zsimerova

Na začátek je potřeba říct, že objektivně má Barbie řadu nedostatků. A to především kvůli místy nepříliš propracované výstavbě vyprávění - od trochu odfláknuté ústřední zápletky, až po psychologii vedlejších postav a jejich vzájemných vztahů v reálném světe. Dílčí dějová linie matky s dcerou je trochu plochá, uspěchaná a slouží především jako záminka k tomu, aby se růžový svět mohl propojit s tím naším, spíše než jako samostatně stojící mikropříběh. I to může být jeden z důvodů, proč ve druhé třetině, tedy ve chvíli, kdy Barbie opustí Barbieland, snímek na chvíli mírně ztrácí tempo. Tím druhým je samozřejmě velké množství product placementu a obrovská marketingová kampaň. Ta je na jednu stranu výborná a žeru jí, na druhou stranu je jejím vedlejším efektem masivní konzumerismus, spojený s nákupem milionu zbytečných produktů - a to včetně produkce brutálního množství kýčovitého růžového oblečení z fast fashion řetězců, za který kluci a holky po celém světě vyhodí nemalé peníze, jen aby si je slavnostně vzali na premiéru a o něco méně slavnostně hodili do skříně a už nikdy v životě nevytáhli. K téhle situaci paradoxně přispívá film, který si z Mattelu a nesmyslné nadměrné produkce po celou dobu nevybíravě utahuje. No dobře, ale upřímně, pro tentokrát jsem ochotná tyhle chyby odpustit. Tenhle film ve mě totiž vyvolal tolik emocí a překvapil mě v tolika směrech, jako už dlouho žádný. Byť je film režírovaný láskou mého života, která se běžně nezávislejším projektům věnuje, nejedná se o nezávislou produkci, ale vysokorozpočtový hollywoodský blockbuster. Proto je jistá doslovnost a přístupnost nejen očekávatelná, ale pro oslovení co nejširšího publika žádaná. Ale způsob, jakým se tvůrcům podařilo citlivě vybalancovat nenáročnou líbivou komedii s něčím, co má na mnoha úrovních přesah, moje očekávání předčil. Pod rouškou dechberoucí růžové estetiky, záměrně přepáleného humoru, nezapomenutelných hereckých výkonů, nespočtu popkulturních odkazů a chytlavých hudebních čísel se skrývá řada temných motivů a myšlenek. Ano, některé jsou doslovné, ale řada z nich je skrytá a naznačená, otevřená interpretaci. A stejně jako film řeší témata trochu prvoplánová a dnes už naštěstí hojně diskutovaná, zastavuje se i nad problémy, které se těm, kterých se netýkají, mohou zdát marginální a nedostatečné. Navíc dle mého názoru Barbie rozhodně není tak radikálně feministický film, jak je v hojném počtu komentářů a kritik znechuceně avizováno. Právě tahle tematická univerzálnost mi totiž dovolila odnést si z projekce přesně to, co jsem potřebovala a dát mi trochu naivní pocit úlevy z toho, že nás někdo chápe, i když jenom na oko. A ano, možná jsem v Barbie viděla víc, než v ní ve skutečnosti bylo, ale na tom přece ve výsledku vůbec nezáleží. Kromě toho je ale největší a nejzábavnější předností Barbie hravost a nápaditost, se kterou nám představuje zákonitosti fikčního světa Barbielandu a jeho následného kontrastu (a podobnosti) se světem reálným. Ten mě nejenže (jako každou holčičku závislou na plastových panenkách) nostalgicky vrátil do bezstarostných dětských let, ale zároveň neustále překvapoval neuvěřitelným množstvím detailů v kostýmech a prostoru, kterých jsem si byla schopná všimnout až na druhé projekci.  Podtrženo, sečteno: Barbie se rozhodla vyměnit dokonalý Barbieland za reálný svět a stát se člověkem. Mně nikdo na výběr nedal, proto mi nezbývá než doufat, že po smrti na mě nečeká nebe, peklo ani nekonečná prázdnota, ale růžová postel, obří taneční parket a ženy ve vysoké politice, huhu.