Dikaiarchos

Slov netřeba, myšlenek netřeba. A člověk? Ponechme jej v pouhé latenci. Přesto jako vnímatel jsem se nemohl zříci svého člověčenství a dík filmu se nemohl nevydat výš, hlouběji, vzad i vpřed a v pomalém tanci kosmologie a múz si nepovšimnout vlastních myšlenkových reakcí a náhle zejících pocitů – od kantovského úžasu po bázlivé chvění. Ano, redundantní komentář až hanba; ale právě lhostejnost podstaty Spícího lůna (nejen) vůči těmto větám mě fascinuje.

Sí, PChG ví, že se hýbe jak Země, tak všehovšudy všechno, a to do morku kostí, resp. do morku atomů. Jak ale zachytit všudypřítomný, vše prostupující, vše ustavující a vše nepřetržitě proměňující pohyb?         Režisér našel řešení v kompozici, jíž jako by simuloval pohyb elementárních částic. Proto se sekvence filmu před divákem vynořují nahodile, nesouvisle, někdy se ve změněné struktuře opakují, mnohde rozostřeny, rozvlněny, ale nikdy k neznatelnosti; každý výjev lze po našem identifikovat, vycítit jeho náladu, vidět v něm šrafy reality, ohbí příběhů.          Divákova mysl tak na jedné úrovni vnímá pohyb filmových obrazů, na druhé si představuje neviditelné subatomární kolotání, které obrazy umožňuje a které jimi, kauzálně vzato, hýbe.          A aby toho pohybu nebylo málo, vtom si mysl uvědomí, ještě s náhlým problesknutím Máchova verše myšlenka myšlenkou umírá (a vjem vjemem), že mysl sama žije ze a ve stejné elementární rozpohybovanosti a proměnlivosti. - A tím uvědoměním dává režisérovi (nebo spíš své interpretaci?) zapravdu.

Tentokrát žádná tiše vnímající observace à la D'Est. Izrael si vyžádal okamžitou instinktivní reakci. Autorka, skrytá, jako vystrašené zvíře, v noře telavivského apartmánu, učinila z kamery, své mentální dvojnice, smyslovou bytost, která nejčastěji staticky, paralyzovaně zírá oknem do vnějšího světa. V jednom okamžiku se zanoří co nejhlouběji do útrob apartmánu a jindy, když nad nočním městem přelétají letouny, se nekontrolovatelně roztřese. Pudové chování kamery doplňuje Chantal řečí své mysli; jenže ta sice funguje jako prostředek k potírání démonů, ale ve stejném čase jako jejich tvůrce (asociuje obrazy sebevraždy tety Ruth, sebevraždy matky Amose Oze a latentně sebevraždy samotné režisérky). Obě tendence mysli (potírač a tvůrce démonů) pracují současně, ale kdo ví, která z nich je zrovna rychlejší (totéž lze vztáhnout na dění světa, včetně Izraele). Nejsebezáchovněji se významotvorná kamera projeví, když opustí klaustrofobní prostor apartmánu a mysli a spočine tváří v tvář moři. // Film pro nejtrpělivější diváky. Ale co je těch 78 minut oproti míře trpělivosti, již musela autorka vyvinout vůči vlastnímu mučivě balancujícímu nitru; „always the hours“ už od její prvotiny Saute ma ville (1968).

Rezort Sophia Antipolis je absurdní už svým názvem. Ale právě titul filmu trefně vystihuje dichotomii místa, které se tváří jako moudře (sophia) vystavěné útočiště pro život a plnění snů, jenomže v jádru je spíš významově posunutým útočištěm, totiž místem, odkud se na přirozený život útočí (anti-polis). Postavy filmu, často rohmerovského či bressonovského výrazu, jsou propojeny s anti-polis i se sebou navzájem subtilními kapilárami, které vytvářejí strukturu jejich životů. Tato struktura je ovšem stejně zrádná jako samotná anti-polis; jemné předivo nitek budí dojem, že postavám poskytuje hodnoty, spolehlivé orientační a záchytné body, bezpečí, ve skutečnosti je však dezorientuje, znejišťuje, ohrožuje. Tyto nitky pak nevytvářejí přirozenou síť vazeb a vztahů, ale číhající pavučinu. Duch anti-polis je nakažlivý a dokáže i to, co bylo dosud autentické, rozrušit a podmanit si (jak mentálně, tak fyzicky, viz paralyzování hypnózou či lepicí páskou). Otázka je, kde sídlí pavouk. Pokud v lidské mysli, pak boj s ním nemusí být jednoduchý. A možná bude zapotřebí, jak v průběhu celého filmu naznačuje režisér, živelného kataklyzmatu, aby si člověk uvědomil, jakou past sám na sebe snová.

Chtělo by se říct ostře sledované vlaky. Vlaky mají svou osobnost, vizáž, zvuk, rychlost, energii, potkávají se, míjejí, nebo – nejčastěji – sunou se osaměle; někdy si pohrají s pozorovatelem. Ale všem je dáno totéž: vjet do záběru, pohybovat se v něm a zase vyjet (záchvěv smutku, když mizí poslední vagón); pokud jim nedojde šťáva předčasně. Intenzivní test metačtení filmu.