Mikei

"Viděl jsem Dělníci bulváru a zjistil, že jsou horší věci než bulvární novináři - čeští dokumentární tvůrci. Afektované, bezobsažné a ještě víc manipulující veřejností než by zvládl jakýkoliv text o Ivetě Bartošové. Přiznám se, že jsem se na to díval s tím, že se dozvím něco o tom, jak funguje český bulvár, jaký mají systém a fígle... a místo toho to byly jen záběry na vibrátory a smutná dětská očka. Fór je v tom, že je to úplně to samé, co bulvár - ukazuje lidem, jací jsou ostatní lidé póvl, aby se cítili líp. Jen tohle není pro masy, ale pro intoše. A na rozdíl tady od tvůrců, ti bulvární novináři aspoň vědí, co dělají a nepovažují se za nějaké věrozvěsty. Ale on tenhle pořad dokazuje, že rozdíly mezi bulvárem, normálními zprávami (čili bulvárem ve smokingu) a takovýmihle reportážemi (bulvárem v brýlích a ve svetru) se čím dál více stírají." by Jirka Pavlovský. Lépe nešly pocity z této bezduché dokumentární tragédie popsat.

Upřímně, moc jsem si nedokázal představit spojení manga animace s protiválečnou tématikou. Naštěstí se tento trochu pesimistický předsudek během několika úvodních minut vytratil. Příběh sourozenců Seita a Setsuko, které příjdou během náletů za 2. světové války o maminku a následně se dostanou k protivné tetě, kterou po nějaké době opustí. Snímek chytí a nepustí. Hraje cíleně a účelně na city; člověk moc dobře ví, co příjde na konci filmu a ikdyž se na to přípravuje, stejně je dojatý. Silně dojatý. Hvězdičku k dokonalosti nedávám z důvodu, jelikož i přes kratší stopáž jsem se nemohl zbavit dojmu zdlouhavosti. Což se ale třeba ještě zmení po druhé projekci.

16. MFDF Ji.hlava…Suverénně nejhorší experimentální "dokument" viděný v Jihlavě a nejhůře strávených 80 minut. Všechny 3 části se odehrávaly na halucinogenní nebo na nějaké rádoby filosofické úrovni, podkreslené schválně, ale absolutně bezpředmětně, brutálně hlasitou hudbou. Na druhou stranu jsem vydržel a pořád čekal, zda-li něco příjde. Nepřišlo. Vůbec speciální byla prostřední část, která měla být antiateistická a skládala se z půl hodiny se měnících záběrů na různé náhrobky a katolické znaky samozřejmě podkreslené šílenou hudbou a občasným výkřikem Jesus. To bylo vše. Jestli to autoři mysleli nějak vážně, nevím, ale pro mě to bylo utrpení a doslova tragický zážitek. Dlouho jsem neměl z něčeho takovou pachuť. Vrcholem pak bylo zvláštní a namistrované chování pana Bambuška po představení, které bylo protipólem pana Ježka. (Jediné pozitivum = po nich následovaly aktivistky z FEMEN)