novoten

Bušící srdce, oči dokořán a plesající dušička bývalého desetiletého geeka, který o všudypřítomném muži z rodu opů přečetl snad vše, co se jen dalo sehnat. Na dětské lásky se nezapomíná ani o dvě dekády později a právě David Yates umí o hrdinech, padouších, lásce a přátelství vyprávět tak svěže a zároveň staromódně, že mi nezbývá obrany. Skarsgård se navíc pro roli Johna Claytona narodil a když Margot Robbie poprvé ve své kariéře neotravuje, jdu po mírném váhání nejvýš. Síla příběhu a jeho poselství u mě vysoce přebíjí potichu se o slovo hlásící výtky k drobným fyzikálním nedostatkům. Pokračování bych bral okamžitě, a i když si jednu linku tvůrci až překvapivě rychle vyčerpali (Opar), směrů, kterými se vydat, mám v hlavě desítky.

Pohádka, která se nestane stálicí, ale duši v sobě má tak upřímnou, že mi stačil jediný pohled do Petrových očí, abych věděl, že jsem v Zemi nezemi opět oním stejně ztraceným chlapcem jako před lety. Největším překvapením je absence přímého navázání na klasický příběh a motivace postav jsou oproti němu v rámci rodinnějšího přístupu méně vyhrocené, ale přetavení do téměř klasicky střižené dobrodružné podívané charakterům J. M. Barrieho v žádném případě neškodí. Nejzásadovější milovníci předlohy asi u zpívajícího Hugha Jackmana narazí, ale já neměl šanci mu odolat. Pořád totiž věřím na víly a na neopakovatelná kouzla, která jejich prach přináší.

1. série - 50% - Jako fanoušek Firefly, Filliona, Tudyka, Whedona a vůbec všeho s tímto střetem souvisejícího jsem pánům rád na podobnou legraci pro pravověrné fanoušky přispěl. Jen si nejsem jistý, jestli se povedlo vzít Con Mana za správný konec. Působí totiž jako super nápad a fajn námět, ale určitě ne jako dobrý seriál. Epizody na Conu jako takovém mají kolísavou kvalitu (a my, kteří se občas něčeho podobného zúčastníme, a za fotku se svým oblíbencem bychom byli nehorázně vděční, při nich máme trochu černé svědomí), celá anabáze s panenkami je zoufale utahaná a nevtipná a agentka v podání Mindy Sterling je neuvěřitelným průšvihem, který mě vytrvale nutil k podstatně nižšímu hodnocení. Naštěstí se Tudykovi sešlo takové množství známých, že se dá na nevyrovnanost scénářů zapomenout a nadržený Sean Maher, srdnatě dabující Milo Ventimiglia nebo zlehka narušená Amy Acker mi udělali neuvěřitelnou radost, stejně jako nadšení, s jakým se očividně blblo při vytváření skvělého Spectrum. Přál bych si, aby do toho šli kluci znova, ale tentokrát s větší důkladností a s nějakým pevnějším cílem, než srazem všech, které mají rádi. 2. série - 50% - Už to, že mi trvalo skoro čtyři roky dokopat se ke zhlédnutí nějakých tří hodin, svědčí o tom, jak kyselou pachuť ve mně nevydařená šance mých oblíbenců nechala. Druhá sezóna je na tom skoro stejně, sice se ubralo na výskytu (i tak zoufale nadužívané) Mindy Sterling, ale děj je pořád buď divný (muzikál ve skladišti, ztracený Hemsworth) nebo rovnou otravný (většina linek kolegů ze Spectrum). Něco málo zachraňuje slušná porce epizod, kde se objevil Fillion, kouzelná camea Tahmoha Peniketta, Caspera van Diena i Elizy Dushku, ale přesto snižuji hodnocení. Proč musí tak často někdo kálet, mluvit o nechutnostech nebo je rovnou jíst? Hrát v tom kdokoli jiný, dštím na Con Mana síru kudy chodím, i moje smířlivost vzhledem k účasti tolika oblíbenců ale má své meze.

Kromě nečekaně laskavého zdejšího hodnocení mě překvapuje především naivita, s jakou se stanice ABC rozhodla přidat ke Grey's Anatomy a Private Practice i třetí lékařskou vlajkovou loď z obvykle neselhávající stáje nezdolné Shondy Rhimes. Protože byť se zdá, že vzorec je podobný jako u dnes již legendárního seriálu ze seattleské nemocnice, jen okořeněný exotickým prostředím, velmi brzy mi začalo docházet, že se vážně jedná jen o zdání. Martin Henderson je v roli hlavního charakterního doktora jen levná náhrada za osvědčeného Patricka Dempseyho (při sledování v roce 2016 obzvlášť vtipná paralela), ale i přes několik papírem ostudně šustících dialogů a scén si nepříliš vděčnou roli uhrává se ctí. To se ovšem nedá říct o trojici nováčků, skrze kterou zdejší nemocnici poznáváme. Lily sice není nová Meredith, ale sympatie si i přes katastrofální linku s pochybným Mateem získává snadno. Upjatá Mina a hejsek Tommy ale pouze nudí a třeba malý sidekick Charlie jak kdyby svou nevysvětlitelností vypadl z epizodických seriálů snad ještě z devadesátek. Jedinou vpravdě oblíbenou postavou je tak racionální Zee v přesném podání Valerie Cruz, u které se jen divím, že dokáže v tomhle kolektivu vydržet. A když u čistokrevné vztahovky nefungují charaktery a interakce mezi nimi začne dostávat náboj až v posledních epizodách, troufám si říct, že se z Off the Map stalo regulérní šlápnutí vedle. Podivné pacientské zápletky (vévodí nacista nebo vězeňský systém) pak ten dojem pouze umocňují. Klišovitou romantiku mám jindy rád a scény ze Seattle Grace nebo Seaside Wellness Center mě pravidelně dojímají. Tady jsem ale měl v každém dějově důležitějším okamžiku pocit, že sleduji nejprvoplánovější limonádu.

1. série - 65% - Potenciálu bylo tak moc, až bylo zklamání nevyhnutelné. Soustředěný Rami Malek, specifické prostředí neprůhledné hackerské tematiky, pohledná sousedka, nepředvídatelný aktuální stav hlavního hrdiny. Takhle nabitý pilot tu zkrátka nebyl dlouho, ale záhy se začalo ukazovat, jak moc vhodnější by byla samostatná minisérie. V deseti epizodách se všechno napětí postupně rozmělní, některé postavy svými zbytečnými linkami téměř ztratí opodstatnění (Wellick si z nečitelného prošel proměnou do fatálně nepochopitelného) a když dojde na velké revoluční činy, ztrácí děj paradoxně šťávu nejvíc. Ve druhé polovině sezóny už dokonce ztrácím pozornost ve všech linkách, ve kterých se nevyskytuje samotný Elliot a byť mu tvůrci přisoudili až neuvěřitelnou kombinaci psychiatrických diagnóz (nehledě na to, že s pomocí morfinu by z něj asi byl myšlení neschopný jedinec raz dva), Malek všechno odehraje tak dokonale, že hltám i to nejposlednější nervózní mrknutí do divákových očí. Druhá řada je obrovský risk, který může vyjít jen při pokusu o převrácení premisy do zcela nových rovin. Dějové skoky pomocí šokujících zvratů se totiž vyčerpaly za minutu dvanáct. 2. série - 70% - Snaha o další zásadní zvrat tentokrát vyznívá poněkud naprázdno, ale druhá série drží pohromadě překvapivě lépe. Napomáhá tomu jak ještě brilantnější Rami Malek, tak skutečnost, že zmizelý Tyrell nemá jak otravovat. Obecně mám ale s Mr. Robotem jeden zásadní problém, který mi kazí celý seriál. Jakkoli chápu jeho oblibu a touhu diváka pitvat se v každém záběru, nedokážu se zbavit pocitu, že se mi Sam Esmail snaží celou sérii dokázat hlavně to, jak dokonale cool jeho seriál je. Tuhle okatou snahu cítím z každého záběru, a i když mnoho scén skutečně formálně dokonalých je, dojmy jdou vzápětí dolů při do sebe zahleděných, nesnesitelně pomalých dialozích a bohužel i při zbytečných vedlejších linkách. Při účasti božské Grace Gummer mě to mrzí obzvlášť, ale přes tři hvězdy se stále vyšplhat nemůžu. 3. série - 70% - Matoucí manipulace s postavami (nešťastně málo Dom, šťastně málo téměř vykoupeného Tyrella), neúměrně protahovaná zápletka všech možných "stages", ale přesto s přimhouřenýma očima uspokojivý výsledek se specifickou a díkybohu dostatečně paranoidní a napínavou atmosférou. Stále mě nejvíc mrzí vlastní úvahy nad tím, jak dokonalou minisérií mohl Mr. Robot být a je místo toho jen mírně nadprůměrnou technopohádkou. Je otázkou, jestli mi čím dál víc vypulírovaná a vyšlechtěná vizuální stránka dokáže i v příštím roce vynahradit skutečnost, že mě Darlene nebo Angela přestaly bavit už před drahnou dobou. 4. série - 85% - Am I his monster? Nebudu lhát, při rozporuplném vztahu k seriálu samotnému a vzhledem k pauze mezi sezónami, která trvala téměř dva roky, jsem se už k dalšímu hackování neměl. Předchozí roky i přes nezpochybnitelnou kvalitu natahovaly ústřední zápletku neúměrně dlouho a jedinou možnou cestou vzhůru bylo soustředit se opět na jádro příběhu. A stalo se. Pryč jsou nekonečné teorie a fáze, Esmail píše až na drobné výjimky o hlavních postavách, o jejich nejistotách a o cíli, ke kterému příběh směřoval viditelně od samého začátku. V napínavých chvílích mi nervy šponuje až nesnesitelně, ve chvílích zvolnění pak dynamice vyprávění rozumím o poznání méně, ale v rámci celku do sebe věci zapadnou tak snadno jako nikdy předtím. Neodpustím si ale poznámku k extatickému vynášení do nebes jednotlivých epizod. Nezpochybňuji, že žánrově uzavřené díly berou dech, ale jak šokující dlouhodobé pointy, tak ty krátkodobé (mátová káva) jsou vidět už z dálky a žádné fascinované zírání na obrazovku se u mě proto nekoná. Pro mě tak na rozdíl od divácké většiny ony top okamžiky nesouvisí s věčně bezútěšnou náladou a koupání se v diagnózách hlavních postav, ale v příslibech naděje (letiště) nebo odzbrojujících katarzích (celé pečlivě budované finále).

Hon patří do poddruhu dramat, která moc rád nemám, protože s tím, jak nenávistní lidé umí být, se setkávám každý den. Vinterbergova maloměstská zášť jde naštěstí dost daleko co do věrohodnosti pocitů na obou stranách, ale bohužel se k nim dopracuje až neuvěřitelně rychle. Jako kdyby si střihač nechal několik desítek minut postupně budovaného napětí a od nevinného drbu přikročil k tvrdým hrozbám. Chápu vztek a bezmoc, která se školkou i rodinnými domovy prohnala, a chválím napětí několika konkrétních scén, ale z rychlého spádu jsem vyvalený doteď, tím spíš, že Lucas měl být oblíbencem snad každého souseda či známého. A nedá mi to, abych si neposteskl nad lamentováním, stesky a někdy až nenávistí komentujících vůči postavě malé Klary. Všichni, kteří jí tu přejete něco špatného, jste film buď nepochopili, nebo jste zkrátka náturou stejní jako banda samozvanců.

Black je mi sympatický už jen tím, jak i po letech stále sází svoji nahláškovanou, voiceoverem provázenou formu, ale tentokrát mu to vyšlo jen o fous. Dějové nůžky totiž rozevírá značně doširoka a pořádně s nimi střihne až za minutu dvanáct. Nitky zaplétá zbytečně komplikovaně a než nám konečně začne být jasné kdo, s kým a jak, uplyne pěkných pár desítek minut. Naštěstí se v tomhle arzenálu schovává jedna zbraň, která podle očekávání silně kope. Je to Ryan Gosling, který opět dělá vše pro to, aby se nenechal nijak zaškatulkovat a díky zde předváděné antiinteligenci mě dokázal několikrát spolehlivě poslat do kolen. Jeho March je natolik upřímně zapálený a přitom zcela nepoužitelný, že zastiňuje i spolehlivého buldoka vedle sebe. 70% a čtvrtá hvězda s přimhouřenýma očima přistává za to, jak očividné je, že si ústřední trojka tohle blbnutí užila vážně s gustem.

1. série - 80% - Masová obliba jednostranného akčňáku mi vrtala hlavou zhruba do konce první epizody. Způsob, jakým se Saitama shazuje, je ale natolik neodolatelný, že jsem mu začal propadat taky. Brzy se totiž začnou klubat parodie na superhrdinské souboje, na neporazitelná monstra, na žebříčky nejrůznějších schopností nebo na trénink nepředstavitelné síly. A když se všechno semele v parádním vizuálu a nečekaných hláškách za účasti bezelstně zapáleného Genose, funguje to skvěle. Jediné, co mi chybí, je nějaký druhý plán, který by pomáhal neustálé nadsazenosti a potrefenosti dohrát i jiné věci než samotnou akci, ale zároveň si uvědomuji, že by byl i trochu hřích babrat se v něčem, co úspěšně šlape samo o sobě.

1. série - 60% - Pilot trochu klame tělem, protože má v sobě rafinovanost, švih a styl. Zároveň ale odhalí největší eso, tedy identitu onoho extra prohnaného pachatele. Najednou není co vyložit a celé podvodné pinkání se dočasně zhroutí samo do sebe. Epizodický formát totiž nevychází, firemní zápletky spolehlivě uspávají a ani herecky se moc nedaří, protože osazenstvo kanceláře je povětšinou zoufale nezajímavé (nejbolestivěji je to cítit u Dannyho, takhle soustavně špatný herecký výkon jako u Jaye Haydena nepamatuji). Naštěstí na samé hranici obou stran barikády stojí ústřední antihrdina, který díky Krauseho šarmu Krauseho zabírá naplno a ať zrovna lže komukoli, baštím mu to se vším všudy. I ty zbytečnější podfuky pak odsýpají o poznání lépe a když se do děje připlete i nevyzpytatelný Rhys v podání jako vždy řádně rozjetého Johna Simma, funguje všechno o něco lépe, ve dvou finálních dílech pak dokonce na podtrženou jedničku. Ta skutečnost, že se pod vším rozhýbaným pozlátkem nachází jen a pouze vztahovka, mi je ve své podstatě více než sympatická, ale v hodnocení zůstávám zatím střízlivý. Pořád mám totiž strach, aby se ve druhé sezóně nenatahovalo něco, co již tak dýchalo ztěžka na ploše deseti epizod. 2. série - 70% - Peter Krause v rozhovorech sliboval, že si sedl společně se scénáristy a dohodli se, že ustoupí od každotýdenních agenturních zápletek (protože nebavily tvůrce, herce a konečně ani diváky) a budou se soustředit na dlouhodobou linku a na definitivní přetvoření seriálu do podvodnické romantické podívané. Všechna čest, protože to splnili do puntíku. Příběh šlape, nové postavy v podání osvědčených seriálových tváří (T. R. Knight!) do děje zapadají, snad s jedinou výjimkou. Dle vyprávění zlověstný grázl Ethan je ve výsledku zaměnitelný rádoby hezounek bez špetky charismatu. Jeho linka s Alice navíc zvyšuje moje antipatie vůči hlavní ženské postavě, za což může i fakt, že Mireille Enos věřím ono štěbetání čím dál méně. Podobně průhledná zůstává i snaha udělat z Dannyho akčního hrdinu a prvotřídního milovníka, což je bezesporu největší vtip celého The Catch. Pozitiv je ale tentokrát o poznání více, paradoxně právě díky tomu, že se seriál definitivně odtrhl od reality. S každou další linkou a zvratem přestávám řešit logické chyby a jen si užívám svěžest zápletek a vzájemnou chemii vybraných postav (bromance Bena a Rhyse stále bezpečně vede, následovaná interakcí novicky Tessy prakticky s kýmkoli). Od vymodlené čtvrté hvězdy nakonec musím upustit kvůli poslední epizodě. Jako finále sezóny funguje dobře, mění rozložení sil a slibuje více než slušné věci budoucí. Proto ale zároveň zoufale nefunguje jako finále seriálu, ať už kvůli nepochopitelné absenci jednoho stálého charakteru, nebo kvůli tomu, kolik nám toho bylo v posledních minutách přislíbeno. Bohužel taková situace také svědčí o nenasytnosti tvůrců, kteří místo nabízejícího se uzavření raději velkohubě nakročili do neznámých vod i v situaci, kdy ratingy alarmovaly takřka nulový zájem divácké obce. Já bych si býval ještě alespoň jednu várku rafinovaných eskapád dal rád, protože podobně hvězdný casting se bude dávat dohromady jen těžko.

Dárek pro Singera. Poté, co do série přispěl originem, klíčovým dílem a crossoverem, nastává konečně situace, kdy může bohapustě řádit, utrhnout se ze řetězu a zkrátka natočit čistočistou týmovou komiksovku. Že v jeho podání nepůjde o rutinu, mi bylo jasné už od ohlášení dějové premisy, ale že se bude jednat o jeden z vrcholů celého univerza, z toho mám dech vyražený ještě den po projekci. Nejde totiž jen o střet s nepřemožitelným nepřítelem, ale i o to, jakým způsobem jsou do něj zakomponováni samotní hrdinové. Není potřeba je rozvíjet, protože s některými trávíme již šestý film a víme, co od nich můžeme čekat. Magnetův další pokus o odchod ze scény, Ravenina nevyrovnání se se sebou samou i s mutanty jako takovými nebo nově rozvíjená juniorka v podání Scotta s Jean jsou přesto linky, které dotváří už tak perfektní koktejl postav a motivů. A když se přidá Quicksilver, návštěva jezera Alkali nebo astrální střetnutí nejsilnějších vůlí, vzniká z Apokalypsy nejsilnější superhrdinský film minimálně letošního roku.