somnar

Jako haptický thriller s potkany, mravenci a dudlíkem to funguje naprosto dokonale, jako ostentativně melancholická romance s Manic Pixie Dream Girl a iglú na střeše (come on) už je to horší a hlavně utahanější. Pořád ale asi nejlepší animovaná věc letoška. 70%

To muselo dát práce, a stejně si z toho budou všichni pamatovat jen francouzsky pitvořícího se Pattinsona, který se vyseká v blátě.

Vlastně se mi líbil ten závěrečný apel, protože bez něj by to bylo jen děsně rozhárané a bezzubé figurkaření, jehož slovní ekvilibristice chyběla hloubka třeba takové Sázky na nejistotu. Škoda, že tam za Banderasem nepřijede prát prachy španělský režisér v šále a v brýlích, to by mělo teprv grády.

Wannabe Hereditary, jenže směšné v děsivých pasážích a nekoncepční ve všem ostatním. Oceňuji ambice, ale tomuhle prostě chybělo víc nápadů. 50%

Neobhajitelně dlouhý relikt devadesátek o agentovi, kterého jeho nadřízení "povinně" hodili přes palubu (doslova!), v němž se s naprosto vážnou, slzavou tváří mluví o šrámech na duši a vnitřních démonech, popřípadě se bezzubě vtipkuje o věku nad Bloody Mary v budapešťských lázních. S Mary Elizabeth Winstead má totiž Will zcela asexuální chemii, což nakonec dává smysl, protože jeho zájem je očividně jinde - Will se nejprve dotčeně dušuje, že jeho mladý klon nemůže být jeho potomek, pak klonovi random sdělí, že klon je "určitě panic" a nakonec sám o sobě prohlásí, že pochází ze čtvrti jménem "The Bottom". Takových momentů (nechtěného?) humoru je ale málo, navíc se na to kouká fakt nepříjemně. Celé to vypadá jako domácí video, reality show či sportovní přenos v HD rozlišení s megaostrými objekty, zároveň bez jakékoliv „filmové“ patiny, kterou plynulejší pohyby během akce opravdu nevytvoří. A ano, prvními red flags sterilní, vykostěné podívané jsou už čínští investoři v úvodních titulcích.

Když pominu to, že Dolanovi očividně přišlo jako dobrý nápad natočit semiautobiografický film o otravném, přechytralém dítěti, které vyroste v mladého umělce, jenž školí v pražské kavárně "zaslepenou" novinářku, nemůžu přivřít oči nad tím, jak špatně sestrojené to celé je. V nekohorentním shluku scén se zmatené slavné herečky nemají čeho chytnout - když je režisér vhání do svých trademarkových expresivních rodinných roztržek, je to jenom prázdné, když na ně zkusí své popíkové montáže (Stand by Me, omg), je to už pouze trapné. Ještě smutnější ale je, že velmi slibná Donovanova linka o utajené sexualitě v Hollywoodu a údělu filmových hvězd se nikdy nepřeklene přes pár mechanických frází a toporné Haringtonovo herectví, navíc se nijak "úžasně" nepropojí s Rupertovou story, který vlastně řekne, že o Donovanovi mnoho nevěděl. Někde pod tím vším je určitě fajn film o tom, jaký (ne)přiznaný vliv na nás mají popkulturní idoly, v tomhle tvaru je za tím ale vidět jen peklo ve střižně.

Myslím, že se tady naplno ukazuje, že udělat hlavní postavu z nezajímavýho roztržitýho dobráka, kterýmu je hlavní padouch ukradenej, a kouzelnický dějiny jdou kolem něj, byla prostě obrovská chyba. Ve Fantastických zvířatech to k sobě osudově přitahuje jen Grindelwalda s Brumbálem, Mlokovi musí Rowlingová "dopřát" jen veletrapnou romantickou linku, která se zauzlí jedním hloupým nedorozuměním. Nejhorší je, že to celý působí, jako kdyby to psal nějaký fanoušek rodokmenů, a nejvtipnější je, jak to vždycky uhne ke kříšení potterovský nostlagie, jenom když to trochu může. Tu nezajímavou mladou stafáž ale nakonec musí opravdu zachraňovat rozšafnej Brumbál a dokonce i Johnny Depp (!) na své Trump rally. Vymluvilo mi to díru do hlavy. 50%

Asi nejlepší věc, kterou jsem letos viděl. Zlovolná, zlomyslná, stresující, jako kdyby měli Wes Anderson a Lars von Trier nějaký poťouchlý dítě. Pracuje to se snovým, prosluněným, až pohádkovým prostředím utažské přírody, které vždy naruší znepokojující detail, ať už je to zvláštní úsměv jednoho ze smutečních hostů, či záběr na divný leták, jenž kdosi strká do rodinné schránky. Kamera navíc číhá kolem hrdinů v invenčních úhlech, jako kdyby zvěstovala netušenou hrozbu, která dříve nebo později udeří ze zcela neznámého místa. Občas je to emocionálně sadistický tak vynalézavým způsobem, že jsem se až pousmál. Asi opravdo žijeme ve zlatý éře tohoto žánru. 90%

Kdyby měla Lady Bird tři hubatější ségry, vypadalo by to asi nějak takhle. Tyhle slečny jsou možná o trochu méně oduševnělé, jinak ale dření podobná témata jako Gerwig, akorát sítem hrubozrné komedie. Poselství o tom, že i holky můžou nezávazně šukat, tedy řeknou naplno, aby to došlo úplně každýmu, ale nemůžete jim to mít za zlý. Hlavně je teda i ve slabších místech drží rodiče, u jejichž eskapád jsem se možná smál víc, než by se na press projekci slušelo. Možná jen ubrat na těch popkulurních hintech, i když k urputnosti "cool rodičů" to vlastně sedělo. How do you do, fellow kids! 70%

Eh, vlastně je fajn, že to tu nejprovařenější dějovou berličku s umělohmotným výletem do Evropy vytáhlo až ve třetím díle, za to si ale pěvky kladný body nezaslouží. Už je to moc otřepanej cover, který nezachrání ani akce s vybuchujícími jachtami (!) a dva dobrý vtípky Tlustý Amy Winehouse (to byl jeden z nich, není zač). 50%