sportovec

K zvládnutí nesnadného námětu se spojily - zdá se - nejlepší tehdy dosažitelné síly, zčásti dokonce i umírající poslední Chaplinova choť a otci tolik podobná a herecky rovněž výrazná dcera Geraldina. Obtížné a krajně nesnadné zadání - najít herce, který by byl s to postihnout neopakovatelné Chaplinovy kreace a přenést je, neztenčené a nezkreslené, do umělcova neméně osobitého a výrazného soukromí, se angažováním Roberta Downeyho podařilo v podstatě beze zbytku naplnit. Za nosný považuji i nápad na vytvoření fiktivního Chaplinova biografa, který se nemůže neptat i na nejcitlivější věci géniova života chladně chirurgicky věcným způsobem a vlamovat se tak do nejvnitřnějších komnat intimity; Anthony Hopkins dal této postavě vše, aby zvýraznil její lidský rozměr při současném ponechání průvodcovy epizodnosti a okamžikovosti. Osnova životopisné knihy tak byla nepochybně rozvinuta a rozmnožena. Ale fakt, že film zůstal závislý na chaplinovské sebereflexi, skutečnost, že je jeho páteří, je současně také slabinou Attenboroughova režisérského přístupu. Zatímco první část filmu přímo kypí životem, je plnohodnotným geniálním hraným filmem a použitá metoda chronologických uzlových vstupů děj CHAPLINA dále dynamizuje, zhruba od poloviny díla postupně nabývá na převaze "jen" nadprůměrně zvládnutý hraný umělecký dokument. Kompozice je tak rozlomena; obě části, jakkoliv jsou natočeny s attenboroughovskou virtuozitou, se vzájemně oslabují a zejména vyznění závěrečných částí filmu je touto živelnou, ne zcela zvádnutou synergií viditelně oslabeno. Ale i v této podobě se podařilo vytvořit zajímavý, pestrý, nenudný a výrazně autorsky originální film, který svůj základní smysl - složit hold neopakovatelnému umění jednoho z největších géniů světového hraného filmu - naplnil beze zbytku. Lze říci, že nejen autorsky, ale především - je to jeho další velké plus - divácky.

Přiznám se bez mučení, že některým komentářům k tomuto filmu ne příliš rozumím. Je pravda, že v některých pasážích scénář i režie poněkud drhnou; stejně tak je ale pravda, že toto drhnutí ani v nejzranitelnějších momentech díla neklesá pod práh velkého umění. Klady filmu mnohonásobně přesahují jeho dílčí přešlapy. Životní příběh vynikající mexické komunistické malířky je strhující a burcující sám o sobě. V tomto případě se podařilo propojit přirozeně a spontánně ideu s ryzím, neopakovatelným uměleckým výrazem a mučednickým ženským životním údělem. Do necelých 47 let životní pouti nastřádala drobná mexická krasavice tolik, co by bohatě vyplnilo hned několik průměrných dlouhověkých životů. Životní láska s dalším gigantem světové malby Diego Riverou dala i tak bouřlivému životu další bouřlivý rozměr. Ne lesbické lásky - spíše objetí - , ne četné milostné avantýry, z nichž ta s Trockým nebyla pro Fridin život nepodstatnou, ale prolnutí tragického údělu mrzačky, velké umělkyně, tragické matky a ideové ženy spolu se zachycením neopakovatelné atmosféry Mexika té doby, Mexika Lázara Cárdenase, činí FRIDU, byť produkovanou americkou a kanadskou filmovou společností, filmem v pravdě mexickým. K tomu patří i barevná výraznost a doslovně malířské pojetí řady scén zejména v první části FRIDY. Trhaná filmová kompozice i syžet jakoby odpovídaly i přeryvům a bouřlivostem nezkrotného Fridina díla vztahu k životu. Kolážová intermezza i animace děl Kahlové dynamizují děj filmu a obohacují jeho kompozici; propůjčují mu výraznou osobitost a nezaměnitelnou neopakovatelnost. Neméně působivá je i sklenující hlavní dějová linka: "postelový přenos" umírající umělkyně z jejího bytu do výstavních prostor, v nichž došla naplnění její touha předvést krví vydřené dílo milované rodné zemi a jejím lidem. Socialismus, slovo, které je dnes odsunuto na periférii lexika postmoderního světa, má i tento rozměr svého duchového bytí. Hayeková možná nepsala scénář, určitě nerežírovala, ale nezpochybnitelně byla hlavní hybatelkou dějů a produkce tohoto nevšedního filmu. Julie Taymorová, jméno pro mne dosud zcela neznámé americké režisérky střední generace, zachovala a dále rozvinula ženskou optiku, která byla pro Hayekovou zřejmě hlavním motivem, jenž ji vedl k prosazení tohoto "nekasovního" námětu. Na stříbrném plátně tak byla zachycena s mimořádnou pietou a úctou, s něžnou básnivou neiluzívností, která nic nezamlčuje, ale ani nedémonizuje, velmi podstatná - pro naši společnost prakticky zcela neznámá - část života a pohybů i životního stylu meziválečných levicových avantgard. Platí to nejen pro tu mexickou ale i francouzskou; neméně působivé jsou i ty pasáže FRIDY, které zachycují rockefellerovské prostředí USA třicátých let. Tento zcela nehollywoodský feministický film s naprosto neyankeeovskými rysy svou latinskoamerickou poetikou nemůže neupoutat pro způsob, jakým dokázal divácky přesvědčivě a poutavě přiblížit látku tak nesnadnou a fimovému zpracování se vlastně až bouřlivě vzpírající.

Zprvu po letmém pohledu na titul jsem se naivně domníval, že budu konfrontován se shakespearovskou látkou. Teprve první akty tohoto erbovního představení vinohradského divadla mě z Anglie přemístily do střední Evropy do počátku zrodu naší současnosti. Nešťastný císař, nadaný panovník, který vešel do dějin proslulým rčením o pouti do Canossy, se mění v obraz naší současnosti, v hlubokou sondu do duše moderního člověka, do dech beroucího pohledu a současně hledání rozhraní ještě lidského a jíž šíleného. Do příběhu o touze, která by chtěla být skutečností, o zoufalství, které ví a chce, ale již nemůže. Ačkoliv Miloš Kopecký nikdy nedělal ze své duševní choroby tajemství a o svých strázních otevřeně mluvil a sdílel je se svými diváky, v této hře, v půdoryse, který je i jeho životním příběhem, demonstruje zrod hereckého génia. Užaslí vidíme řádit na jevišti světového herce, který se rozdává do posledního atomu své identity. Další výkony, stále nadprůměrné a hvězdné, se vedle Kopeckého exhibice ztrácejí, aniž by zanikaly. Symbolicky působí ve své menší úloze svých uměleckých juvenilních počátků Jaromír Hanzlík, dědic a pokračovatel herecké výsostnosti nejen Kopeckého v tomto skvělém divadelním představení. Z tmy zapomnění jsou po zásluze televizním zánamem vyrváni i Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková. Zlatá léta šedesátá tímto záznamem sesílají na naše skráně jeden ze svých nejlíbeznějších paprsků.

Procházka, někdy přímo let na a za hranice lidského poznání jsou fascinující samy sebou. Příběhy gnozeologického rozhraní, ty, které by se stát mohly, prvky a teorie i fakta, jež jsou již ve hře a přece stále mimo nás, to je základ příběhu o poznávání planet naší sluneční soustavy. Možnost, že bychom mohli vůbec stanout na řeřavém roštu venušského povrchu, náznak jistoty, že by lidský organismus i jeho výtvory byly s to z tohoto pekla zaživa vynést cosi do zlaté pokladnice lidského poznání, jsou víc než dostatečnou odměnou pro každého, kdo zhlédne tento mimořádně zdařilý sci-fi dokument BBC. Virtuální realita se v něm stává téměřfaktem, vysněné takřka hmatatelným. Je to nový žánr a převratný, dosud nevídaný zážitek. Je to i výraz nesmírné autorské invence. A nadlouho cosi, na co se nezapomíná.

Že náš národní filmový archiv patří k největším a nejúplnějším ve světovém měřítku, je známé. Že však jeden z jeho pracovníků patrně pod vlivem kdysi tak úspěšného pořadu VIDEOSTOP propadne kouzlu popularizace natolik, se dalo nanejvýš tušit. Po mnoha letech pravidelného vysílání vznikla velká mozaika skvělých dokumentů, které nejen oživují zašlý svět našich novějších dějin, ale v mnoha ohledech doplňují i naše individuální vědomosti a kolektivní společenské poznání. Karel Čáslavský se navíc osvědčil jako osobitý a výrazný komentátor této ojedinělé série historických vhledů a vtiskl jí tak nenapodobitelnou osobitou tvář. HLEDÁNÍ se určitě stalo jednou z nadčasových "tváří" naší polistopadové národní televizte veřejné služby. Tváří zvláště výraznou.

V pořadu jsem postrádal bližší zmínky o krčmaňském případě. Čepičkova kariéra stála a padala s Klementem Gottwaldem a dobou, ve které dozrál do typu kariéry, který ho také posléze zničil. Kusákův výrok o jednookém králi mezi slepci je výstižný. Není však úplný: nevztahuje se jen na blbce, ale i zločince. Bez ohledu na konec jeho kariéry je možné říci, že žil šťastný život, protože z vrcholu mocenské pyramidy vlastně zmizel včas, dříve, než naplno vyhřezly výkaly a další odpady státně organizovaného zločinu padesátých let.

Bílá jako barva studu, odstupu a lhostejnosti, ustící nezřídka do nenávisti až chorobné, je námětem posledního díla volní trilogie skvělého polského režiséra. Novodobý hrabě Monte Cristo má tentokrát ryze slovanské kořeny a pochází určitě z naší doby. Potupen a ožebračen i raněn do kořene ve své hrdosti a osobnosti podřizuje svůj život po svém náhlém pádu doposud profesně úspěšného muže jedinému účelu - ničivé pomstě. Námět, který není prost detektivních prvků, využívá Kieslowski k rafinovanému stupňování děje a paralelně i k velmi věcným pohledům na tvář nejen francouzské metropole, ale především své vlasti a jinak nedostupné skutečné podoby právě počínající kapitalistické restaurace v Polsku. Úspěch hrdinova úsilí se pochopitelně vzápětí láme; čeho docílil tím, že ukojil své sebestřené ego? Zlom a stud jsou tedy ne odvrácenou, ale naopak lidsky blízkou podobou BÍLÉ. Barvou vlastně výstražnou, burcující. Burcující ve jménu všeho dobrého, co se v každém z nás skrývá. Kieslowski se se svou uměleckou tvorbou i svým pozemským životem rozloučil tím nejlepším možným způsobem.

Jakkoliv je válečná situace především vypjatým existenciálním momentem každého lidského života, přesto se i zde nacházejí momenty ryzího soukromí, důvěrných situací, něžných doteků, pocitů, že uniformu člověk nosí jen nedopatřením, že žije v míru, že všechno čím a v čem žije, před ním rozestírá svou přívětivou náruč. ŽEŇA jako by byl předchůdcem Svěrákových MODRÉHO SVĚTA, přiblížením situací, o nichž najdeme zmínky ve vzpomínkových prózách, deníkových záznamech nebo je úkradkem zachycujeme v dobových fimových záběrech. Chruščovovské "tání" šedesátých let vyburcovalo v tehdejší sovětskoruské společnosti ohromný potenciál tvůrčí energie a založilo celou řadu pozoruhodných uměleckých činů. Básnický akt Bulata Okudžavy větší část svého obsahu spíše než klasický válečný film připomíná českou filmovou vlnu československého období šedesátých let a zcela a programově se vymyká estetickému kánonu sovětské sorely. Jeník Ratkin se v tomto kaťušovém STŘÍBRNÉM VĚTRU posouvá do básnivé, romantické osobnosti vojína Kolyškina, protějšku nepatetických českých Filipů Havelků desetiletí Pražského jara. I jeho vyvolená Múza je atypická: zvonivý smích a půvabný zevnějšek doplňuje naprosto neženská vojenská uniforma. Povídková struktura filmu zhušťuje a vlastně i dynamizuje jeho děj, takže lyrické scény mají až "akční" náboj. Jinošské vnímání skutečnosti relativního týlu dělostřelecké jednotky proslulých "Stalinových varhan", jak kaťuše nazývali Němci, postupně hrubne a drsní s viditelným a nesmírně rychlým mladíkovým dospíváním. Klasický ideál čechovovské, grinovské nebo paustokovské ruské lásky, kořenící v Tolstého VÁLCE A MÍRU (Žeňočka jakoby v sobě měla něco z Natašy Rostovy) postupně prorůstá ze snu do skutečnosti. Kruté skutečnosti posledních dnů a hodin děsivé války, v nichž se tolik, tolik chtělo žít. A přece se umíralo a odcházelo ze života i v těchto okamžicích již hmatatelně se blížícího míru. Gradující, skvěle vystavený závěr filmu nás odkazuje k dalšímu klasickému dílu té doby: Šolochovovu a Bondarčukovu OSUDU ČLOVĚKA. Hrůznost války a zdroje nespoutatelné nenávisti nejen ruského, ale vůbec protihitlerovského evropského člověka té doby ke všemu německému, se stávají pochopitelnější a oddémonizovatelně lidštější. Civilně oproštěné pojetí postav, prostých ruských lidí své doby, otevírá prostor pro řadu pozoruhodných hereckých výkonů, mezi nimiž vynikají známý ruský herec Oleg Dal jako vojín Kolyškin a pro mne zcela neznámá Galina Figlovskaja jako Žeňa Zemljanikina. Asi autobiograficky založený film (děj je položen do posledního roku druhé ruské Velké vlastenecké války, kdy Okudžavovi bylo oněch 19-20 let věku dospívající mužnosti)¨nemohl nevzbudit mrtvičné reakce tehdejší cenzury. Přesto - nebo právě proto - toto nad hranicemi žánrů založené dílo nezestárlo. Mimo jiné proto, že od základu bourá vžité představy o uměleckém vymezení ruské filmové a vůbec literární produkce.

Historie krizového ruského "truchla" (smuty) po vymření Rurikovců (1598-1613) je sama o sobě neurovnaná, přerývaná, obtížně popisatelná, až chaoticky zmatečná. Zhruba stejná je i matérie filmu 1612 ruského režiséra střední generace Vladimira Chotiněnka. Skutečnost, že pádem sovětského režimu došlo k v ruské společnosti i v "blízkém pohraničí" k diskontinuitnímu zlomu, se projevila i v hraném filmu. Zavedené charakteristiky, na něž jsme si zvykli, jakoby přestaly platit nebo se viditelně posunuly. Časově tomuto filmu předchází jedno z posledních Bondarčukových děl - BORIS GODUNOV. Pokusím-li se srovnat poetiky těchto děl, lze zde konstatovat značnou paralelu, blížící se shodě, ve využití literárních předloh. V Chotinenkově případě se bude podle všeho jednat o směs kronik a lidových podání té doby. Hodnotu filmu značně snižuje poměrně klopotně se rozvíjející úvod, ale také řada nejasných míst v dalším ději. Zřejmá je i nevyváženost ve ztvárnění hlavních postav. To je asi hlavním důvodem jednoznačné dominance polského herce Zebrowského; nezdá se totiž, že by talent jeho ruských kolegů byl viditelně nižší; spíše mají méně ke hraní. I tak se však dá říci, že film představuje v soudobé produkci hraného filmu nejen ruský vysoký nadprůměr a nabízí zajímavé téma ve slušně, místy i dobře zvládnutém zpracování. Tvůrčí dílna Nikity Michalkova-Končalovského se za tento historický záběr určitě nemusí stydět. Naopak.

Cesty k životnímu úspěchu mohou být různé. V našem povědomí zdomácněly životní příběhy osobností bližší i vzdálenější minulosti, ale jaksi opomíjena je nepozlátkově podávaná americká oblast. Novodobá americká Atlantis - jak ji kdysi pokřtil Anatole France - je v našem prostředí pověstná rázností a dravou důrazností svých protagonistů. LETEC přibližuje zvláště významné životní okamžiky jednoho z nich. Silná, současně mimořádně rozporuplná osobnost Howarda Hughese (1905-1976) je en passant poněkud atypickým ztělesněním amerického snu, který v tomto případě začíná ne v příslovečných chudých poměrech, ale naopak z více než solidních zazobaných milionářských východisek. Na dramatičnosti to Hughesovu životu rouhodně neubírá; dá se říci, že spíše opak je pravdou. Pozoruhodná syntéza stříbrného plátna, konstruktérského prkna, pilotní kabiny, podnikatelské odpovědnosti a ojedinělé hypochondrie velmi často na pokraji psychického normálu však současně nikdy nebyla planým žvatláním, ale především skutečnou tvůrčí prací s prokazatelnými výsledky. Soukromý život v této idealistické sebestřednosti nemohl nestonat. Letadlo HERCULES, jedno z Hughesových nejdospělejších dětí, bylo ve výzbroji americké armády - pokud se dobře pamatuji na dobové zprávy - ještě v osmdesátých letech minulého století. Okouzlit ženu tak náročnou a v pravém slova smyslu emancipovanou, jakou byla geniální herečka Katherine Hepburnová, nebylo snadné. Je jasné, že vedle Spencera Tracyho byl její další životní láskou. Velký život si vyžádal i nevšední filmové zpracování. LETEC režiséra Martina Scorseeho je i není typickým hollywoodským velkovýtvorem. Hvězdná výprava a nesporné okouzlení velkým příběhem jsou víc než vyváženy zvolenou formou filmu-ságy, pro niž je důležitější téma než timing za každou cenu. Hughes je tu bez zbytečného moralizování zobrazen ve všech rozporuplnostech svého americky totálního lidství. Výborný výkon Leonarda Dicapria je však podle mého názoru přebit ještě skvostnější a propracovanější kreací Hughesovy osudové ženy v strhujícím podání Cate Blanchettové, která i tady potvrdila, že na tehdejším prahu svého zralého ženství vyzrála ve světovou herečku mimořádných kvalit. Stranou by neměl zůstat ani senátor Brewster v neméně strhujícím podání kultivovaného herectví u nás ne zcela doceňovaného Alana Aldy. Opěvovat kameru i výpravu by po tom, co jsem již o filmu napsal, bylo nošením dříví do lesa. LETEC je hlubokým, zasvěceným pohledem do nitra amerického snu. Pohledem věcným, nic nezamlčujícím, současně však pohledem uctivým a láskyplným. A pro nás nadmíru zajímavým.