Tereza_T

Můj nejoblíbenější domácí film. Miluju na tom tu naivitu a klukovskost. Přijde mi skvělý, že casting byl provedenej stylem "vyberem náhodně čtyři kluky po pražskejch gymplech, požadavek: dlouhý či rychle rostoucí háro." Tihle předtím herecky nepolíbený hoši tomu dávají tu správnou atmosféru, všichni se vzájemně doplňujou, každej je svůj a svou roli tak podle mě přivádí k dokonalosti. Libor Kovář celý film výborně provází a komentuje, Matouš Vrba udržuje celou partu pohromadě, Jakub Šárka dodává kvalitní poezii a Jan Vlček ten nejtragičtější příběh ze všech čtyř. Občanský průkaz mě absolutně utáhl na atmosféru, rekvizity a hudbu. Při scéně ve vlaku mám úsměv na tváři a slunce v duši a nutkání ptát se sama sebe, jestli jsem se nenarodila ve špatný době. Při následující scéně mě to většinou přejde. Nedokážu posoudit, jestli občanka dobře reflektuje zobrazenou dobu, asi jako u všeho záleží na úhlu pohledu a můj pohled a hlavně moje představa je přesně taková. A Daňku (můžu to použít?), za tu roli máš jedničku! "Jaký později?" "A jaký někteří?"

Největší shoutout zde patří rozhodně hudbě, která tam sedí jak prdel na hrnec a je krásná. Poprvé jsem Into the Wild viděla tak před 7 lety a od tý chvíle mě album Into the Wild od Eddieho Veddera neomrzelo a patří mezi moje dlouhodobě oblíbený alba. Film samotný řadím mezi ty, který můžete vidět opakovaně a pokaždý si z nich odnesete úplně jinej požitek, někdy si chci zabalit krosnu a vyrazit vstříc mému kouzelnému autobusu a jindy Supertrampa nedokážu skoro vůbec pochopit. Co se nikdy nemění jsou záběry na nádhernou přírodu a když k tomu hraje už zmíněný Eddie svoboda na vás jen dejchá i když sedíte v 5. patře na předměstí. Otázkou je, jestli ke svobodě potřebujete utýct přes půlku kontinentu a nechat celou svou vyděšenou rodinu bez jediný zprávy, ale to sem nepatří. První půlka filmu je za mě na 6 hvězd a nemám vůbec co vytknout, Chrisovo motivaci chápu a jeho dobrodružství v první půlce mi dává smysl. V druhý půlce se tempo trochu zhoršuje a hrozně mi to narušuje Kirsten Stewart, která je tam naprosto zbytečná a kdyby její část vystřihli druhá půlka by se za mě skoro rovnala kvalitě první části. Moc nechápu, proč se Supertramp vydal na Aljašku připravenej podobně jako já na všechny zkoušky letošního semestru, ale asi to bylo součástí jeho spontánnosti, což mu ve výsledku podepsalo rozsudek. Jeho konec je smutnej a zároveň si vždycky říkám, že si za to může sám. Když na konci filmu z posledních sil napíše "happiness is real only when shared" říkám si chudáček, co by teď dal za hřejivou postel u rodičů, který byly vlastně důvodem proč celou tuhle výpravu podnikal. A možná by za tu hřejivou postel nedal ani v tuhle chvíli nic, kdo ví. Dechberoucí záběry, výborná hudba, filozofie života a svobody a jeden Supertramp. "Live a life not a lie."

Kdykoliv se zamyslím nad tímhle filmem vyvolává to ve mě vlnu emocí, ale proč? Viděla jsem ho jen třikrát a kolikrát mám chuť se na něj podívat, ale nechci se překoukat. Šlo by to vůbec? Přemítám nad tím už nějakou dobu... mám slabost pro Timothéa? Oh boy, kdo nemá? Zapůsobila na mě atmosféra? Extrémně. Kdo by nechtěl celý dny proležet s knihou pod meruňkami, poobědvat s rodiči a u toho vést plodnou konverzaci, po obídku si dát cigárko, pak si zaplavat v řece, poležet na louce, poslouchat hudbu, bezmyšlenkovitě jezdit na kole po prašných cestách, večer zakončit nad skleničkou a probdělou noc dospávat k ránu. I kdyby měl ten film 10 hodin vydržela bych na to čučet s tím přitroublým výrazem celou dobu, no kidding. Jak dlouho bych takhle vydržela žít? To netuším, ale jedno takový léto je mým snem, na tuty, i kdybych tam měla být tou ženou údržbáře a vařit akademikům vajíčka na měkko. Takže atmosféra letní nudy, kdy čas nenuceně a pomalu plyne je skvělá, do toho ta zrnitá kamera a výborná výborná hudba… ale teče mi uprostřed přednášky z managementu udržitelnosti slzička kvůli tomu, že si vzpomenu na pěkného herce, co proležel den pod meruňkou, no ne. Další rovinou jsou vztahy postav. Začnu-li rodičema, ty rozhodně žijou their best lives. V manželství jim to klape. Zatímco taťka, profesor archeologie, tráví dny mezi knihama a výzkumem mamča popíjí mimózu a překládá si německou literaturu do italštiny. Po obědě pohostí pár přátel z podobných vrstev a navečer poslechnou svého synka při hře na klavír. Jsou otevření a jejich synovi jsou skvělými rodiči. Elio, syn, má na svůj věk překvapivý přehled v literatuře a hudbě díky prostředí, ve kterém vyrostl. Hraje na klavír a kytaru a dny tráví již zmíněným poflakováním. Moc toho nenamluví. Je mu sedmnáct let. A pak je tu Oliver, hlasitý, věčně vysmátý, bezstarostný a sebevědomý student vypomáhající s výzkumem Eliovu otci. Mezi Eliem a Oliverem je sedmiletý věkový rozdíl. Jejich lovestory se plíží pomaličku, moc slov si neřeknou, pocity se přenášejí hlavně prostřednictvím kamery a záleží na každém pohybu, záběru, detailu. Pak se tempo trochu zrychluje a najednou boom, Elio je Oliver a Oliver je Elio, Řím, vlak a čau. To, že tenhle film neskončí happyendem je ti jasný téměř od začátku, přesto je to jeden z nejvíc heartbreaking okamžiků filmu, co jsem kdy viděla... ale ta jejich láska není to, co mi nedá spát, blíží se to, ale není to. Pak tu máme konec, Eliův rozhovor s otcem plný pochopení soucitu, a i jakýsi příslib lepších dnů, perfektní scénář. Poslední scénu po telefonátu jsem nikdy ještě neviděla nerozostřenou. Je jasný, že ten závěr je hodně emotivní, ale moje posedlost tímhle filmem nestojí jen na závěrečném dojáku. Co to to teda je? Je to všechno. Kombinace vizuální estetičnosti, hudba, emoce, který to ve mně během sledování vyvolává, charisma hlavních postav a jednotlivý scény…. když Elio tancuje, když jsou na kole na náměstí, ta noc v Římě, když vyloví sochu z moře, když jde Elio zahrát tu melodii na klavír, jeho vztah s Marizou a rodiči, červený plavky, broskev a balkon… mohla bych naspat diplomku. V kombinaci s knihou je to pro mě srdcová záležitost zachycující nic víc nic míň než první lásku a krásu života. Těším se na další společný čas…. možná teď, co?

Tvrdohlavý kůň mustang si mě získal svým šibalským pohledem už jakou malou holčičku a moje slabost pro něj trvá až dodnes. Mustang je kůň divoký, nezkrotitelný a jak to v pohádkách bývá tak i odvážný a se srdcem na pravém místě. Mustang nemluví, přesto se dokáže svým pohybem a pohledem vyjádřit líp než věčně tlachající lidé. Mustang chce objevovat, chce běhat rychleji než vítr, chce být silný a hlavně, chce být navždy svobodný. Příběh Mustanga je jednoduchý, s málo slovy, jednoduchou animací a zároveň s hezkou zprávou a milou náladou. Celé téhle idylice dodává šmrnc hudba a řeknu vám, že tahle písnička je nejvíc motivační song pod sluncem, kam se hrabe Till I Collapse, promiň Emčo.

Když Frodo s Gandalfem opustili své přátele a odpluli do Země neumírajících nebo když Rose sledovala Jacka jak klesá do hlubin oceánu... to jsou scény, který se mnou zamávají vždycky. Nic se ale nevyrovná pocitu, když slyším skladbu Statues a tomu Piertotum Locomotor. Moje vůbec nejoblíbenější scéna a to nejen ze světa Harryho Pottera. Je tomu tak už dlouho a asi se to nikdy ani nezmění. Druhá část Relikvie je jiná než všechny předchozí díly, je ponurá od začátku do konce a všechny postavy tu mají svoje zasloužený minifinále, završení celé jejich cesty, kterou jsme sledovali tolik let. Když Molly, hodná mamča a hospodyňka sebere veškerou svou sílu a zachrání svou dceru, když Neville vystoupí ze svého uťápnutého já a sebere odvahu na to postavit se Voldemortovi, když Narcissa v lese Harryho neprozradí, když se Minerva postaví Snapeovi.... Snape, to je kapitola sama o sobě, buď ho miluješ nebo nenávidíš a většina ho začala milovat až právě v Relikvii, kdy vidíme jeho příběh, jeho vzpomínky tak krásně zpracovaný a většina z nás pak začne nenávidět sebe sama za to, že Snapem opovrhovali, asi stejně tak, jako Harry v tu chvíli. Snapeovo příběh je pro mě nejsilnější příběh celé série, je jednou z mých nejoblíbenějších postav a je to nejvíc nesympatická postava co je mi sympatická. Jak jsem řekla, druhá část Relikvie je vyvrcholením všech dějových linek postav a já jsem naprosto spokojená s každým osudem každé postavy a právě ten prostor, který byl věnován i jiným postavám než ústřední trojici je asi to, co dělá druhou část relikvie mým nejoblíbenější filmem série. A i přestože si většina postav vybojovala z finále jen pár minut, tak i to stačilo k tomu, aby se mi tyhle scény vryly do paměti a dnes, 10 let po premiéře je tu sepisovala a u toho je viděla před očima jasně a živě.  Celý díl je pastvou pro oko i pro sluch. Hudba je zde perfektní i přestože mou nejoblíbenější HP hudbou jsou skladby od Johna Williamse, které v tomto díle nejsou. Výbornou scénou je Bitva o Bradavice, což je dle mého nejlepší akční část ze všech dílů a hned po konci bitvy vás zavalí emoce, jak vidíte chodby hradu pokryté mrtvými přáteli a mezi nimi Freda a Remuse s Tonksovou... jste smutní a pak vzápětí i naštvaní, když se Harry jako vždycky rozhodne všechno zvládnout sám a odejít do lesů, což je ale na jinou diskuzi. Při prvním sledování jsem si myslela, že je to konec filmu, všichni umřeli a je konec... ale ne, jsme teprve v půlce. Druhá půlka je za mě trochu slabší, protože nemusím scénu z vlakového nádraží s Brumbálem, ale u ní vždycky přivřu očka a odpustím jí. No a v úplném finále vidíme souboj, na který jsme čekali tolik let a konečně Voldemort umírá rukou toho druhého. Na otázku "co je tvůj milovaný film" se dá Harry Potter odpovědět velmi snadno. Je to tak oposlouchaný, že většina lidí na to zareaguje "super, můj taky" a ten zbytek vás s dlouhým hmmm zařadí mezi další miliony co mají rádi Harryho nejspíš proto, že ho prostě mají rádi všichni, čímž tenhle zbytek lidí opovrhuje. A na jaký straně barikády stojím já? No to je už nadmíru jasné. Je to podle mě klišé? Pro mě určitě ne a kdyby existoval stroj času, používala bych ho nejspíše hlavně na to, abych mohla celou sérii vidět poprvé znova a znova.

Na druhý pohled zcela jinej zážitek než na první a věřím, že do třetice to bude asi zase jiný. Film, kterej se mění společně s divákem. Scarlett i Adam předvedli neskutečný výkony. Z filmu je cítit velký množství lásky, kterou hlavní představitelé chovají k sobě navzájem, k synovi a i k sobě samým. Láska je ve filmu geniálně představená v úvodní scéně a ukončená v závěru. Takhle krásně se o někom vyjádřit a natož ještě u rozvodu? Právnický background na jedničku, až mě trochu mrzí, že nestuduju evidentně záživné rodinné právo. Scéna, kdy Adam málem vykrvácel před sociální pracovní (která btw v žilách nemá krev pravděpodobně už dost dlouho) mě upřímně rozesmála, i když je to vlastně smutný. Celej ten film je dost hořkosladkej. Ukazuje krásný a i bídný stránky manželství a hlavně vás nenutí vybírat si stranu, dokázala jsem pochopit argumenty obou. Ve výsledku se s rozvodem popasovali slušně. Nedovedu si představit soudit se o společnou rybičku, natož o dítě. Scéna, která mě dostala do kolen je ta, když Adam zpívá ke konci filmu v baru. Au. No měla jsem to hezkej večer a zbytek noci můžu přemýšlet nad tím, jakto, že je Scarlett tak sexy i ve vytahanym svetru s účesem většiny dam nad 70 let.