novoten

Zatímco v ději roste důraz na technické vychytávky, roste i odklon od předlohy. V tomto případě je to ale dobře. Veronica Roth totiž měla s celou Divergencí parádní nápad, u kterého si ale v posledním díle ukousla příliš velké sousto. Celá zápletka se rozutíkala do všech možných směrů, postav přibývalo takovou rychlostí, že nezbyl čas na jejich důkladnější rozvoj a na samém konci zůstala snesitelná knížka, ale rozhodně nejslabší díl ságy. Dodneška mě to mrzí, protože jsem ji svého času doporučoval, kudy jsem chodil. Filmovou adaptaci, notabene rozdělenou do dvou částí, jsem proto očekával s nemalými obavami. O to víc jsem v kině zůstal zírat na výsledek, který si bere dostatek času na vysvětlení motivací, zároveň u toho stíhá servírovat parádní akční sekvence (Čtyřka ve vznášedle) a dává vyniknout všem obvyklým tahounům (Miles Teller do třetice jako zloděj scén). Ze zmateného uzle je pak v tu ránu parádní velkofilm, na který ale musím vzpomínat s téměř až palčivou bolestí. Se znalostí budoucích zvratů, ze kterých by tenhle tým očividně vymlátil fenomenální finále, mě jeho zrušení a všechny následné machinace s televizním filmem či seriálem, které ani o tři roky později nikam nevedou, vytáčejí do intenzivní vývrtky.

1. série - 60% - Když si ze sebe někdo zvládne udělat pořádnou legraci, jde o show, na kterou bych se vydržel dívat hodiny. A že Anne Hathaway, Anna Kendrick nebo Julianne Hough řádí přímo dokonale. Bohužel s přibývajícími díly řídne účast celebrit, které dobře známe i u nás, případně se dostaví ti, kteří zapomínají, o co v pořadu jde (Tyson), nebo jsou humorem i projevem tak mimo, že jen kroutím hlavou (Bieber, Azalea). Po první sezóně tak nakonec hodnotím níž, protože LL Cool J jako moderátor právě slabším epizodám nijak nepomáhá a Chrissy Teigen sice dobře vypadá, ale jako co-host je přímo odstrašující. 2. série - 70% - Mnohem vyrovnanější, ale občas o poznání méně výjimečné. Pořád platí, že kdo se přijde odvázat, ten zboří sál (Tatum, McHale, Saldana), zatímco nudní patroni mi přivodí dřímotu i ve slabé dvacetiminutovce (Derulo, Chrisley nebo Peters). Naštěstí chybí vyloženě přešlapová čísla, takže se dá bez problémů sjíždět téměř celá sezóna najednou. Při takové příležitosti ale o to víc vynikne, že se na propracovanost samotného lip syncu přestalo hrát na úkor mnohdy až zbytečně bombastičnosti, která interprety paradoxně spíš plete. Navíc LL Cool J začíná být se svým stále stejným pozdravem a jednou nacvičenou užaslou grimasou až nepříjemně strnulý. Coby člověk mi přijde jako sympaťák, ale v moderování mu ujíždí vlak. 3. série - 70% - Oživení konceptu je nutné, jinak se celá Battle smutně rozsype, ale tenhle rok to ještě stále těsně stačilo. Můžou za to především překvapivě zábavní hosté, u kterých bych to nečekal (Cheadle, Martin) i ti, kteří jsou přesně tak zábavní, jak jsem si přál (Holland, Astin, McGorry). Ve dvou případech jsem ale měl pocit, že mi protagonisté chtějí plnit nepublikovatelné sny. Kate Upton zpívá v úboru školačky slavnou "…Baby One More Time" a o pár epizod později se zastaví Ashley Graham, aby v leopardí podprsence předvedla Shaniu Twain? Buď mě někdo velmi intenzivně šmíruje, nebo jsem letos byl obzvlášť hodný. Škoda, že dojmy z celé sezóny jdou dolů kvůli posledním dílům, nepochopitelně odvysílaným v letní pauze, které navíc patří k tomu nejhoršímu z celé show. 4. série - 60% - Novou otvíračku nepovažuji za změnu konceptu, ale s převraty se musí začít pomalu. Za ty roky jsem si ale na show natolik zvykl, že mi nevadí, že zůstává většinu času v poněkud zrychleném (a tím pádem i "zprůměrovaném") formátu, za těch slabých jednadvacet minut se toho více snad ani stihnout nedá a spoustu párů tak zapomenu ve chvíli, kdy konkrétní díl skončí. Za naprosté dno považuji souboj Bena Higginse s Rachel Lindsay, kde jsem nezábavností obou zúčastněných upadal do polospánku, z nejlepšího soudku byl rozhodně souboj krásek, které milovala devadesátková generace, tedy Suvari X Silverstone, na podobně nostalgickou strunu zahrála i Shania Twain Tribute. V první řadě ale zabodovala poslední epizoda s dvojicí ze seriálových Heathers. Oba totiž dali vzpomenout na fenomenální výkony, které kdysi tuhle show vůbec odstartovaly a povedlo se jim navzájem šponovat výkony tak vysoko, že se rozhodně jedná o nejlepší díl za tři poslední sezóny. 5. série - 60% - Líbí se mi, jak mě občas převeze speciál, který nechci a on je ve výsledku snad nejlepším momentem sezóny (Jason Schwartzman proti hostu ze Sesame Street), méně se mi líbí, že hlavní atrakce jsou nakonec ostudou (Mariah Carey speciál, a to i přes účast Darrena Crisse). Zkrátka další pohříchu nevyrovnaná skladba dvojic, kde LL protěžuje hosty z těch samých seriálů (Empire, Power) a mně nezbývá než doufat, že někdo z těch příjemnějších příchozích chytí šanci za pačesy a pořádně se předvede (Brooklyn Decker, Lauren Ash), než aby prázdně tlachal a ve výsledku nudil (komplet sestava z Queer Eye). Zdá se, že si show dává dočasnou pauzu, tak musím vyjádřit alespoň obrovskou radost z Chrissy Teigen. Jak byla v prvních letech občas k nesnesení, teď si krade celou show pravidelně pro sebe. Z upištěný holky je máma dvou dětí, co si vytříbila situační komiku a pět let totožného (naopak spíše čím dál nevěrohodnějšího) Coola dokáže v každém díle přehláškovat během slabých pěti minut.

Chris Rock zahazardoval, vsadil všechno na jednu kartu - a kdyby to šlo, prohrál by i vlastní kalhoty. Už po úvodním monologu přestalo být šití do černobílé problematiky posledních týdnů vtipné a i potenciálně silné momenty (Gaga) tak kvůli rozpačité kolektivní vině smutně zapadnou, v horším případě pak zavání parodií. V kombinaci se skutečností, že mnou nijak oblíbený Šílený Max dostal šanci stát se nejúspěšnějším snímkem večera, jsem nakonec překvapivě často zůstával slušně otrávený. Díky alespoň za zaslouženou sošku pro Leonarda, moje nervy při každé jeho nominaci tak konečně dostanou pohov.

Za Caesarem stojí parádní nápad na poctu, který se zvrhl špatným směrem. Zápletce s komunisty, ve které ze sebe Clooney (u Coenů už tradičně) dělá ňoumu, se ani při veškeré snaze nejde zasmát. Nejsmutnější na tom všem ale je, že právě zlatému věku kinematografie, kterému se film snaží vyjadřovat lásku, dělá až parodicky fascinovaným pohledem v důsledku medvědí službu.

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností.

Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se v dnešní době, navíc po neslavných výsledcích druhého filmu, může povést celý projekt dovést ke zdárnému konci a o to víc jsem svítil nadšením po prvním promu. Seriál, který mě k televizním příběhům na pokračování přivedl, je zpátky a má v sobě úplně všechno, co se mu kdy před lety povedlo. Nejpozitivnějším překvapením je zjištění, že se bez okolků pokračuje ve stejné náladě, ve které se minule končilo. Veškerou původní lavinu otázek totiž uzavřel finální (a dnes již takřka legendární) dvojdíl The Truth a následující (fanoušky do jisté míry odmítaný) I want to believe není o hledání návštěvníků, konspirací a utajovaných skutečností, ale o hledání sebe sama. K mému nadšení je ale svou náladou novým příběhům nejblíž. Vlastní pochybnosti jsou totiž největším hnacím motorem celého revivalu a dostávají svoje místo překvapivě ve VŠECH epizodách. Divácky nejvděčněji z toho pro mě trochu překvapivě vychází Darin Morgan, jehož obě dílka, Founder's Mutation i Home Again, jsou dostatečně děsivé, ale v prvním řádu obestřené dojemnými rodinnými linkami, které dokazují, že dění kolem Williama z posledních sérií má nezanedbatelný a i po dlouhých letech neodvratně tragický nádech. Mezi Morganovy epizody nenápadně vplula divočejší Mulder & Scully Meet the Were-Monster, která u neznalých diváků zákonitě způsobila pobouření či nepochopení, zato u pamětníků legendárních vážně nevážných jízd typu Bad Blood nebo Jose Chung's 'From Outer Space' přivodí snad až nadšení. Tvůrci totiž kromě obvyklých vyprávěcích postupů vrátili i shazování sebe sama a to si užije opravdu jen ten, kdo před lety dával pozor a pamatuje si z původního seriálu víc než žluté Toomsovy oči nebo fosforeskující lesní hmyz. Kapitolou sám pro sebe ovšem zůstává Chris Carter. Zatímco pro překvapivě vysoké procento diváků byl dlouholetý příběhový podklad plný únosů, kolonizace nebo černého oleje do jisté míry nutným zlem, pro mě tyto příběhy redefinovaly slovo mytologie. Všechny linky (včetně mezi fanoušky nechvalně známých supervojáků) byly vždy, i ve slabších obdobích, něčím navíc, co mě pokaždé spolehlivě zmagnetizovalo. Právě proto mě šokovalo, když jsem po úvodní My Struggle musel uznat, že takhle slabý mytologický díl tu zkrátka ještě nebyl a o osud vymodleného revivalu jsem měl v tu chvíli pořádný strach. Když mě výše zmíněná trojice epizod vyvedla z omylu, přišel opět Carterem napsaný Babylon - a opět mi přivodil zklamání, protože stejně jako v předchozím případě fungoval v jednotlivostech (pouto hlavní dvojice, narážky, vtípky za hranou parodie), ale jako celek přežvýkával zoufale nezajímavou báchorku. Proto byl ten balvan, který mi po finální My Struggle II spadl ze srdce, těžký jak ten největší meteorit. Právě tady konečně vy-víte-kdo odhalí něco ze svých věčných plánů, právě tady hrozí další blízká setkání a mám o osud legendárních hrdinů pořádný strach. Na samém konci se nezlobím, že šestidílná nostalgie, původně zamýšlená jako poslední poklona, je nakonec řadovou sérií, která se pravděpodobně dočká pokračování. Nezlobím se, protože nálady při sledování se ani po letech moc nezměnily a do seriálu bez problémů zapadly. Vyloženě mě pak dojímá herecký výkon Gillian Anderson, která trochu překvapivě přehrává i jinak perfektního Duchovnyho. Zatímco on hraje Muldera jako pořádně omláceného člověka, jehož bezhlavá víra i zničující skepse si již vybraly svoji daň, Scully má úlohu litující, nejisté a do poslední chvíle doufající ženy pořádně těžkou a s postupujícími díly je čím dál jasnější, že z některých rolí se zkrátka nevypadává. A já chci věřit, že tohle je jen začátek něčeho většího.

Hlavní hrdina stále nedokáže argumentovat jinými pojmy než "rodina" a "přátelství", charakterů je tentokrát doslova nepřeberné množství a domněnka, že Yuu a Mika jsou do sebe ve skutečnosti hluboce zamilovaní, se stává téměř jistotou. Občas se vypráví o překot, jindy se celá epizoda odehrává jen v rovině nic neřešícího dialogu. A já fascinovaně zírám na každý nový zvrat nebo k dokonalosti animovanou akční scénu. Seraph možná nemá nejvyšší ambice a s otrávenými diváky bych si netroufal hádat, ale mně si na svou stranu ukradl okamžitě. Čekání na novou sérii bude k nesnesení.

Klasika, kterou mi BBC musela naservírovat na stříbrném podnose, abych to s ní konečně zkusil a já za to můžu jen děkovat. Ve chvíli, kdy se z guláše mnoha postav stane správný vztahový propletenec, je vyhráno. Všechny zamilované, nenávistné a vůbec emocionálně vypjatější chvíle jsou vybroušené k dokonalosti a ústřední trojlístek postav ztraceného Paula Dana, charizmatického Nortona a zejména spanilé Lily James, které divák onu naivní treperendu uvěří od momentu, kdy poprvé zamrká kukadly, si sympatie vydobyl od samého začátku. Kdyby mě tolik nerozčiloval proradný rod Kuraginů, snad bych sahal i po nejvyšším hodnocení. I tak se z moderní Vojny a míru stala klasika, která nebolí a je naopak šitá přesně na míru divákovi, který se rád nechává unášet nevysychajícím britským televizním pramenem.

Jako kdyby se po odchodu Jessicy Lange z pozice každoroční nejhlavnější postavy hledala nová tvář. Ne snad tvář herecká (tu Murphy našel na první dobrou díky fenomenální Lady Gaga), ale tvář celé show, protože letošek si bere všechno možné z let předchozích. Nejvíc se blíží Murder House, ze kterého si půjčuje charaktery a náladu, z Asylum pak všudypřítomnou atmosféru husí kůže a z Freak Show zase tempo vyprávění s nepřeberným množstvím vedlejších postav a odboček. Právě nad posledním zmíněným má ale Hotel zásadně navrch, protože zůstává sevřený, věnuje se na začátku i na konci těm samým linkám a více než kdy dříve mu nahrává lahůdkový soundtrack. Ani tentokrát se scénář nedokáže vyhnout některých chybám a třeba civilní pojetí příběhu Johna a jeho rodiny působí jako naroubované na poslední chvíli, stejně jako pointy jeho detektivní práce. Kontrast dusivé i svěží nálady, úchvatné výkony Denise O'Hareho a jako vždy brilantní chameleonky Sarah Paulson jsou ale natolik svůdnými lákadly, že se z pobytu v hotelu Cortez stala druhá nejlepší sezóna.

Wade nekecal, je to love story. Naštěstí. Jako střelená komedie/parodie se totiž Deadpool dobrovolně shazuje desítkami popkulturních narážek, kvůli kterým mu na několika místech hrozí, že se stane jen instantní rychlokvaškou. Pokaždé ale včas utáhne závity, humor úspěšně zabalancuje na hraně nejtriviálnější prepubertální rozjívenosti a všechno je zase fajn. Bez kouzelné Moreny by to ale nešlo. První opravdové odtržení od seriálových světů jí svědčí přímo náramně a zatímco všichni se při nečekaně obřím finančním úspěchu červeného šílence klaní hlavně Reynoldsovi, já tenhle úspěch přeju zejména jí.