kOCOUR

To, co fungovalo už v Kruhu, Paranormal Activity a podobných aneb "home video děsí nejvíc" po stopadesáté. Zdaleka nejlepší složkou Sinistera je kakofonická skrumáž plná letmých skřeků, proseb o smrt a znepokojujících ruchů, která se při troše fantazie dá označit hudbou (soundtrack jen pro psychopaty). Postavy jí logicky nemůžou slyšet, ale pro diváka by to bez ní nebylo ani z poloviny tak intenzivní a mrazivé. Frekvence šoků (než se to trochu okouká) v první polovině je velmi nadstandardní a nepamatuju si, kdy jsem byl naposled v kině takhle nervózní a přál si, aby si postavy povídaly a proboha chodily po domě hlavně ve dne, kdy by bubáci měli spát :-)

Vivat té low-cost sci-fi vlně, které nebrání ani omezené rozpočty, aby mohly věci chytit řádně za pačesy. Rian Johnson potvrzuje své režijní devizy a i s dolarovou oprátkou na krku servíruje propečený příběhový steak s extra omáčkou navrch. V prvních minutách fascinuje schopností prodat základní pravidla, v těch příštích elegantně proplouvá audiovizuálními nápady a pak už se vrhá do spárů polemik o tom, co by kdyby, a má k tomu při ruce sakra schopné herce odvádějící mistrné dialogové i akční kejkle (Willis má dlouhé době opravdu dobře napsané scény). Looper je přehledný a prodává se v rovině srozumitelného vyprávění nejen pro nenáročné popcornožrouty, ale i badatele hledající ve filmových rozuzleních velkou lidskou osudovost. A dokážu si představit, jak na fórech opět začnou probíhat velké diskuze na téma časové paradoxy (které Willis ve filmu umně setře jednou větou). Tempo není až tak dravé a ve druhé polovině se nezřídka pohmatává i po zpátečce, ale ten výživný koktejl budoucích motivů, hrátek s časem a vizuálních lahůdek se nestihne jen tak snadno okoukat. Johnson drží v napětí až do samého závěru a svého diváka odměňuje silným chuťovým jazykem, který posiluje touhu po opakovém zhlédnutí.

Raimi na koksu pro 21. století. Tam, kde většina tvůrců končí (variace na Pátek třináctého #3789), se parta kolem Wheddona teprve rozjíždí. Film, který permanentně nabízí humor mezi řádky a nakonec se rozkročí na úplně všechny strany, kam až mu to žánrový rozsah potenciálně může dovolit (jen jedna věc mi chyběla, ale na licenci mého nejoblibenějšího vesmírného monstra už asi chechtáky v rozpočtu nezbyly). Hodně upřímný zásek do hororové pažby, film s obrovským nadhledem a fakt hluboká studnice fanouškovských nápadů. Ve světle vypravěčské odvahy padají všechny škatulky i bariéry a scénář skoro pořád kráčí o krok dva před divákem. Weddonovi teď zřejmě sežeru všechno a hlavně už nemám strach, že by tým Avengers nenaplnil nerdovská očekávání.

Já, Krobot.

Takhle dopadá film, který produkují mladí herci a zároveň jeden z nich dohlíží na scénář. Nemá to sice takovou řemeslnou flow, jakou by to mohlo mít v rukou např. povolanějšího Phillipse (Starsky a Hutch, mrk mrk), ale příval nekorektních vtipů a hlášek (Ice Cube se našel) a stupidních pubertálních výlevů je i pořád tolik, že to na ty necelé dvě hodiny s přehledem vystačí. Ideální buddy zábava, která předznamenává bohatou letní sezónu, i fakt, že sequel tu bude do roka a do dne. Sem s ním. [Londýn 18/3/12]

Banda jednotlivců s plochými osudy a minulostí rekrutovaná z řad nejbanálnějších scenáristických stereotypů, zaklesnutá v průhledném umrtním pořadníku. A nad tím vším vyčnívá Neeson jako úkaz z jiného hereckého světa. Je to film o přežití v extrémních podmínkách, horor, esoterická sonda do hlubin žoldákovy duše? Nebo snad nová vize příběhu o Psu Baskervillském? Třetí Predátor? Scénář bezadně krouží kolem skvělého námětu a marně přemýšlí, z jaké strany to celé uchopit. Postavy zakládají ohně, vyměňují si historky, neohrabaně přemítají o životě, nuceně fuckují a pak ně vyskočí digitalní vlk nebo jim za zády zahřmí vlčí chorál (to jako vážně?). A mistr Carnahan, řemeslník schopný ladně vršit skvělou akci i přestylizované obrazové filtry, tu najednou bezmocně stojí a modlí se, ať už to celé skončí. Protože kde není scénář a kam se nehodí akce a přestylizované filtry, tam ani slovutný mistr nic nezmůže. A když už tu šanci přece jen má, je to podivuhodná mizérie (desetiminutovka na útesu nad řekou otevírá letošní žebříček WTF). Být to jenom Neesonova tichá, komorní, osobní anabáze napříč nehostinnou pustinou (klidně v režii Terrence Malicka), nebylo by o čem, ale tohle nesmyslné skupinové putování postrádá prvky žánrové zábavy jakéhokoliv druhu. [Londýn, 27/1/12]

Běh Nicolase Cage začíná notně připomínat běh Ashtona Kutchera! A k tomu pár kouzelných off topic hlášek (Take a leak... buy a hot dog!). Bohužel to není guilty pleasure, ale jen nuzná scenáristická pakárna. Pearce je pro takové filmy škoda, Cage na vyšší metu už asi nedosáhne.

Na art příliš povrchní a nabubřelé, na thriller poněkud sterilní. Divácky vděčné akční scény v nevděčném neakčním filmu, osudové drama bez dramatu, velká slova zející prázdnotou. A za tím vším krčící se Steven Soderbergh s potutelným úsměvem, který říká "stejně ty prachy zase příště dostanu a budu si dál dělat, co chci. Na vás mi zas tolik nezáleží!" Bourne by měl ze všech těch naháněček a kontaktních soubojů určitě radost, ale ze zbytku by se rozplakal jako malá holka. [18/1/12, Londýn]

Už druhá polovina poslední série vystrkovala růžky scenáristické beznaděje, která rafinovanost zápletek předchozích dvou sérií přebíjela nezvykle velkým počtem penisů a poklesem inteligence hlavních hrdinů na hranici demence. Film bohužel tenhle trend dál rozvíjí (zejména Simon, který má jít na vysokou, má asi o deset přebytečných koleček víc - wtf?) a nejméně třetinou filmu se táhne pocit, že z toho mohl být hodinový a mnohem chytřejší film. I tak tenhle výlet k moři se starými známými potěší, i když seriálem nedotčeni budou asi nechápavě v pravidelných intervalech obracet oči v sloup.

Podobný "upgrade" jako z jedničky na dvojku Pirátů: Postavy schematicky poletují z A a do B a po chvilce je vlastně jedno, co se na plátně odehrává. Celá účast diváka se dá charakterizovat přítomností postavy cikánské věštkyně Noomi Rapace: I ta se filmem jen tak prokouká a téměř promlčí, protože nemá pražádný prostor k řádnému nahlednutí celému detektivnímu pátrání pod pokličku, natož odhalování indicií. Ritchie valí na plátno jednu zpomalovačku za druhou a zahlcuje omamnými vizuály, ale jako vypravěč příběhu, který strhne, selhává. Zbývá série schematických honiček se zaměnitelnou choreografií, průběhem i vyústěním, na jejímž konci přetrvává hořký pocit, že doyleovský arcidémon Moriarty si rozhodně zasloužil mnohem důstojnější duel. 5/10 [Londýn, 6/12/2011]