je absolutní základ celé série Smrtonosná past. Díky tomuto chytrému dějovému schématu se tato série stala tak úspěšnou a populární. První dva díly dokázaly toto schéma využít na maximum. A i když to říkám jen s velkým sebezapřením, tak dokonce i naprosto stupidní čtvrtý díl uměl základní myšlenku Smrtonosné pasti pochopit mnohem lépe než tato prapodivná trojka. Opravdu. Třetí díl Smrtonosné pasti je v podstatě jakási podivnost, která po většinu času působí, jako by byla součástí nějaké úplně jiné série. Ono se vlastně ani není co divit, pokud vezmeme v potaz okolnosti, za kterých vznikla. Jak je totiž všeobecně známo, scénář ke třetímu dílu Smrtonosné pasti byl totiž původně napsán pro další pokračování Smrtonosné zbraně. U té se však tvůrci nakonec rozhodli vydat jinou cestou a původní scénář tak zůstal u ledu. Ne však na dlouho, protože krátce nato se jej chopilo studio 20th Century Fox a nechalo jej přepsat na scénář k dalšímu dílu Smrtonosné pasti. V důsledku toho však vznikl jakýsi podivný hybrid, který mnohem více připomíná eskapády Riggse a Murtaugha, než další dobrodružství Johna McClanea. Z toho se tu totiž stal někdo úplně jiný. Místo klidného, vyrovnaného a dokonale disciplinovaného policisty tu nyní máme nějakého ujetého excentrika, který na můj vkus až příliš moc připomíná již zmíněného Martina Riggse. Například hned ta úvodní scéna, v níž McClane vstoupí do černošské čtvrti s velkou cedulí s nápisem „Nesnáším negry!“ Jak tam pak k němu přijdou ti chuligáni a začnou na něj dorážet a on začne předstírat nepříčetnost, tak jsem tam v jednu chvíli jasně viděl Gibsonova Riggse. Protože toto byl přesně jeden z těch jeho šílených výstupů. McClaneův parťák Zeus v podání Samuela L. Jacksona pak zase až moc důvěrně připomíná Rogera Murtaugha. A potom třeba ta scéna, jak najdou jednu z bomb uprostřed parku a začnou se hádat kvůli splnění daného úkolu. To bylo přesně totéž, jako když se Riggs s Murtaughem hádali, který drát u bomby mají přestřihnout. Zkrátka a dobře to, že byl scénář původně napsán pro úplně jiný film, je tady prostě cítit až příliš bolestivě. Veškerá zavedená pravidla a dějová schémata série Smrtonosná past se tu suverénně porušují, zatímco typické znaky a rysy série Smrtonosná zbraň jsou důsledně dodržovány. Je to v pořádku? Pokusím se jen o malý výčet toho, co vše bylo ve třetím díle Smrtonosné pasti porušeno. Za prvé, John už proti svým nepřátelům nestojí úplně sám, ale má po ruce parťáka. Za druhé, děj se nesoustřeďuje na nějakou konkrétní uzavřenou oblast, jako například mrakodrap nebo letiště, ale odehrává se po celém městě. Za třetí, děj filmu už se neodehrává na Vánoce, ale někdy v létě. Za čtvrté, zločinci již netvoří nějakou menší skupinu o jasně definovaném počtu, nýbrž je jich blíže neurčená armáda. Za páté, John své nepřátele nelikviduje jednoho po druhém ze zálohy, ale prostě se s nimi utkává zcela nahodile (právě tohle dokázala mnohem lépe pochopit i přihlouplá čtyřka). Za šesté, naprostá absence Holly McClaneové. Tak, přátelé a tady už končí veškerá legrace. Ve filmovém světě máme hrdiny jako James Bond, Indiana Jones nebo Bruce Wayne. Hrdiny, kteří mají v každém svém filmu po boku jinou partnerku anebo se obejdou i zcela bez ní. A potom tu máme hrdiny jako Clark Kent, Peter Parker nebo Rocky Balboa. Hrdiny, kteří jsou ke svým činům přímo motivováni láskou k milované ženě. Právě k takovým hrdinům patří rovněž John McClane. Pokud tedy vznikne nějaký díl Smrtonosné pasti, v němž vůbec nevystupuje Johnova manželka Holly, je to tak tragické nepochopení hlavní postavy a její motivace, že skoro až zvažuji snížení hodnocení na dvě hvězdy. Nakonec to ale neudělám, protože jak už jsem psal v úvodu, Smrtonosná past 3 i přes všechny mé výhrady rozhodně není špatným filmem. Je to dobrý film, který je ale součástí nesprávné série. Natočit to jako jeden z dílů Smrtonosné zbraně s Riggsem a Murtaughem, byl bych mnohem spokojenější. Takto tu máme film, který celé sérii Smrtonosná past v podstatě vystavil stopku a víceméně zablokoval jakýkoliv její další vývoj. Divíte se, proč čtvrtý díl vznikl až po tak strašně dlouhé době a byl tak otřesný? Protože ještě předtím vznikla trojka, která jakýkoliv prostor pro kvalitní pokračování brutálně zredukovala. A ještě jedna věc na závěr. Napojení hlavního záporáka Simona na události prvního dílu působí hrozně násilně a nevěrohodně. Jako by tam tento zvrat někdo dopsal až zpětně s odstupem času. No, ale o tom už jsme se tu bavili, že? Nakonec tedy dávám vyvážené tři hvězdy. Pět za kvalitní filmový počin a jednu za nehorázné zprznění celé série. Myslím, že takhle je to víc než fér.

Pán prstenů: Společenstvo prstenu je prvním dílem epické fantasy ságy, která po celém světě vyvolala obrovskou mánii a strhla takovou lavinu nadšených reakcí, jakou lze vidět jen velmi zřídka. V podstatě se jedná o jeden z oněch významných mezníků, které zcela zásadním a bezprecedentním způsobem zasáhly do dějin kinematografie a zanechaly za sebou trvalou a nesmazatelnou stopu. Pán prstenů je zkrátka série, která filmovým divákům představila úžasný fantastický svět zvaný Středozem, jenž na jednu stranu působí podivně a tajemně, ale zároveň také blízce a povědomě. Je to série, která objevila zbrusu nové možnosti, jak vyprávět epický a velkolepý příběh plný napětí, dobrodružství, monumentálních bitev i překrásných lokací. Pán prstenů divákům umožnil hluboce se zasnít a plně se ponořit do světa bezmezné fantazie, který do té doby existoval pouze na stránkách knih. Nic z toho by však nebylo možné, pokud by světlo světa nespatřil právě první díl s názvem Společenstvo prstenu. Právě v tomto prvním filmu nám totiž režisér Peter Jackson představil hobita Froda Pytlíka, jenž se musí vydat na nebezpečnou výpravu za zničením Prstenu moci. V tomto prstenu se totiž ukrývá samotná podstata absolutního zla. Přebývá v něm duše temného pána Saurona, nepřítele všech svobodných národů Středozemě. Pouze v ohni Hory osudu ležící v pekelné zemi Mordor může být tento Jeden prsten zničen. Frodo však na své cestě naštěstí nebude sám. Doprovázet jej bude osm společníků. Mezi nimi jsou další tři hobiti z Frodova rodného Kraje - Sam, Pipin a Smíšek, potom dva lidé - Aragorn, následník královského trůnu a Boromir, syn královského správce, elf Legolas, trpaslík Gimli a moudrý čaroděj Gandalf. Toto devítičlenné Společenstvo prstenu se tak vydává na strastiplnou cestu plnou nástrah, jejíž výsledek je velmi nejistý. Během putování nastane hned několik okamžiků, kdy je osud celé výpravy na ostří nože. Naši hrdinové musejí čelit nejen početným zástupům ohyzdných skřetů, ale také jiným nebezpečným překážkám a vyhroceným situacím. Úklady je čekají nejen ze strany Saurona, ale také z rukou jeho nového spojence Sarumana, jenž hanebně zradil vše, co do té doby zastával. Napětí navíc postupně narůstá i uvnitř Společenstva, kde začíná docházet ke znepokojivému pnutí. Moc Prstenu je totiž svůdná a lákavá a snadno dokáže polapit toho, kdo má v srdci skrytou touhu. Hlavní hrdinové však pořád mají naději, dokud si zůstanou navzájem věrni. Musím říct, že mě tento úžasný epický příběh hned při prvním zhlédnutí naprosto strhnul. Do té doby jsem ještě nikdy neviděl nic podobně čarovného a poutavého. Tento první díl Pána prstenů ve mně zanechal opravdu hluboký dojem a znovu ve mně probudil nehynoucí zájem o svět fantasy. Vlastně je to vcelku ironie, protože když jsem dávno předtím četl knižní trilogii, byl jsem veskrze zklamán. Nelíbil se mi příliš natahovaný a místy nudný děj, jednoduché a ploché postavy, absence jakýchkoliv sofistikovanějších zápletek, téměř nulové emoce, toporný způsob vyprávění a krkolomné dialogy působící velmi nevěrohodně. Dále pak knihy trpí zoufalým nedostatkem ženských postav a absentuje tu také sebemenší náznak nějaké romantiky či jiných lidských citů. Všechno je to zkrátka takové chladné a sterilní. Klíčové scény, jež měly v čtenáři vyvolat silné pocity a emoce, v knize působí jako lehká konverzace u táborového ohně. A právě proto tuto filmovou adaptaci tak neskonale obdivuji. Režisérovi Peteru Jacksonovi se tu totiž podařilo nemožné. Dokázal z unylé a toporné předlohy vymáčknout úžasnou emotivní podívanou, která mě ani na moment nenechala v klidu. Najednou to všechno krásně šlape. Děj má dynamiku, postavy působí uvěřitelně, dialogy mají nádherný spád. Neexistující dramatická rovina z knihy ve filmu funguje na jedničku. Pokud toto není zcela nevídaný režisérský úspěch, tak už opravdu nevím. Filmový Pán prstenů totiž není důstojnou adaptací knižní předlohy. Filmový Pán prstenů je výjimečné dílo, které původní předlohu překonává o několik řádů. Jackson tu dokázal něco, co se snad ještě nikomu jinému nepodařilo. Zfilmoval nezfilmovatelné. Protože řekněme si zcela na rovinu, původní knižní trilogie zkrátka a dobře nezfilmovatelná byla. Už jen proto je pro mě Peter Jackson naprosto výjimečným režisérem a geniálním vizionářem, který se výrazně zapsal do dějin kinematografie. Pán prstenů: Společenstvo prstenu je skutečným seriózním filmovým dílem. Není to jedna z těch ubohých infantilních srágor, které na nás bez přestání chrlí studio Disney. Není to trapná blbina alá nové Star Wars, série Avengers nebo poslední Indiana Jones. Toto není film, který vznikl pouze proto, aby svou plytkostí a povrchností uspokojil nenasytné masy a vydělal mraky peněz. Toto je přesně to, čemu říkám autorský film. Film, který má svou duši. Film, který má myšlenku a smysl. Film, který se zrodil v hlavě jednoho nadšeného snílka. A tento nadšenec pak udělal možné i nemožné, aby svůj velký sen zrealizoval. Peter Jackson svému dílu věnoval úplně všechno. Obsadil do něj ty nejlepší a typově nejvěrnější herce a to i přesto, že byli v té době všichni zcela neznámí. Vybral ty nejpůsobivější lokace a po vzoru Herkula a Xeny znovu objevil Nový Zéland. Vytvořil strhující scény dokreslené úžasnou a podmanivou hudbou. Představil nám nejrůznější fantastické rasy, jakými jsou pohodlní hobiti, vznešení elfové, stateční trpaslíci či hroziví skřeti. Piplal se i s těmi nejmenšími detaily, jako jsou kupříkladu znaky na brněních či různé spony, náhrdelníky a náramky. Vytvořil řadu impozantních scenérií a dal si záležet na tom, aby vše působilo co nejvěrohodněji a nejautentičtěji. Když vidím takovou oddanost své vizi, musím se zármutkem konstatovat, že podobných filmů vzniká čím dál méně. Stačí se podívat na takové škváry jako jsou již zmínění Avengers či nové Star Wars. Právě proto dokážu hluboce ocenit skutečné tvůrčí dílo, jakým Pán prstenů: Společenstvo prstenu bezpochyby je. Mimochodem u závěrečné scény filmu člověk prostě nemůže zůstat zcela netečný. To jak Frodo a Sam sestupují po úpatí hor vstříc temné zemi Mordor za doprovodu překrásné hudby, musí pohnout úplně s každým. Smyslem filmů je, aby plnily lidské sny a právě tomuto filmu se to bezezbytku povedlo. Právě proto mu uděluji to jediné hodnocení, jaké v takovém případě udělit lze. To nejvyšší možné.

Akční figurky ze série G. I. Joe jsem měl vždycky moc rád. Líbily se mi zejména unikátní schopnosti, design a charakter každého z těchto hrdinů. Stejně tak mě bavil i stejnojmenný animovaný seriál, který postavám poskytl prokreslenější pozadí a ucelenější příběh. Snad právě proto mě velice zaujalo, když jsem se dozvěděl, že se chystá také hraný film, který by měl z tohoto světa vycházet. Očekávání byla rozhodně veliká a musím přiznat, že jsem si nebyl vůbec jistý, zda budou alespoň zčásti naplněna. Nakonec jsem však byl velmi příjemně překvapen. O tomto filmovém zpracování totiž mohu říct jedno. Je to dokonale věrná adaptace, která dělá své předloze neskutečnou čest. Toto je zkrátka pravý G. I. Joe. Přesně takový, jaký by měl být. Je zjevné, že režisér filmu měl dokonale jasno v tom, co přesně chce natočit. Akce je velkolepě rozmáchlá, ale vzhledem k celkovému ladění snímku, nepůsobí ani na moment nějak přestřeleně. Právě naopak, vše působí naprosto přirozeně a autenticky. A to dokonce i ve chvílích, kdy postavy přežívají věci, které by normálně nikdy přežít nemohli anebo dokážou dělat kousky, které by nikdo jiný nedokázal. Jak říkám, to všechno je možné především díky dokonale zvládnuté stylizaci a ladění filmu. Máme tu komplexní a velice propracovaný svět, v němž je nám prezentován nadmíru zajímavý příběh. Ten se pak navíc ještě větví na několik vedlejších dějových linií, které dále rozvíjejí pozadí a motivace hlavních postav. Stará láska mezi Dukem a Baronkou, dávná rivalita mezi Snake Eyesem a Storm Shadowem, zamilované jiskření mezi Ripcordem a Scarlett. Všechny tyto další motivy a dějové linie dělají snímek ještě komplexnějším a plnohodnotnějším. Plán padouchů navíc vůbec není špatný. Vlastně je velice chytrý a skvěle promyšlený. Zbraň, kterou používají, tedy střely s miniaturními a nesmírně ničivými nanoboty, je pak vskutku impozantní. Co se týče akčních scén, tak ty jsou bez výjimky úchvatné. Skvělé nápady, skvělé exteriéry, skvělá choreografie, skvěle zrežírováno. Navíc je ta akce patřičně pestrá a různorodá. Chvíli tu máme klasickou přestřelku, potom pěstní souboj, jindy zase šerm a nechybí ani velká podmořská bitva v miniponorkách. Tento film má prostě všechno, co by správná adaptace klasických dobrodružství Joeů mít měla. Nechybí dokonce ani tradiční pokřik. A nakonec se dočkáme i onoho velkolepého zrodu zločinecké organizace Cobra, který je avizován v podtitulu filmu. Co se týče výběru hlavních postav, lze říci, že je to skutečně taková Joeovská topka. Vlastně doslova, protože jak jsem si ověřoval i na internetu, tak byly opravdu vybrány postavy z top desítky těch nejvýznamnějších a nejpopulárnějších. Herecké obsazení se také vydařilo. Režisér správně pochopil, že tady netočí žádné psychologické drama a vybral herce, kteří především vypadají autenticky v akčních rolích. Především akrobatické umění Raye Parka je vskutku něco, na co je radost pohledět. Byung-hun Lee za ním však nijak nezaostává. Channing Tatum už se úspěšně etabloval jako zkušený akční herec a Arnold Vosloo taky potěšil. Těch známých herců je tam vlastně celkem dost a mohu říci, že jejich role jim všem dokonale sedí. Film pak ještě navíc úplně na konci ohromí vskutku překvapivým zvratem, který slouží jako perfektní otevřená vrátka pro další díl. Co k tomu ještě dodat? Akční fenomén G. I. Joe zkrátka dostal jednu úžasnou filmovou adaptaci, kterou si poctivě zasloužil. Kdyby se dařilo takto parádně adaptovat i jiné předlohy, zejména ty komiksové, bylo by to opravdu krásné. Hodnocení bude v tomto případě vysoce nadprůměrné, protože jako věrný fanoušek Joeů musím uznat, že nijak líp už se to prostě natočit nedalo. Skvělá práce.

První díl dobrodružné série o jednom nevídaném archeologovi. Vím, že spousta lidí říká, že když se na tento film dívali poprvé, tak vůbec nevěděli, co od něho mají čekat. Já osobně jsem to ale věděl celkem dobře. Očekával jsem především prvotřídní akční zábavu a tu jsem dostal v míře větší než vrchovaté. Jelikož jsem se vždycky velice zajímal o historii a mytologii, pátrání po tajemné Arše úmluvy bylo rozhodně mým gustem. Režisér Steven Spielberg a scénárista George Lucas tu navíc dokázali perfektně vystihnout vše potřebné, bez čeho by se snímek daného žánru nemohl obejít. V první řadě se jedná o zasazení filmu do příslušné doby, tedy do třicátých let dvacátého století. A proč je to tak důležité? Protože toto období k pátrání po různých starobylých relikviích a artefaktech neodmyslitelně patří. Byla to právě expedice Howarda Cartera, která odstartovala celý ten obrovský archeologický boom. Skutečnost, že se Dobyvatelé ztracené archy odehrávají právě v polovině třicátých let, je tedy naprosto esenciálním předpokladem k tomu, aby film dával smysl a působil autenticky. Pokud se by odehrával kupříkladu v roce 1969, působil by totálně mimo mísu. K onomu zrůdnému a bizarnímu dílku, na které tím narážím, se ale dostaneme někdy jindy. Další podstatnou složkou úspěchu bylo také vytvoření odpovídajícího hlavního hrdiny. Zde tvůrci opět prokázali svou bravurní znalost dané tématiky. Doktor Henry Jones Jr. je naprosto dokonalým archetypem filmového hrdiny, který v sobě brilantně kombinuje uhlazeného a kultivovaného profesora a akčně vystavěného dobrodruha. V tomto případě musím uznat, že Harrison Ford byl pro roli Indiany skvělou volbou. Je to totiž herec, kterému můžete v pohodě uvěřit jak akční, tak i serióznější polohu. Navíc to rozhodně není žádný nepřemožitelný macho frajer alá James Bond, který si se vším poradí, všechno hravě vyřeší a všechny ženy mu padají k nohám. Ne, tak to opravdu není. Přestože Indy předvádí spoustu neuvěřitelných kousků, pořád je to v podstatě takový normální chlapík, který se například bojí hadů a v pěstním souboji nemusí být vždy vítězem. Navíc je vždy celkem zřetelně vidět, jak moc ho ty jeho divoké eskapády vyčerpávají. K tomu si pak připočtěte vytříbený smysl pro humor, vášeň pro archeologii a srdce na pravém místě. Není divu, že je Indiana Jones považován za jednoho z nejoblíbenějších a nejikoničtějších filmových hrdinů. A jak už jsem psal, hlavní zásluhu na tom má právě vynikající Harrison Ford. Sympatický hlavní hrdina by nám však byl k ničemu bez pořádného příběhu. A ten se nám zde skutečně nabízí. Dobyvatelé ztracené archy mají úžasnou zápletku. Tajemnou, napínavou a poutavou. Nechybí nám tu akce, záhady, exotické lokace, napětí, romantika ani humor. Je to prvotřídní mix těch nejlepších a nejzábavnějších ingrediencí. Tento film je skutečně ukázkou té nejvytříbenější filmařiny. Ryzí klenot mezi dobrodružnými filmy. Snímek nemá ani jediné hluché místo. Hned úvodní scéna s obřím valícím se balvanem a dalšími smrtícími nástrahami diváka perfektně navnadí. Hned poté se dozvídáme o tajemné Arše úmluvy a zničující moci, kterou vládne. Děj se poté přesouvá do Nepálu, kde se dá Indy dohromady se svou parťačkou Marion. V tomto případě se opět jedná o skvěle napsanou i obsazenou postavu. Marion dokáže být samostatná a emancipována, ale zároveň dobře funguje i jako dáma v nesnázích. Je drsná a akční, ale zároveň také křehká a zranitelná. Přesně tak by to mělo vypadat. Hlavním hrdinou filmu je totiž Indiana Jones, takže by tam neměly být scény, kdy veškerou práci oddře jeho parťačka. Prostě to není jako v tom jiném, odpudivém filmu, který ale necháme na jindy. Co se týče padouchů, tak ty tady máme hned tři. A řeknu vám, že je to skvěle namixovaná kombinace. Konkurenční archeolog, nacistický důstojník a sadistický gestapák, to je vskutku slušný trojlístek nepřátel. Z Nepálu se děj přesouvá přímo do Káhiry, kde už začíná samotné pátrání po Arše. Indy k tomu potřebuje hůl boha Rea, což je pro mě jako milovníka egyptské mytologie dokonalé lákadlo. Poté následuje ikonická scéna v komnatě plné hadů a napínavá automobilová honička. Už tady jsem film považoval za naprosto geniální a to mělo přitom to nejlepší teprve přijít. Tím pravým vrcholem prvního Indiany je totiž scéna, v níž Archa odhalí svou skutečnou moc. Jedná se o scénu, která je velice působivá a zároveň také děsivá. V dětství to pro mě bylo opravdu strašidelné. Ačkoliv se samotný závěr filmu nese v duchu jasného happyendu, přece jen tu zůstává také něco znepokojivého. Pro mě je to skvělý konec jednoho skvělého filmu. A to by bylo z mojí strany vše. Prvnímu Indymu dávám samozřejmě plné hodnocení a těším se na recenze dalších dílů.

Bohové Egypta jsou filmem, který rozhodně potěší jak každého milovníka fantasy, tak i fanoušky egyptské mytologie. Já sám musím přiznat, že tento film byl pro mě svého času splněným snem. Vůbec poprvé jsem totiž mohl spatřit velkolepý, vizuálně úchvatný snímek, v němž vystupovali všichni mí oblíbení egyptští bohové a hrdinové z dětství. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, když jsem poprvé četl onu pozoruhodnou báji o Setově zradě vůči jeho bratru Usirovi a jeho následném boji s Horem o egyptský trůn. Jistě si tedy dokážete představit, jak velké bylo moje nadšení, když podle této mojí milované báje někdo natočil výpravný film plný úžasných triků, fantastických lokací a neobyčejných bohů a netvorů. Bohové Egypta jsou v tomto ohledu plnohodnotným vizionářským dílem, které si zaslouží můj upřímný respekt. Létající kočár nesený hejnem ptáků, bojový vůz tažený dvěma obřími skaraby, Reův sluneční člun nebo brána do podsvětí. Všechny tyto nápady bylo naprosto skvostné a nesmírně působivé. Nedokážu si ani představit, jak lépe by se staré egyptské báje ještě daly zpracovat. Obrovskou zásluhu na tom má samozřejmě vizionářský režisér Alex Proyas. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Bohové Egypta byly doposud zdaleka nejambicióznějším projektem tohoto revolučního filmového génia. A Alex Proyas se s tím vypořádal se vší grácií a parádou. Na celém filmu je přitom krásně vidět, že režisér i jeho tvůrčí tým měli zcela jasnou představu, jak by měli všichni klíčoví bohové vypadat a jaká by měla být jejich základní premisa. Nevím do jaké míry je tvůrce tohoto filmu fanouškem egyptské mytologie, ale musím uznat, že to všechno ztvárnil naprosto věrně a dokonale. Usir je laskavý a obětavý, věří v dobrotu lidského srdce a k nikomu se neobrátí zády. Právě tato jeho dobrotivá povaha však zároveň vede k jeho zkáze. Set je naopak krutý a nemilosrdný ale zároveň také lstivý a vychytralý. Na jednu stranu páchá nevýslovné zlo, ale na stranu druhou tak činí ve jménu většího a promyšlenějšího plánu. Horus je pak statečný a čestný ale zpočátku také příliš prchlivý a horkokrevný. Je to hrdina značně nedokonalý, který má celou řadu negativních vlastností. Jeho postupný vývoj a nabývání moudrosti a zkušeností rozhodně patří k nejzajímavějším aspektům filmu. Důležitá ponaučení a moudra, která původní báje nabízí, tu byla interpretována zcela přesně a troufám si říct, že možná i výstižněji a smysluplněji. Klíčovou složkou úspěchu je pak samozřejmě také skvělé obsazení. Gerard Butler si svého hlavního padoucha dokonale užívá. Je to poctivý záporák, kterého si divák skutečně vychutná. Nikolaj Coster-Waldau zase dobře vystihl Horovu rozvrácenost a komplikovanou povahu. Rozhodně se hned od začátku nejedná o bůhvíjak sympatického hrdinu a tak je to taky správně. Geoffrey Rush jako nejvyšší bůh slunce Re pak velmi přesně ztvárnil jakousi nejednoznačnost a nerozhodnost své postavy. Velmi se mi líbila také ústřední dvojice lidských hrdinů, kteří mají představovat jakýsi názorový střet mezi bezmeznou vírou v bohy a vyšší moc a vírou v sebe sama a své vlastní schopnosti. Film nakonec dospěje k poznání, že k tomu, aby člověk uspěl, potřebuje od každého trochu. Za zmínku pak ještě stojí také bohyně lásky Hathor, která dokáže stejně jako sama láska poplést komukoliv hlavu a bůh moudrosti Thovt. Zejména Thovtovo vyluštění hádanky, kterou hrdinům položila sfinga, stálo rozhodně za to. Tohle totiž bylo opravdu chytré a chytrost je něčím, čeho si u filmů cením ze všeho nejvíc. Největší radost mi však udělalo úžasné ztvárnění mých velkých oblíbenců - šakalího boha mrtvých Anupa a strašlivého hadího ničitele Apopa. Ačkoliv já osobně preferuji spíše jména Anubis a Apophis, která u nás zpopularizoval seriál Hvězdná brána, způsob, jakým tady byli oba bohové vyobrazeni, byl fascinující. Zejména Apophis jako nepředstavitelná ničivá síla a ztělesněný chaos. Jeho nástup na scénu mě dočista usadil. Co víc k tomu ještě dodat. Myslím, že z výše uvedeného je už asi celkem zřejmé, proč si ode mě Bohové Egypta vysloužili maximální hodnocení. Stoprocentní věrnost předloze, tvůrčí zápal, chytrost a nápaditost, pořádná dávka fantazie a neskutečně podmanivý vizuál. To vše ve výsledku tvoří zcela dokonalý a bezchybný celek. A právě proto si tento film nezaslouží žádné jiné hodnocení než to nejvyšší možné. Bylo mi ctí.

Ve druhé epizodě vesmírné série Star Wars s názvem Klony útočí se vracíme k příběhu mladého Anakina Skywalkera, který se na konci prvního dílu zaslíbil řádu rytířů Jedi a stal  se tak učedníkem moudrého Obi-Wana Kenobiho. Děj tohoto filmu se odehrává o deset let později. Z Anakina je již mladý muž, který se jeví jako velice slibný a nadějný rytíř Jedi. Jeho jedinou slabinou je poněkud prchlivá povaha a určitá neochota poslouchat příkazy svého mistra. Přesto, že je to už deset let, Anakin pořád nedokáže zapomenout na Padmé, kterou tajně miluje. Jaké je tedy jeho překvapení, když je společně s Obi-Wanem přivolán k novému úkolu, během něhož se se svou milovanou opět setkává. Padmé, která je nyní senátorkou, totiž usiluje o život skupina radikálních separatistů v čele s jistým hrabětem Dooku. Dooku je přitom bývalý rytíř Jedi, který podle všeho přešel k temné straně síly. Aby byla Padmé zajištěna naprostá bezpečnost, je jí na ochranu přidělen právě mladý Anakin. Zatímco se oba uchylují do bezpečí poklidné planety Naboo, Obi-Wan se vydává po stopě nájemného zabijáka, který má za úkol Padmé odstranit. Musím uznat, že takováto základní premisa je rozhodně velmi zajímavá. Už když jsem tento film viděl poprvé, jsem jasně cítil, že toto je přesně to pravé, co bych od nových Star Wars očekával. Úplně nový příběh vydávající se zcela novými a netušenými směry. Režisér George Lucas tu navíc dokázal naplno využít potenciál nových technologií umožňujících tvorbu dokonalých počítačových triků a efektů. Vizuální podívaná, kterou v tomto filmu předvedl, je proto vskutku úchvatná. Právě toto považuji za obrovský krok kupředu oproti původní trilogii. V ní totiž ještě nebylo možno ukázat divákům ohromující futuristická města jako Coruscant či oceánskou planetu Kamino. Pokud tehdy chtěl režisér vytvořit dojem určité exotiky, mohl se v podstatě uchýlit pouze k natáčení v Tunisku. Ty časy jsou však už dávno pryč a právě u Epizody II můžeme naplno vidět, do jak monumentálních rozměrů celá série dospěla díky technickému pokroku a režisérově bezmezné fantazii. Vizuální stránka však v tomto filmu rozhodně není tím nejpůsobivějším. Jak už jsem zmínil dříve, tento díl má velmi zajímavou ústřední zápletku. Ta nám nabízí vše, co bychom si jen mohli přát. Máme tu napínavou akční linii s Obi-Wanem pátrajícím po nájemném zabijákovi, romantickou linii s Anakinem a Padmé a k tomu pak také nanejvýš pozoruhodnou politickou linii s kancléřem Palpatinem. Těch dějových motivů je tady opravdu víc než dost a všechny jsou perfektně zpracovány. Co se povedlo asi nejvíc, je dokonalé vystižení charakteru mladého Anakina Skywalkera. Ten je zpočátku zobrazen jako veskrze hodný, avšak poněkud zbrklý mladík. Jak však děj postupuje, začínají se čím dál více projevovat temné aspekty Anakinovy povahy. Divák si tak postupně uvědomuje, že Anakin se vlastně nikdy nemůže stát pravým rytířem Jedi, protože v podstatě porušuje všechno, co tento řád představuje. Když nám mistr Yoda v předchozím díle vysvětloval, že strach je cestou k temné straně síly, neuměl jsem si to tehdy dost dobře představit. V tomto filmu však vidíme, jak se Yodova slova postupně stávají skutečností a začínáme chápat, že k cestě zla někdy mohou vést i veskrze čisté a nevinné city. V Epizodě II zkrátka sledujeme příběh mladého muže, který podlehl své potlačované touze. Tato touha pak vedla ke strachu, strach k nenávisti a nenávist k naprostému zatracení. Troufám si tvrdit, že snad jen s výjimkou Epizody III nevím o žádném dalším dílu této série, který by obsahoval tak silné myšlenky a tak dokonale propracovanou psychologii hlavních postav a jejich příběhu. Anakin je zpočátku roztržitý a nesmělý. Když chce své milované Padmé vyjádřit své city, tak místo toho začne blábolit nějaké nesmysly o písku. Přesně v této scéně Lucas dokonale vystihl nezkušenost mladého muže, který se poprvé zamiloval. Dále pak vidíme Anakinův žal ze smrti matky a zničující nenávist vůči těm, kteří ji mají na svědomí. Takto silné emoce jsme mohli v původní trilogii vidět jen stěží. Své touze pak nakonec podlehne i Padmé a tím je zaděláno na pořádnou pohromu, která naplno propukne ve třetí epizodě. Ještě předtím nás ale čeká naprosto úžasné akční vyvrcholení na planetě Geonosis, do kterého se zapojí snad celý řád rytířů Jedi. Já osobně jsem tuto závěrečnou bitvu, jež se skládá celkem ze čtyř úchvatných části, svého času považoval za absolutní akční vrchol celé série. Děj se pak nakonec stočí k jednomu z vůbec nejlepších soubojů se světelnými meči, v němž nás čeká jedno velké překvapení. Ano, tím samozřejmě myslím legendární scénu s mistrem Yodou. A to je přesně to, co na tomto filmu obdivuji. To obrovské množství nových originálních nápadů, které celé univerzum neuvěřitelně rozšiřují a posouvají ho o světelné roky dál. Když to srovnám s tou přízemní a ubohou slátaninou od Disneyho, která jen donekonečna opakuje a vykrádá již jednou použité, je mi z toho docela smutno. Co je pak na Epizodě II ještě dále poutavé, je její nebývale pochmurný a temný konec. Divák jasně cítí, že se pozvolna blíží něco velmi zlého a že tomu nikdo ze zúčastněných asi nedokáže zabránit. Opravdu skvělé. Pokud bych se měl ještě vyjádřit k hereckému obsazení, tak oceňuji především výtečného Haydena Christensena, který pro mě navždycky zůstane tím jediným pravým Anakinem Skywalkerem. Dále pak samozřejmě nesmím zapomenout na úžasného Ewana McGregora v roli Obi-Wana Kenobiho, který celý film doslova táhne. Co se týče Natalie Portman jako Padmé, tak ta tu byla na můj vkus až překvapivě sympatická a třešničkou na dortu pak byl jednoznačně Christopher Lee v roli charismatického hraběte Dooku. Zkrátka a dobře, Star Wars: Epizoda II - Klony útočí jsou skvělý film s vynikajícím příběhem, herci, efekty, hudbou a spoustou dalších věcí. Je to přesně ten typ filmu, který si ode mě zaslouží jasných pět hvězdiček.

Ve filmu 2012 nám slavný režisér Roland Emmerich nabídl vskutku úchvatnou katastrofickou podívanou. Všechny akční scény jsou bezpochyby velkolepé a mistrně natočené. Počítačové efekty jsou skvělé a ani v nejmenším nezaostávají za absolutní špičkou. K tomu si pak ještě přičtěte celkem solidní herecké obsazení a měli bychom tu mít zaděláno na další veleúspěšný hollywoodský hit. Realita je však bohužel poněkud jiná. Emmerichova apokalyptická vize totiž rozhodně žádným nablýskaným hitem není. Ve skutečnosti se naopak jedná o poměrně jednoduchý až triviálně hloupý film, který vlastně nenabízí nic jiného, než zdařile natočenou destrukci celé naší planety. Někdo by sice mohl namítnout, že katastrofické filmy už takové zkrátka jsou, jenže tady to ještě významně doráží obrovská tuna úplných pitomostí a dětinsky směšných klišé. Shrňme si to pěkně popořádku. Jakýsi vědec v roce 2009 odhalí, že je zemské jádro zahříváno neutriny vzešlými ze solárních erupcí. Jakožto člověk, který má dobré znalosti fyziky, musím říct, že už jen tato věta sama o sobě je totální úlet. Jenže pozor, ono to ještě není všechno. Tahle blbost s neutriny by se totiž měla v praxi údajně projevit čímsi, jako pohybem tektonických desek. Ve výsledku by potom mělo dojít k různým zemětřesením, mohutným vlnám tsunami, či sopečným erupcím. No prostě ke všem možným katastrofám, které na platně vypadají dobře. Tento zlověstný scénář pak odhalí i další vědci. Vlády celého světa však nechtějí připustit, aby mezi lidmi došlo k panice, a proto všechny tyto vědce postupně likvidují. A teď nemluvíme jen o takových vládách jako je třeba ruská nebo čínská, ale i o té americké. Wow, to je docela síla, že? Ale dál je to ještě mnohem zajímavější. To nejlepší řešení, jaké dokáží představitelé všech předních zemí světa vymyslet, je totiž takové, že se prostě postaví jakési obří archy, na kterých by měla být zachráněna ta nejnadanější a nejslibnější část společnosti. Protože až se vše zklidní, tak jen takovíto lidé budou bezesporu schopni na Zemi opět vybudovat civilizovanou společnost. Koneckonců, proč ne? Dává to smysl. Když třeba ve Hvězdné bráně hrozila zkáza planety, byly také evakuování jen ti nejlepší z nejlepších. Jenže zatímco ve Hvězdné bráně se jednalo o různé špičkové vědce a erudované odborníky, ve filmu 2012 jsou za poslední naději lidské rasy považováni různí ruští gauneři, jejich milenky či jedna devadesátiletá stařenka se svými roztomilými pejsky. Mimochodem postava Olivera Platta, prezidentova dcera či nějací čínští nádeníci na mě taky nepůsobili zrovna důvěryhodně, pokud by se mělo jednat o obnovu lidské civilizace. Na druhou stranu hrdinný americký prezident zůstává až do konce se svým lidem, aby s ním oslavil Den nezávislosti. Á pardon, to je vlastně jiný Emmerichův film. Aby se pak člověk mohl dokonale vcítit do pocitů obyčejných lidí, nabízí mu film jakožto hlavní protagonisty příslušníky jedné úplně normální americké rodinky. Otce hraje John Cusack, matku Amanda Peet. Ti dva spolu mají dvě malé děti, chlapce a dívku. K tomu je tam pak ještě jeden chlapík, který tak trošku přebývá, ale naštěstí se celkem rychle odporoučí. Jelikož není ústřední rodinka ničím výjimečná, tak bohužel skončí na seznamu postradatelných a tím pádem má vstup na palubu archy odepřen. Hlavní hrdiny to ale nikterak neodradí a přes veškerou nepřízeň osudu se pokoušejí na jednu z lodí za každou cenu proniknout. Celá věc se však ještě dramaticky zkomplikuje těsně před vyplutím. Nějaký génius totiž nalodění vyvolených osob na archy naplánoval přesně na okamžik, kdy má být všechno v okolí zaplaveno obří tsunami. Tomu říkám dokonalé načasování. Hele, nebylo by lepší odbýt to třeba týden předtím? Nebo rovnou měsíc? Přece jen, jistota je jistota a zápasit s nedovřenými dveřmi ve chvíli, kdy je vaše loď nekontrolovaně unášena mohutnou vlnou přece jen není žádná legrace. Ono je to celé dost zvláštní, protože z děje filmu jasně vyplývá, že různí vědci a odborníci měli celkem jasnou představu, kdy přesně se začnou všechny ty katastrofy projevovat a také na jakých místech k nim dojde. Stejně tak samozřejmě museli vědět i to, že Afrika nebude tím vším nijak zasažena. Nebylo by tedy mnohem rozumnější, kdyby během těch tří let, které měli světoví lídři k dispozici, nějakým způsobem kolonizovali Afriku a přemístili tam tolik lidí, kolik by jen byli schopni? Rozhodně mi to přijde jako rozumnější nápad, než stavět nějaké obří lodě a potom uprostřed moře čekat na zázrak. A buďme upřímní. V reálu by to přesně takhle proběhlo a ta kolonizace by byla jakákoliv, jen ne nenásilná. On by k tomu děj filmu stejně nakonec dospěl, protože předpokládám, že nikdo z těch lidí na lodích by asi neměl zrovna zájem žít do konce života podle afrických zvyklostí a kultury. Takže tu máme zdánlivě pozitivní konec, který je však ve skutečnosti velmi znepokojivý. Kdoví? Možná, že se pod slupkou hloupého mainstreamového filmu pro celou rodinu nakonec skrývá nějaké hluboké a temné poselství, která by nás mělo varovat před námi samými. Já si ale myslím, že spíš asi ne. Řekl bych, že 2012 je skutečně jen onen hloupý mainstreamový film pro celou rodinu, za jaký se před diváky vydává. Právě proto jej také hodnotím pouhými dvěma hvězdičkami, které si tento snímek dle mého názoru plně zaslouží.

Captain America uzavírá čtveřici marvelovských superhrdinů, ze kterých se pak zformovala zakládající sestava týmu Avengers. V případě Capova prvního filmu platí v podstatě totéž, co jsem napsal již u Thora. Rozdíl je jen v tom, že tady mi vadí ještě nějaké další věci, které se v Thorovi nevyskytovaly. Tentokrát se děj celého filmu kompletně odehrává v minulosti. Přesněji za druhé světové války. Já osobně si nemyslím, že toto rozhodnutí byl úplně dobrý nápad. Na jednu stranu je pravda, že postava Kapitána Ameriky je s druhou světovou válkou velmi silně spojena. Na druhou stranu to však s sebou přináší celou řadu problémů a komplikací. Vzhledem k tomu, že se Thor odehrával celý v současnosti, mohlo se vše, co stalo v prvním filmu, nějakým způsobem využít v dalších pokračováních. V případě Kapitána Ameriky by však něco takového bylo velmi obtížné. Téměř všechny hlavní postavy, které jsou nám tu představeny, nemohou být nijak přeneseny do dalších dílů a to kvůli významnému časovému posunu. To je samozřejmě velká škoda, protože pokud strávíte spoustu času etablováním celé řady zajímavých postav a přitom je už nemůžete využít v dalších příbězích, tak do značné míry mrháte svým úsilím. Stejně tak je jaksi znehodnoceno i všechno, co v tomto filmu Kapitán Amerika vykoná, jelikož po nějakých těch šedesáti letech už to pro současné dění stejně nemá žádný význam. Ve druhém díle se tak bude muset začínat opět zcela od nuly, což mi z vypravěčského hlediska nepřijde zrovna taktické. Já osobně bych preferoval, kdyby se celý první díl odehrával již od začátku normálně v současnosti. Film by klidně mohl začít objevením zmrzlého těla Stevea Rogerse, který by se pak následně probral a ukázalo by se, že se jedná o legendárního Kapitána Ameriku. Pomocí flashbacků bychom se pak v průběhu děje postupně seznamovali se Steveovým životním příběhem. V podstatě by se jednalo o stejný postup, jaký použil i Christopher Nolan ve filmu Batman začíná. Takovéto řešení by mi připadalo mnohem lepší, než udělat z celého prvního dílu jeden velký origin. Rozhodně mi to připadá rozumnější, než když se pak musí ve druhém díle znovu etablovat nějaký základní status quo a kompletní sada nových hlavních postav. U mě je navíc problém i v tom, že Capův origin velmi dobře znám, takže když je pak roztažen na celý film, mám z toho pocit, že jsem vlastně neviděl nic nového. Nejsilněji jsem to cítil v té závěrečné scéně v Red Skullově letadle. Tady jsem už přesně věděl, jak to celé dopadne, takže napětí vcelku nulové. Navíc je tu znát přesně tatáž tvůrčí opatrnost, umírněnost a celková sterilita, jaká byla velmi zřetelně vidět i v Thorovi. V tomto ohledu by si oba filmy mohly klidně podat ruku. Nevím, čím to je, ale jak z Thora, tak i z Kapitána Ameriky jsem měl prostě pocit obrovského strachu jít do jakéhokoliv rizika. Zejména u toho Capa je pak jasně vidět, jak moc se jeho tvůrci báli, aby byla postava diváky kladně přijata. Dokonce ani po nabytí nadlidské síly tady Steve není hned od začátku prezentován jako uznávaný a respektovaný americký hrdina. Právě naopak, jeho postava je tu značně zlehčována a zesměšňována. Podle mě je to velká chyba. Kapitán Amerika by měl být pro celý americký národ zásadním symbolem a obrovskou morální autoritou. Představa, že tento slavný hrdina původně začínal jen jako nějaký směšný armádní maskot, mi proto celkem dost vadí. Je to zjevný ústupek mainstreamovým divákům, kteří by s příliš patriotickým a příliš dokonalým hrdinou zřejmě mohli mít určitý problém. A to je přesně to, co mě na těchto adaptacích štve. Zlehčování a znevažování ikonických hrdinů za účelem oslovení co největšího počtu diváků. Co se pak týče samotného děje, tak ten je stejně prvoplánový, předvídatelný a triviální jako v případě Thora. Zatímco Thor ale mohl sázet alespoň na poutavé fantasy lokace, Kapitán Amerika se musí spokojit pouze s jakousi retro atmosférou Ameriky čtyřicátých let. Na velkolepý komiksový trhák, na který se čekalo bezmála šedesát let, je to docela málo. Teď ovšem přejděme k tomu, co se mi na filmu líbilo. Tato adaptace se velmi věrně drží komiksové předlohy. Velká spousta věcí je přesně taková, jaká má být. Tvůrci filmu velmi správně pochopili charakter Stevea Rogerse a dokázali krásně vystihnout jeho základní podstatu. Velký podíl na tom má samozřejmě představitel hlavního hrdiny Chris Evans. Ten se své role zhostil naprosto bravurně. Stejně tak byl skvěle ztvárněn také hlavní záporák Red Skull v podání Huga Weavinga. Hayley Atwell byla jako Peggy Carterová velmi sympatická a dobrou práci odvedl také Tommy Lee Jones. Všichni ostatní herci se rovněž snažili. Abych řekl pravdu, tak při pohledu na první díly Iron Mana, Thora a Kapitána Ameriky musím říct, že všechny tyto filmy byly primárně založeny na dobrém hereckém obsazení, které to celé mohutně táhlo kupředu. Největší slabinu bych naopak ve všech třech případech spatřoval ve scénáři. Zpravidla velmi jednoduché až triviální zápletky založené především na kombinaci akčních a vtipných scén. Jako nenáročná akční zábava na nedělní odpoledne to možná stačí, ale já bych od adaptace tak ikonického hrdiny jako je Captain America očekával podstatně víc. Shrnul bych to tedy nějak takto. Formálně v tomto filmu vlastně není nic špatně, ale zároveň tady ani není nic, co by mě nějak zvlášť nadchlo. Je to taková vcelku sterilní a průměrná akční zábava. Mé hodnocení je tedy také spíše průměrné.

Severský bůh Thor byl po Iron Manovi a Hulkovi třetím významným hrdinou, kterého nám studio Marvel nabídlo. Film, v němž se nám tento chrabrý válečník představuje, nás zavádí do úchvatného světa Asgardu, jenž obývají postavy z vikingských bájí a legend. Kromě honosného a  vznešeného Asgardu se však podíváme také do temného světa ledových obrů známého jako Jotunheim. Obyvatelé Asgardu a ledoví obři z Jotunheimu spolu dlouhá léta nemilosrdně válčili. Poté, co Thor kvůli své lehkovážnosti poruší křehké příměří, je svým otcem Ódinem zbaven veškerých schopností a poslán do vyhnanství na Zem. Zde se pak hrdina setkává s doktorkou Jane Fosterovou, s jejíž pomocí chce získat zpět své magické kladivo Mjolnir a znovunabýt svou neuvěřitelnou moc. Musím přiznat, že ačkoliv je tato zápletka dosti prvoplánová a předvídatelná, ve výsledku nakonec funguje poměrně dobře. Režisérovi Kennethu Branagovi se tu podařilo velmi pěkně zkombinovat vážnější a dramatičtější pasáže s těmi humornějšími a odlehčenějšími. Děj tak po celou dobu svižně odsýpá a divák se ani na chvíli nenudí. Zároveň je tu také zachována poměrně velká věrnost komiksové předloze, byť byl Thorův příběh značně osekán a zjednodušen. Hlavní hrdina tu dokonce ani nemá žádnou civilní identitu a po celou dobu tu normálně vystupuje jen jako Thor. Sice je to dost zvláštní, ale nakonec proč ne. Marvel tehdy zřejmě ještě nevěděl, kolik filmů s tímto hrdinou natočí a tak to asi nechtěl příliš komplikovat. Ta tvůrčí opatrnost je tady celkově dost znát. Když vezmu v potaz, jak velký měl tento film potenciál a jak málo jsme nakonec dostali, je to docela škoda. To nejlepší nás rozhodně čeká hned v úvodu. Po tomto nalákání na vizuálně ohromující podívanou, však film poměrně rychle zvolní a jeho významná část se pak nese v o poznání střídmějším duchu. I přesto je však děj neustále zábavný a zajímavý. V jeho průběhu se postupně seznamujeme se všemi klíčovými aspekty Thorova fiktivního světa a jeho mytologií. V tomto ohledu vlastně režisér postupuje přesně tak, jak by správně postupovat měl. Využívá první díl série k důkladnému představení hlavního hrdiny, jeho světa a jeho blízkých. Zároveň také pečlivě vykresluje charaktery všech důležitých postav a v neposlední řadě i jejich vzájemné vztahy. Toto je přesně to, co mi chybělo například ve Snyderově Muži z oceli. Díky tomu, že si zde tvůrci Thora připravili dostatečně pevnou výchozí půdu, budou pak mít mnohem silnější vypravěčskou pozici v dalších dílech. Film má také velmi solidní gradaci. Zpočátku odlehčené ladění je hned záhy nahrazeno značně vyostřenou atmosférou a divák hned vidí, že tady už pomalu začíná jít do tuhého. Dramatický souboj s Destroyerem, k němuž dojde ke konci filmu, je pak opravdu velmi napínavý a intenzivní. Silnou stránkou je bezesporu také herecké obsazení. Chris Hemsworth se na roli Thora perfektně hodí. Přestože není úplně snadné zahrát mýtického válečníka s magickým kladivem, tento herec v roli působí naprosto autenticky. Další trefou do černého pak byl rozhodně Tom Hiddleston v roli Thorova zlého bratra Lokiho. Ten dokázal dokonale vystihnout podstatu této lstivé a úlisné postavy. Dále tu pak máme tradičně dobré herce jako například Anthonyho Hopkinse v roli Ódina, René Russo v roli Thorovy matky Friggy a Stellana Skarsgarda jako profesora Selviga. Ačkoliv Natalii Portman zrovna moc nemusím, tady mi nějak zvlášť nevadila. Jediné, co mi tu trošku vadilo, byla postava Kat Dennings, která už byla místy poněkud otravná. Jinak ale bylo z hlediska hereckého obsazení všechno v nejlepším pořádku. Když to tedy shrnu, Thor rozhodně není špatný film. Škodí mu ovšem příliš nízké ambice a omezený rozlet. Jak už jsem psal, ta tvůrčí opatrnost je tady skutečně znát. Na druhou stranu se však rozhodně jedná o lepší film, než jakým byl první díl Iron Mana. Je to takový silný průměr až lehčí nadprůměr. Od dalšího pokračování už bych ovšem očekával mnohem větší rozmach, protože v tomto případě tu opatrnost toleruji jen proto, že se jedná o první, rozjezdový díl série. Dál už to ale musí šlapat o poznání víc.