somnar

Krátce po Dungeons & Dragons zas nechápu tu potřebu cpát slzopudnou backstory naprosto prázdným a jalovým hrdinům, co si cpou zlatý cihly do chřtánu ve filmu, v němž vesnicí chodí znetvořený nácek a všude šplouchá digikrev. Přitom by se to klidně mohlo utrhnout ze řetězu - takhle je to ale moc nijaké, obyčejné, contentové, kdy to nemá nápady ani vizi, tak se to snaží klasicky netflixově utrhnout od všeho trochu, až to není nic. Proč si místo toho nepustit Hanebný pancharty, netuším.

Žádné skutečné drama ani nuance, jen konverzačka tak úslužná ke všem zainteresovaným stranám a zmíněným globálním brandům, až jsem čekal, že si v nějaký moment sám sobě zatleská ještě i produkující Amazon.

Další love letter Hollywoodu, na který předtím někdo tři hodiny úmorně kálí, asi aby to bylo dekadentní pro… Vlastně nevím, pro koho. Teenagery? Prarodiče? Lidi, co nikdy neviděli žádný film? Nevěřil jsem, že to řeknu, ale nakonec to má blíž k tomu příšernému Murphyho Hollywoodu na Netflixu, i když by se to chtělo lísat k jinačím velikánům. Nakonec to nejlíp shrnuje nevzrušená sardonická novinářka Jean Smart, co si jen povzdechne "Vždyť já znala Prousta".

Nevím, jaký byl záměr, ale proč vyrábět neanglicky mluvený lokální obsah navázaný na nějakou regionální mytologii, když je v tom snad každý motiv, dialog i záběr naprosto vykotlaně genericky nadnárodní a okopírovaný z hollywoodské kuchařky? Netflix zase trollí.

Je na tom hrozně vidět, jak ty scenáristické konstrukty s vložkami z ruské historie či britské rozvodovosti zněly skvěle na papíře, ve výsledku ale prostě vůbec nefungují, protože jsou moc ploché a očividné. Asi tomu vážně chybí disciplína urputné baronky Thatcherové, když to najednou musí většinu svých postav ztrapňovat a nechávat třeba Dianu dětinsky hlasovat pro konec monarchie v televizní show. Škoda.

Mám pocit, že točit o "vyprávění příběhů" se pomalu stává další marnou vějičkou, ačkoliv by tohle klidně mohlo působit jako úlevný půst ke všem těm kulinářským filmům a seriálům poslední doby. V poslední třetině to jde ale tou nejvíc vyšlapanou cestou k diváckému pocitu plnosti, takže i přes standardně podmanivou Pugh v tom spíš zázrak taky nevidím.

To, že je to divoké, je možná pravda, v jednotlivostech je to ale poměrně nedivoce odvozené, tudíž kouzlo rychle vyprchává - zvlášť když to chce Cregger celé zaobalit do nějakého společenského MeToo statementu, v čemž ale zase spíš očividně jede na efekt, než aby byl nějak pronikavý.

Jinýmu studiu by mi bylo trapný do toho takhle rýpat, ale opravdu by si Andy v roce 1995 oblíbil tuhle unavenou a rozvleklou variaci na Interstellar s podobně posmutnělým hrdinou, jíž si teda moc nelze oblíbit ani teď, ani ne tak proto, že svoji inkluzivitou nepřipomíná nic, co by mohlo vzniknout takřka před třemi dekádami, zato si během ní lze jen bolestivě vzpomenout, jak to s podobnými motivy Pixar uměl dřív třeba ve Vzhůru do oblak či VALL-I. Přitom si jsem jistý, že by Pixar dokázal zábavně replikovat devadesátkový dětský film, jak úvodním titulkem slibuje.

Mnohem víc Deadpool než Wick v takové té nejotravnější kombinaci, kdy je to sice brutální, ale naprosto infantilní, přesto se to na konci nestoudně tváří, že to celou dobu směřovalo k tomu, že jste se o tu sebranku měli nějak hlouběji zajímat a emocionálně její rodinná pouta a bratrské ztráty prožívat, přitom jste hlavně rádi, že tahle úmorná cesta nejrychlejším vlakem konečně končí.

Pouštěl jsem si to na sedmkrát.