Wysch

Včera jsem se v noci vracel z kina, stejně jako v případě novýho Batmana jsem se do postele dostával po druhé rodině ráno s tím, že jsem viděl film, kterej jsem si už předem pečlivě vybral, do kterýho investuju peníze (sakra, ty vstupenky zdražily), čas (hej, vracím se ve dvě ráno!) a benzín (o jeho ceně ani nemluvit).

Ono to dneska už s těma filmama není tak jednoduchý jako kdysi, kdy člověk šel za osmdesát korun do Cinema City a dostal vstupenku na celej večer, kterej strávil v prokletí tehdejších sedaček a objetí tehdejších žen. 

Dneska ta návštěva kina je kulturní proces skoro podobný dovolený. Zavalený informacema si lidi hledají, na který film půjdou, protože vstupenka je třikrát dražší, burger před kinem už nestojí 20 korun a meníčko za osmdesát neexistuje. Inflace v roce 2022 taky nepomáhá, a to se člověk po covidový kino-pauze fakt snažil tomu filmařskýmu průmyslu něco ze svejch peněz dávat. 

Jako si člověk pečlivě hledá informace o destinaci, kam chce jet na dovolenou, stejně tak si dneska hledám informace o filmu. Už se nerozhoduju jen podle traileru pár dní dopředu. Rozhodnutí padaj podle jmén producentů, režisérů a scénáristů. U nějakejch majstrštyků kouknu na kameru a hudbu, a podle toho se rozhoduju. Jdu po starých známých jménech, který mám ozkoušený, že se mi prachy za ten vejlet vrátěj. Protože si to řeknu na rovinu, jet dneska do kina je pro mě otázkou několika stokorun, a i když mám už dávno šedivý vlasy, radši než riskovat stokoruny, podívám se do nějakýho storu pro nějakou (video)hru.

Letos mám vybráno pět filmů, na který milionprocent půjdu. Nebudu je zmiňovat, řeknu jen, že dva jsou komiksový a jeden už je za námi. Přičemž ten sice komiksovej byl, ale podle dostupných informací se mělo jednat o neo-noirovej detektivní příběh s postavou, která čirou náhodou nosí netopejří kostým.

Protože, nevím co vy, já už jsem těma komiksovejma blockbusterama přesycenej. Možná za to můžou moje šedivý vlasy, ale já už z toho nemám takovej prožitek jako dřív, kdy se jednalo o něco neokoukanýho a unikátního. Jenže dneska je komiksovej film blockbusterovej film, plnej digitálních triků, který umožňujou cestovat fantastickejma vesmírama. Kam zmizely ty komiksový filmy, který sice bazírovaly na tenké lince fantastična, ale zároveň byly podloženy realismem. Do doby Iron Mana totiž komiksovej film byl Batman, Spider-Man a Superman. Fikční fantastický postavy z fantastickejch světů.

Pak přišel Feige a re-inventoval (sorry, neumím už česky)  komiksovej film. Tony Stark měl sice oblek, kterej uměl lítat a měl v sobě stovky malejch projektilů a pár raket, ale pořád byl ten film reálnej. Člověk si řekl, že tuhle technologii máme, jen nemáme génius to dát dohromady do funkčního obleku. Steve Rogers měl sice v sobě sérum supervojáka a bojoval proti náckům se zbraněma, který byly fantaskní, ale dohromady měl člověk pocit, že Steve Rogers mohl existovat. Že Thor tak nějak do toho našeho světa mohl patřit. 

A pak hurá přišly digitální guláše. Postavy chodí v motion-capture oblecích a digitálně jsou vyumělkovány. Deadpool je snad poslední, kdo nosí reálnej kostým, ne? (Samozřejmě není, ale nadsázku snad chápeme.)

Komiksovej film se vrátil zpátky do blockbusteru, ve kterým se zachraňovala Země před náletem mimozemšťanů, kterým udatnejch hrdina rozbombil loď atomovkou. Přitom se lámaly zemský desky, vybuchovaly sopky, rozstřelovaly komety, yada yada yada. 

Poctivej blockbuster zase zmizel. Komiks je dneska blockbuster. 

A zaplaťpámbu existujou lidi jako Matt Reeves, který ten komiks vezmou a udělaj zase komiksovej film, a ne digitální guláš o záchraně světa. Nebo vesmíru. Nebo mnohovesmíru. Udělaj ten film o postavách a jejich psyché. 

Zaplaťpámbu, že existuje Tom Cruise, kterej do kina pořád táhne, protože všechno udělá sám. Lítá s vrtulníkem, běhá po střechách, přeskakuje z nich, dělá výkruty ve stíhačce, závodí na motorce... a divák ví, že to je Tom Cruise, a ne digitální guláš.

A Tom Cruise nabídne film pro zábavu. 

Matt Reeves nabídne psychologickou sondu ve třech hodinách, Tom Cruise dvouhodinovou orgii záběrů na svůj odkaz, svoje odhodlání dělat všechno sám. Čímž inspiruje úplně stejně, jako ten superhrdina v železným obleku.

A já jen doufám,  že Maverick vydělá dost peněz na to, abych mohl někdy svoje dítě (až nějaký budu mít) vzít do kina a říct: "Čum, vole, takhle se dělaly filmy v osmdesátejch letech. Jednoduše, poctivě, s důrazem na polonahý těla mužů, a pózy žen u porsche, a objetí v plný rychlosti na motorce, a výkruty v nadzvukový rychlosti, a funění herců, kteří bojovali s přetížením, a příběh je jednoduchej a kopíruje Star Wars a jakejkoliv Ace Combat. Protože v každým Ace Combatu je mise průletu kaňonem. Protože takhle se prostě dělaly filmy a hry v osmdesátejch a devadesátejch letech. Čum vole, a uč se, protože dneska už to nikdo nedělá."

Tak.