Renfield

Podstatně více na rodinu zaměřené pokračování, v němž samozřejmě ani "obchody" úplně nezmizí, ale... Máme tu dva kmotry, dva silné příběhy, přičemž ten Vitův je díky své v tom nejlepším smyslu slova přímočarosti možná divácky přívětivější. Jeho cestu na vrchol jsem si užíval, výborné jsou scény prvních menších akcí se starými známými, ale i krátká část ještě z dětství na Sicílii, která vlastně předznamenává jeden z vrcholů jeho linie, závěrečné setkání s Donem Francescem. Ovšem výborné jsou již předešlé scény první domluvy a audience, při které famózní Robert De Niro dokončuje svoji proměnu a stává se přesnou mladší verzí Marlona Branda. Michaelova linie je náročnější, i když se to nemusí zdát, podstatně osobnější, je čistým propadem do samoty. Má výbornou více obchodní část na Kubě (i když i zde hraje důležitou roli rodina), scény soudu, při nichž nemůžu nevzpomenout na opět skvělého Roberta Duvalla a to i přesto, že tu má jeho Tom Hagen méně prostoru. Ale především právě ten pád rodinný, silný konflikt s Kay, zúčtování s Fredem. A vzpomínkovou scénu na časy, které jsou dávno pryč, po niž následuje všeříkající detailní pohled do Michaelovi tváře... Al Pacino pro vyjádření emocí slova nepotřebuje. I u pokračování platí výborná hudba, kamera, atmosféra a mistrovská režie. 95%

Už árií Lascia ch'io pianga podbarvený prolog je na Larse von Triera velmi netypicky natočen. Žádná syrovost, žádná ruční kamera, ale pečlivě komponované statické záběry na... svým způsobem idylku. Záběry páru v nejlepším se střídají s detaily na kapky vody a sněhové vločky, ale také je tu dítě a jeho cesta blíže k vločkám, ve které mu brání na stole stojící figurky se jmény budoucích kapitol. Shodí je, tato část prologu je tou nejsilnější, idylka zde končí a otevírá cestu Žalu, tedy první z kapitol. On i ona se vrací do reality, zpět je ruční kamera a její syrové pojetí, které občas až útočí na detaily tváří. On si bere ten nejtěžší případ kariéry, svoji ženu, kterou přeci zná nejlépe, jejich vztah se mění na pracovní. Bezejmenné postavy jsou výborně zahrané, do poslední chvíle pátrající Willem Dafoe a šílící Charlotte Gainsbourg, ve všech těch emocích neuvěřitelně přesvědčiví. Ale ani krása (platí alespoň pro některé z popsaných momentů) nezmizela úplně, i kapitoly totiž mají své kratší části vždy končící záběrem, při kterém je zvuk předchozí scény nahrazen často monotónním tónem a kamera zase najde svůj klid. Je tu fotografii či obraz připomínající, do posledního detailu promyšlený statický záběr, jenž díky použitým filtrům a hudbě nadchne až hororovou poetikou, ten ukončí či předznamená děj. Snad jen Zoufalství a Tři žebráci jich mají podstatně méně, zde již nejsou potřeba, nastává intenzivní část naprostého rozpadu osobnosti, ne nepodobná například té v Osvícení. A katarze? Jak u koho. 95%

Ani já nebudu tvrdit, že jsem plně pochopil, otázek je mnoho, vysvětlení ve filmu vlastně žádné. Každý si tedy může nalézt to své a věřím, že právě o to panu režisérovi jde. David Lynch natočil další velké dílo. Dílo, ve kterém vládne temná atmosféra, mystérie a spousta různých, často podivných postav... jak už to tak u něj bývá zvykem. K tomu mu opět značně dopomáhá Angelo Badalamenti se svoji nádhernou hudbou a taktéž za kamerou stojící Peter Deming. Herci jsou výborní, především pak ústřední dvojce hereček Naomi Watts a Laura Harring. Film vládne snovou atmosférou, kterou jsem se nechal unášet až do posledních přibližně dvaceti minut. Zde nastává probuzení a to vcelku prudké... film otáčí a vysvětluje, nebo spíše ještě více zamotává? Jak jsem psal na začátku otázek je mnoho, i proto se na Mulholland Drive budu jistě občas vracet. K naprosté dokonalosti nescházelo mnoho, právě zmíněných dvacet závěrečných minut bylo na mě opravdu příliš prudkých, možná to chtělo ubrat, ale to by zas nebyl David Lynch. 90%

Fajn práce, byt vyšperkovaný k domnělé dokonalosti, slušivý ohoz, peněz tak akorát, den noc, noc den, přesycení, stereotyp, nuda, pochyby, podpůrné skupiny, Marla a Tyler. Revolta! Řešením všeho je pořádně si praštit, nebo sám do krve dostat. Řešením všeho je vlastní armáda, boj proti systému a v obou případech především starému já. Nebo snad ne? Každý záběr do detailu promyšlený, všechno má své místo, všechno má smysl, Fincherův perfekcionalismus zase jednou nadchne. Atmosféra města je na výbornou, famózní jsou kamerové noční jízdy, neóny, bary, auta a všudypřítomná špína. Krása, ve které by se málokdo chtěl ocitnout. A potom je tu Jack, i přes řekněme postupné vyšší cíle dokáže David Fincher držet příběh na uzdě, aby stále dával smysl, vlastně byl komorní. Takže je tu Jack (a Edward Norton to herecky táhne, i když je to obsazeno fantasticky), pohledy do jeho hlavy, výborně sestříhané vysvětlující sekvence a hledání... závěrečná scéna! Jenže famózní jsou třeba i snové sekvence, každý fight club, nehoda a samozřejmě rozhovor s pointou. Perfekcionalismus, takže ta souhra kamery a hudby, ale i zvuku a světla nechybí žádné scéně. On je nakonec patrný i ve scénáři, na první pohled možná skrytých odkazech nebo té pointě, která vlastně nemá málo vodítek, přesto funguje. Měl bych řešit svoji nespavost. 95%

Výborná skoro divadelní konverzačka a pro mě nejlepší Tarantino vůbec! Komornější prostředí a vlastně návrat ke Gauneřím kořenům filmu prospěl. Ano, většina filmu je opravdu založena na konverzacích, ovšem určitě ne na konverzacích nudných. Naopak dost jich je podstatných i pro další vývoj děje a ty zbylé jsou jednoduše zajímavé, nebo vtipné. Čím více hrozných se do děje dostává, tím zajímavější to je. Tedy, pozorovat postavy a jejich chování při dění v Miniině galanterii, je snad ta nejlepší část filmu... ano, ještě lepší než závěr, ke kterému vše spěje. Ten je opravdu gore úchvatný, tak jak to má pan Hnědý rád a jak to mám vlastně rád i já. Skvostně natočené krátké a přesně přestřelky, dobře použité zpomalené záběry a hlavně ta práce s hloubkou ostrosti, to vlastně v průběhu celého filmu! Ale to už jsem u kamery, což je samozřejmě kapitola sama o sobě... Ultra Panavision 70 byl výborný nápad, filmu se dostává neskutečného prostoru, nejen široké záběry na krajinu a jedoucí dostavník jsou úchvatné, ale i v části "Miniina galanterie", mám pocit, že vidím vše, i když to je vlastně pocit jen zdánlivý... Herecké obsazení je samozřejmě hvězdné a bezchybné. Tedy snad jen několik jmen, která více zaujala. Samozřejmě Samuel L. Jackson a Kurt Russell, výborně odporná byla Jennifer Jason Leigh, ta navíc předvedla i povedené hudební číslo a takové "uklidnění před bouří". Ale i po třetí projekci je můj nejoblíbenější Oswaldo Mobray, v podání výborného Tima Rotha! Když jsem byl u hudebního čísla, je třeba zmínit jeden z nejlepších soundtracků mistra Ennia Morriconeho! Úchvatná hudba, někdy epická, jindy zase velice znepokojivá... prostě nádherně pasující k tomuto filmovému dílu. Jednoduše, ještě že se Quentin Tarantino k tomuto výbornému scénáři vrátil! 90%

Opojení, přesycení a trest, současně však i hra s dalším párem, o němž film mluví méně, není toho příliš, co říct. Nigel s Fionou si žijí v konzervativní bublině dokonalosti, zřejmě nemají potřebu nic měnit, vše je přece ideální, dokud se Nigel nechytne. Hugh Grant má podobnou roli, jakých v té době dostával více (samozřejmě nikoliv komediální), přesto je jeho Nigel úplně jinde. To prozření je dokonalé, na baru s Mimi z nervozity vystupuje zájem, u prvních sezení s Oscarem ještě více, tady už ani slovní obrana domnělé "slušnosti" nepomůže. Na jedné straně tedy vztah stagnující, na té druhé vyčerpaný, doslova destruktivní. Oscar a Mimi prožívají rychlé vzplanutí, jemuž pařížské exteriéry společně s nádhernou hudbou sluší. Vášeň mezi Peterem Coyotem a Emmanuelle Seigner působí neuvěřitelně přirozeně, každý záběr je jí plný a vrcholí fantastickou scénou tance. Píši o exteriérech, přesto mi kamerou právě dění v Oscarově bytě přišlo nejzajímavější, příjemně nasvícená scéna tance obzvlášť, i když má samozřejmě i jiný a také hlavní klad. Mohla by být kontrastem k trestu, jejímu pozdějšímu opakování, už ve zcela jiném rozpoložení a hlavně tance ve dvou. Ale jsou tu i detaily, jako pití mléka, nejdříve vzrušující, později když už vzplanutí neplatí a naopak se hledají chyby, odpudivé. Roman Polanski natočil jednu z nejlepších vztahových studií, v niž Petere Coyote a Emmanuelle Seigner vytvořili nezapomenutelný pár. Závěrečné prolnutí čtyřech životů nemohlo skončit jinak než... ale nebyly jejich vztahy už delší dobu tragické? 95%

SE: Z pekla saigonského bytu do toho skutečného. Dala by se jím nazvat závěrečná část, kdyby ovšem celou Willardovu cestu neprovázelo tolik válečných hrůz, takhle je toto tvrzení vlastně sporné. Je to zkrátka cesta peklem, při niž jsem si nejednou musel vzpomenout na Aguirre, hněv Boží, což nakonec dává smysl, inspirace. Z pocitu, že Willard těžko může být víc na dně než právě ve svém bytě, jsem byl velmi rychle vyveden. Postupem času jsem snad stejně jako on viděl "naději" v Kurtzovi. Skrze díly skládačky jsem nevěřil, že by se právě on mohl řekněme zbláznit, spíše jsem v něm a jeho jednotce čekal nějakou formu vykoupení, která vlastně svým způsobem přišla. F.F. Coppola mistrovsky pracuje s emocemi, dokáže je přenést, patřičně zintenzivnit a stačí mu k tomu jen několik málo momentů. Několik málo, avšak nebývale silných, třeba ten, v němž letí Valkýry. Vittorio Storaro dokáže do jednoho záběru dostat náročnou davovou scénu, na jejímž pozadí prolétají vrtulníky. Když se jeho práce propojí s trefně vybranou hudbou, vznikne vrchol řekněme bojové části, nálet na vesnici. Druhá část je více meditační, více o cestě a Willardovi a také více o atmosféře. Propojení obrazu zde s velmi zneklidňující hudbou (zvukem) mi přijde ještě silnější. Kulisy působí majestátně, vůbec když jsou vhodně nasvíceny nebo ponořené do nikdy nekončící mlhy, dýmu. Závěr atmosféru ještě prohloubí, ve více směrech nadchne reálností a právě tím vykoupením. 95%

I přes vysokou kvalitu všech filmů Stanleyho Kubricka, je právě Osvícení tím nejlepším a možná nejen jeho nejlepším filmem, ale i nejlepším hororem vůbec. Výborně napsáno a snad ještě lépe zrežírováno! Několik nezapomenutelných scén, v nichž napětí a mrazivost prostupující celým děním ještě více graduje! Nemohu opomenout především Dannyho projíždění "prázdným" hotelem (nejen zde dokonalá práce zvukaře), samozřejmě koupelnu a výborné finále v zimním bludišti! Herecké obsazení je téměř bezchybné, občasné výtky mám jen k Shelley Duvall a jejímu častému rozhazování rukama. Jack Nicholson je bez komentáře... zase mám pocit, že ho role velmi baví, že jí žije. Ale velice překvapil i mladý a žel už dále téměř nehrající Danny Lloyd. Zásadní složkou je jak už to tak u Kubricka bývá hudba. Děsivá, gradující a diváka udržující ve stálém napětí... dá se říci, že občas varuje, i když třeba nepřijde nic, nebo alespoň zdánlivé nic. Nemohu opomenout ani skvěle vybrané a nasnímané interiéry hotelu, kamera je opět bezchybná... zase musím připomenout Dannyho projížďku, nebo výtah... ono by toho bylo. Stanley Kubrick natočil další filmový skvost, co se hororu týče, stále nepřekonaný. 85%

Je naprosto fantastické, jak rychle si divák na minimalistické prostředí městečka Dogville zvykne, alespoň já ho po pár scénách přestal vnímat a sledoval "klasický film". Dialogy nedají vydechnout, navíc je vše technicky výborně zvládnuto. Například základ všeho, tedy práce se světlem, střídání dne a noci, či ročních období, něco nádherného, přitom stále v jednom studiu! To stejné platí i o nasvícení tváří herců, které jsou především ve vypjatých scénách (jiné tu prakticky nejsou) zabírané klasicky po Trierovsku, tedy velmi detailně. Ale kamera umí být i krásná, svým způsobem v převažující nenávisti až idylická, například takový odjezd Grace pod plachtou mezi jablky. Nebo a snad ještě lépe, ve scéně zadostiučinění, ve fantastickém závěru, kdy Grace sleduje přes okénko auta zkázu městečka. Anthony Dod Mantle tímto záběrem řekne vše podstatné. Příběhově svým způsobem není Dogville nijak převratné, za to má výborně napsané dialogy, které kolikrát bolí více, než skutečné činy (například Grace/Vera). Jeho kladem je i to, že se jedná o divadlo, tedy, pokud zrovna kamera nezabírá detail, za právě sledovanou scénou můžeme pozorovat i dění v jiných domech, či částech městečka, například odpornou scénu prvního znásilnění. A to tu po Grace vlastně nikdo nic nechce! Nicole Kidman je v její roli výborná, ve většině příběhu z ní číší dobrota, ale čím blíže závěru, tím více prožívaného hnusu a příběhové gradace. Toto trvá až do přelomového a opět výborně natočeného rozhovoru s otcem, po němž je změna v jejím pojetí Grace znát. Ovšem slabý výkon zde nepodává nikdo, například taková Patricia Clarkson, či Paul Bettany jsou taktéž nezapomenutelní. A nezapomenutelný je i první záběr (záběry) z výšky, díky němuž máme celé křídové městečko, v němž se tato "gangsterka" dle Larse von Triera odehrává, jako na dlani. 95%

Final Cut - snad ta nejlepší verze. Hned od prvních minut panuje nádherná, pohlcující atmosféra! Vše do detailu propracované, ať už je to město, jeho čtvrtě, či vlastně maličkost, Sebastianův byt, zase zcela jiný svět. Tohle není práce pouze Ridleyho Scotta (ač je jeho zásluha jistě velká), tohle je práce celého týmu. Každá scéna má své, ale to co v mnoha z nich navodí až noir atmosféru, to je všechny spojuje! Ano hudba... Vangelis vytvořil tak skvostný doprovod, až mám občas pocit, že se děje přesný opak běžného, obraz je doprovodem hudby. Čímž samozřejmě nechci nijak srážet kvality Blade Runnera, scény hovoří samy ze sebe... Vlastně ani není třeba se k nim více vracet, tedy až na jednu výjimku a tou je finále. V něm se samozřejmě setkávají dva tahouni filmu, výborný Harrison Ford a zde jedinečný Rutger Hauer (nedalo se replikantům nefandit). Kultovní scéna, které zase dopomáhá architektura města, noc a déšť... kultovní, jako celý film. Nakonec ještě maličkost, mám pocit, že se toho v Blade Runnerovi více vypije, než vystřílí a je to tak dobře. 90%