Zvahlav

Formálně sevřený kratší snímek vychází z autentické tragédie, kterou ale fikčně rekonstruuje a interpretuje, aby přednesl komentář o české nátuře. Rekonstrukce se přitom drží spíše té prvotní, bulvárně-apokryfní linie událostí. To by samo o sobě nevadilo, kdyby to skutečně bylo východiskem hlubšího anatomického řezu. Pod anatomií si ale bohužel (bohudík!) představuji mnohem více než resumé poněkud laciných "národních" klišé (jakkoliv zčásti přiléhavých, ale to máte jako s horoskopy...)

Spíše než jako dokumentární série Allen vs. Farrow to zatím vypadá na Farrow plus Farrow reality show.

Film nevykutal z podvědomí společenských neuróz nic nového. Jednotlivé problémy manipulativní technologie zato spájí do uceleného, poněkud apokalyptického narativu (now or never!). Takový narativ režisér utváří pomocí samotných architektů tohoto systému - (stále) mluvících hlav se sexy CíVíčkem, které dříve trochu naivně a trochu bezohledně třímaly "volant dějin", a proto se nyní vydaly na cestu veřejného pokání (vydaly se ale znovu autem za zvuku fanfár, nikoli pěšky jako chudí poutníci). Už od prvních obrazů film působí jako generický dokument amerického střihu a v podstatě tak i pokračuje. Mluvící masky, jednoznačný narativ, insidery doplňují obligátně dva poněkud bizarní odborníci. Paradoxem filmu je, že využívá právě těch mechanismů, před kterými varuje (přepíčená emočnost, laciný sexy vizuál, neustálé střídání podnětů - hlavy, citáty, hrané pasáže. Informace jsou obaleny hromadou vaty, emočnost hraných scén čpí neoriginálním patosem). Hrané pasáže... Mohly by tyto pasáže, které Orlowski až nudně disciplinovaně všil do struktury dokumentu, fungovat jako samostatný středometrážní film? Nemohly. Protože jsou ilustrativní, prvoplánové a kýčové. Trapné, neuvěřitelné nebo prostě jenom hloupé. Ačkoliv nápad nebyl špatný, provedení už jo. Postavy, skrze které režisér promlouvá, by v jiném přístupu mohly být zajímavé a téma považuju za naprosto zásadní. Jedna hvězda za to. A taky protože se dokument zjevně snažil cílit i na mladší publikum (ačkoliv nevím, nakolik se mu to podařilo). Ale vracíme se k paradoxu filmu. The Social Dilemma má líbivý catch-all přístup, kterým se ale manipulativně snaží přesvědčit o důležitosti své myšlenky pomocí autorit, textu, ilustračních záběrů, katastrofické hudby a burcujícího narativu. Film nevymezuje svobodný prostor myšlení, do kterého by diváky pozval, naopak se je snaží vybudit pomocí negativních a emočně zjitřených impulzů. Nechová se v zájmu sledovanosti podobně jako neosobní bůžek socsítí? Nakolik se filmařovy (patrně) bohulibé cíle ztotožňují s (patrně) bůžkolibými zájmy Netflixu? Nebo jinak. Nakolik pomáhá a nakolik sám v zájmu sledovanosti skrytě manipuluje? Ačkoliv věřím režisérovi, že hegemonní manipulaci sociálních sítí považuje za hrozbu, které čelí nejlépe, jak umí (= filmem), stejně tak věřím, že svou snahou aktivizovat pomocí zploštění reality a manipulace projevuje krátkozrakost. Krátkodobě možná dokáže aktivizovat, ale dlouhodobě napomáhá debilizaci debaty, která řešení problému naopak kompromituje a znesnadňuje.