curil

Letní romance z haly přepychového hotelu na břehu Ženevského jezera vznikla podle románu   Patricka Modiana "Villa Triste". Film na mě působí nostalgicky už svým začátkem a dalšími flashbacky v průběhu příběhu. Patrice Leconte patří mezi mé oblíbené režiséry a Jean-Pierre Marielle je mým   nejoblíbenějším francouzským hercem (+ Michel Lonsdale). Yvonne váhá mezi láskou k milenci a ke svému bohatému společníkovi, ale nakonec  vítězí láska Yvonny k Yvonně.

Režisér Franco Brusati ve svém filmu ukázal jakýsi milánský protipól římského Felliniho   "Sladkého života". Nemilosrdný a cynický portrét společnosti, v níž dominují třídní rozdíly. Život hlavních hrdinů filmu je nelehký a ponurý, když jedni bojují o přežití, druzí se nemohou realizovat a jsou   sužováni svými problémy. Nepořádek v titulu filmu je zároveň nepořádkem v mysli postav a jejich jednání rozvinutého v příběhu. Chladné jednání a pocity jedněch je kompenzováno projevy lidskosti dalších postav jako je třeba bývalý kněz a filantrop Don Giuseppe. Do filmu se podařilo obsadit poměrně hodně herců zvučných jmen, z nichž Francouz George Wilson získal cenu na MFF v San Franciscu.

Komedie v duchu francouzských tradic, která je zároveň parodií na špionážní filmy. I když děj vychází z vážnějšího téma boje proti teroristickým organizacím, vyznívá humorně. V době natočení nebylo nebezpečí teroristických akcí ještě tolik "horké", i když v tehdejší SRN a Itálii podobné bandy operovaly. Zajímavostí je, že se autoři scénáře nechali volně inspirovat skutečnou událostí. V roce 1985 byla v novozélandském přístavu Auckland potopena pomocí výbušnin loď Rainbow Warrior, která patřila organizaci Greenpeace. Zatčeni byli a obžalováni dva agenti francouzské tajné služby DGSE - major Mafart a kapitánka Prieur. Účelem potopení lodi bylo zmaření protestů   proti francouzským zkouškám jaderných zbraní na tichomořském atolu Mururoa.

Režisér Alain Robbe-Grillet se nechal ve svém filmu inspirovat surrealistickými obrazy belgického malíře René Magrittea (1898 - 1967). Pro diváka je těžké chvílemi se ve filmu vyznat. Co platilo před chvílí, ja zanedlouho jinak. Hlavní postava Walter se setkává s lidmi a dodatečně se dozvídá, v jaké vztahu vlastně k nim je jeho existence. Nemohu říci, že bych byl nějak zvlášť unesen, ale surrealismus se mi líbí, takže proto jsem si film vyhledal a rád se podíval.

Film žánru, který měl boom v osmdesátých a devadesátých letech. Nikoho neurazí, hezké ženy, hlavní roli hraje bývalá miss Bahamy, a jak jsem pátral, nic dalšího netočila. Kladem filmu je zařazení děje do 19. století, což film odlehčuje a dává příležitost k zajímavé výpravě, což je jedním z mála kladů příběhu. Je to prostě dobová soft erotika, více podprůměrná. Něco v bodování jsem přidal za Monique Gabrielle a za to, že jsem narazil na kvalitní záznam.

Robert Enrico natočil další ze svých kriminálních filmů na klasický motiv   přátelstí, loupeže a útěku. Příběh postrádá sice originalitu, ale zpracování   detektivky a sympatická dvojice lupičů, jak už to v podobných filmech bývá, vše vynahradí. Od počátku je z děje zřejmé, jaký asi bude osud hlavních hrdinů. Vypracovaný plán nevychází podle představ a příběh se stále více zamotává. Nechybí milostné vzplanutí mladého páru zapleteného do loupeže a ani drsný gangster Weiss (skvělý Michel Constantin) jako protipól našich hrdinů. Enrico natočil lepší filmy, ale potěší i tato sedmdesátková kriminálka.

V rozhovorech pěti mladých žen to jenom jiskří. Jak jinak, když se sejdou u jednoho stolu Židovky a Arabky, z nichž každá se tváří, jak je moderní, ale tradiční výchova v nich zůstává. Osobně nemusím podobná téma s nádechem převahy ženského elementu, ale tentokrát pointa vše napraví, i když zase tolik nepřekvapí.

Scénář:  Marianne Lewis, Paul Claudon ( adaptace ),  Alex Varoux (dialogy). Shlédnuto 16. března 2024 na ok.ru video v originálním znění.

Od této smutné komedie jsem čekal poněkud více. Zvláště při scénáři psaném Michelem Audiardem, Claude Sautetem a režisérem Serge Korberem. Líbí se mi Dany Carrel, režisérova oblíbená už z předchozího společného filmu "Idiot v Paříži", a její kontrast protřelé ženy s Jacquesem Perrinem, nevinným mladíkem. Z kvalitní předlohy J. H. Chase ale nakonec zůstalo rutinní kriminální drama vykoupené dalším kvalitním obsazením (Robert Hossein, Pierre Brasseur). Jako zajímavost uvedu, že režisér Korber po nepříliš velkém úspěchu svých následujících filmů u diváků (mj. i filmů s Louisem de Funésem Piti piti pa a Na stromě), se v polovině sedmdesátých let uchýlil k natáčení pornografických filmů pod pseudonymem John Thomas.

Vidět Victora Lanouxe převlečeného za   strašáka, jakoby vypadl z Čaroděje ze země   OZ, a šmírujícího anglické studentky v   kukuřici, to už stojí za to. Celý statek   pozoruhodné rodinky je plný svérázných (což   je slabé slovo) postaviček. V normě je snad   jenom Jessica, která ale po ukončení událostí   na statku bude potřebovat psychologa nebo   hospitalizaci v patřičném ústavu. Od Yvese   Boisseta jsem zvyklý na trochu jiné filmy,   spíše politicky zaměřené na zahraniční nebo   vnitřní politiku spojenou s kriminálními   činy. Ale tohle odbočení se mu velice povedlo a   napínavý příběh natočený s nadsázkou je   vynikající. Pokud se oprostíte od   odpočítávání 40 let od natočení filmu,   budete spokojeni s napínavým příběhem.