novoten

Western ze staré školy s jasně danou romantickou linií, v klasickém hávu hodných a zlých, tentokrát obohacený o překvapivý, ale o to důraznější motiv rasismu. První polovina je protivně jednotvárná, druhá naopak ve své vážnosti silně nadprůměrná. A z herců určitě nemůžu zapomenout na divadelně polopatickou, ale strašně roztomilou Audrey. Ve výsledku určitě ne zlomový kousek v jakémkoli ohledu či žánru, ale staromilská pohoda, které podráží nohy rozvláčnost, přílišná doslovnost a hlavně přepjatá patetičnost v dialozích.

Tempo už trochu opadlo, přesto se jedná o poslední díl, který Sellers dotočil a to pro mě jako pro fanouška neznamená právě málo. Proto čtvrtá hvězdička z nostalgie, i tentokrát nezapomenutelný souboj s Katem a chudák přeždímaný Dreyfus, kterého už vám je chvílemi až líto. Jedna z nejklasičtějších sérií světové komedie mohla skončit na úrovni, bohužel to nevyšlo.

Není moc filmových sérií, kde by nejlepším dílem byl ten, kde už tvůrci dovádějí gagy do absurdna a nechávají popustit fantazii do nevídaných výšin. Clouseau, Kato a Dreyfus v nejlepší formě - scény s Quasimodem, dobýváním hradu a rajským plynem patří do zlatého fondu komedie.

Iluzionista má velkou smůlu, že se časově přímo střetl s jiných kouzelnickým snímkem, Nolanovým Dokonalým trikem, proti kterému i bez bližšího zkoumání nemá šanci obstát. Tam, kde druhý film nasazuje potemnělost a nervy drásající složité zvraty, vystačí si Neil Burger jen s lehce tajuplnou atmosférou a jasně definovanými postavami hodný-zlý-spravedlivý-krásná. Přesto se mi tahle přímočará pohádka líbila, má sice ve vysvětlovačkách pořádné logické díry, ale díky správně kouzelnické náladě a jasně daným žánrovým pravidlům je ve své jednoduchosti více než příjemná.

Naprostá klasika, která místo toho, aby stárla, stává se nadčasovou. V poslední čtvrtině jí sice začne docházet dech, ale přesto je úctyhodné, jak se dá udržet pozornost diváka po celé dvě hodiny jen tím, že všichni jdou po Fordovi.

Po dějové stránce hodnotné pokračování, po té kvalitativní zhruba na úrovni druhého dílu. Přitom stačilo ubrat na samoúčelnosti, brutalitě a krvi a mohli jsme se klidně dočkat vrcholu série. Náhodné případy obětí už jen narušují příběh, protože ubyly nápady a přibyla touha o co nejefektnější smrt mučeného. Naštěstí hlavní linie umí odskočit od předchozích dílů a v trochu čekaném závěru přináší pointu, která naštěstí nechce jen šokovat, ale ukazuje divákovi i něco víc ze vztahové stránky věci. Škoda jen, že náznaky otevřených konců už zavánějí slepou uličkou.

Umořující prostředí samotářských podívínů přestřihnuté dokonalou scénou s blůzou a veškerým následným vývojem. Chvíle absolutního nezájmu v kontrastu naprostého diváckého strhnutí se hodnotit (prozatím) nedají.

Genesis - 80% - Budoucnost, nevyhnutelnost, osudovost, konec světa a Hayden Panettiere. Velmi nadprůměrná a osobitá podívaná, kde se tvůrci co se týče schopností velmi okatě inspirují v komiksových předlohách a občas je dokonce přímo citují. Škoda ale je, že se postupem času vytratí odbočky a náznaky, které napovídaly mnoho skrytých triumfů, někteří hrdinové nesplní potenciál do nich vložený a bohužel začnou v závěrečných dílech téměř otravovat. Ten mírně negativní pocit je ale způsoben hlavně nevydařenou gradací závěrečných dílů a úplného konce série. První ústřední linie ohledně Sylara skončila silně neuspokojivě a překvapivě hodně rozpačitě, druhá s katastrofou pak výtečně. Proto mám tendenci kritizovat a nespokojeně komentovat dění, přestože mi Heroes do seriálového programu vstoupili takřka neoddělitelně. Save the cheerleader, save the world. Generations - 85% - Přesně opačný efekt než minule. Zatímco na začátku jsem trpěl u Putování s Kenseiem a marně hledal komiksově-filozofickou omamnou atmosféru, od čtvrtého dílu chytne scénář neskutečné tempo. Představí mnohé zákruty nitek vedoucích od Společnosti a ukáže nám nového a naprosto perfektního záporáka. Některé postavy stále zůstávají pouze ve druhém sledu, ale na rozdíl od minule svým občasným zapojením do hlavního dění víc prospívají než aby zdržovaly. A ten drajv je opravdu neskutečný. Odpustil jsem tak Kringovi všechna zaváhání a od třetí série očekával seriálovou událost následujícího roku. Klopýtání ale neměl být konec. Villains - 70% - Udrželi si svou tvář, dokázali zápletku přetočit do odlišné roviny, ale nakonec mi Hrdinové při konfrontaci se Zloduchy připravili neodvratné zklamání. Ale bráním se všelijakým hanlivým označením, protože až do Zatmění všechny dějové linky šlapaly v obdobné kvalitě jako dřív. Gabrielův vzestup, kouzelný nováček Daphne, Claiřina nevyhraněnost nebo mlžení kolem hlavního záporáka mě pořád dokážou udržet v napětí, ale jakmile se začala motivace nejrůznějších postav měnit z dílu na díl a hlavní hrdinové střídaly strany podle momentální nálady, bylo zle. S očekáváním Uprchlíků se tak dostavila trochu rozmrzelá skepse, nějaké zanevření ale jistě ne. Fugitives - 80% - Vydařená dobrodružná jízda, dostatečný psychologický podtext, návrat ke kořenům a Kringovo menší pokání. Kdyby Hiro neodbočoval do nesmyslných indických odboček a Claire potisící nemluvila o tom, že neví, kdo vlastně je (na což jí Noah potisící odpoví, že všechno dělá jen a jen pro ni), šlo by snad i o vrchol seriálu. Emile Danko je totiž parádní záporák, který umí držet v šachu i obyčejně neomylné hrdiny a na kobylku se mu těžko dostává i Nathan s Angelou dohromady. Takže i když mytologie se znovu a znovu prohlubuje na místech zdánlivě vybrakovaných a ve finále rozhodují hlavně náhody, panuje u mě překvapivá spokojenost. Dramaticky-thrillerovou sérii jsem totiž opravdu nečekal. Příště už ale prosím ukázat nějaký závěrečný souboj. Napodruhé konfrontaci (doslova) za zavřenými dveřmi neodpustím. Redemption - 80% - Ubralo se na tempu a do (neplánovaného) finiše se míří ve velmi poklidném, ale naštěstí i poutavém duchu. Celí Hrdinové se překlopili do velmi skromné roviny, kde se Claire vrací ke studijním povinnostem, Peter chce pomáhat lidem a psychika postav hraje roli větší než několik sezón dozadu. Sice se všechno zamotá obvyklým (chvílemi až moc obvyklým - viz Parkman nebo Hiro) způsobem, ale nové postavy Emmy a Samuela dodávají příběhu potřebnou šťávu, návraty starých známých potěší a závěrečný díl paradoxně právě díky nenápadnému cliffhangeru působí jako pointa celého seriálu. P.S.: Jen mě trochu mrzí, jak moc se na Hrdiny po jejich odchodu plive. Neříkám, že některá období netrpěla nejrůznějšími neduhy, ale i tak zamrzí, že ti samí lidé, kteří při prvních dvou sériích znali jenom Heroes, jsou o rok později nade všechno povznesení a naoko znechuceni. U mě tak seriál odchází stejně tak jako přišel. Bez závratných fanfár, ale jako spolehlivá dobrodružná zábava, která dodržuje komiksové zásady, vrací se vždy k osvědčeným postavám a ty nové někdy dost necitlivě odpravuje. Přesto si svou tvář nakonec udržela až do samotného konce.

Hodně problematická záležitost. Na jednu stranu se dokážu v pohodě dívat na kterýkoli díl a je mi jedno, jestli je to první nebo poslední série, miluju Lorelai a Lukea a často se u toho náramně směju nebo k zbláznění dojímám, ale Rory umí být neskutečně otravná a afektovaná a některé postavy nemůžu vystát, například Sookie, Lane nebo Logana. Svého času jsem s radostí viděl více než polovinu epizod, ale ty klišovité zápletky zejména v prvních sériích mi vzpomínky poněkud kalí.

Filmy, kde se hned na začátku přestane pořádně mluvit, to mají vždycky těžké. Tvůrci z toho ale vybruslili až překvapivě obratně a tři postavy, které pořád kecají a přitom si vůbec nerozumí, dokážou vytvořit velmi příjemnou, i když tragikomickou náladu. Škoda, že příběh v tu nejnevhodnější chvíli změní tón vyprávění a během minuty se dostaneme do hypnotické scény á la Sedmá pečeť, což by většině válečně laděných dramat slušelo, ale u Kukušky to nesnesitelně ruší.